Zarámované řasy IV. - Spletité vztahy
Stanislav Vávra 22.3.2011
Vojta seděl před malířskými štaflemi s vypnutým, až trýznivě bílým plátnem. Chystal se tu nedotčenou plochu narušit utkvělou představou. Díval se oknem do zahrady, na řadu pěstovaných jabloní. Vypadalo to dobře, jenom se to nijak nekrylo s jeho představou. Chtěl malovat obraz, jak ranní oblaka plují navečer po dně řeky, jak melodie tesaná do kolmice vyjadřuje radost z mlčení a jak dlaň svírá prs, na jehož bradavce září slzička krve. Místo toho začal v jakémsi trhavém zaujetí drásat plátno čarami. Ta světle modrá je bratr Johan a ta tmavší otec Johan. Žlutavě modrá je Vinci a zelenavě modrá Vojta. Maminka Aloisie, které všichni říkali Loli, září zlatem jantaru. Čáry a barvy se proplétají a kříží a mísí a čert ví, kde se to tu vzalo. Bratr Johan stanul před soudem. Zpoza soudcovského stolu mu hrozil zákon na ochranu republiky a velmi přísný přísedící soudce, bratranec Jiří. Z lavice pro obecenstvo se díval Vojta i Johanova láska, co si zanedlouho bude brát jiného. Všichni tam seděli. A Vojta, zatímco četli rozsudek, přemítal o vzájemném vztahu čar a barev. Bratr bratrance Jiřího, Mojmír, a jejich otec Vincenc se za války zapletli do odboje a to je přivedlo do Dachau. Udal je Mojmírův strýc a Vincencův švagr Herman, český Němec v uniformě SA. Dostali doživotí; co je to proti Johanovým jedenácti letům? Bratranec Mojmír i jeho otec Vincenc měli štěstí a to doživotí stihli za dva roky s jen doživotně podlomeným zdravím. Ještě větší štěstí měl bratranec Jiří, který byl za jejich doživotí odměněn kariérou u soudu. Z koncipisty byl brzy soudce a potom předseda soudu. Kam až vedly ty schody vzhůru? Ani strýc Herman nedopadl dobře. Byl příliš pyšný a pýcha, jak známo, předchází pád, a tak se kdosi postaral o to, aby ještě na poslední chvíli šel zachránit východní frontu. Nezachránil nic a domů se nevrátil. Proč? Nikde se o tom nepsalo, ale možná tam někde našel plavovlasou blondýnu s modrýma očima a zakládá s ní za polárním kruhem nový rod, nebo na něj jen zbylo místo ve společném hrobě. Dobře se však ví, jak dopadl bratranec Herman, syn strýce Hermana. Dotáhl to v Hitlerjugend až na malého fýrera; chodil s píšťalkou, nosil dýku na deset prstů a dostal kvér, aby se naučil střílet. Moc mu to slušelo a strýc byl na něj hrdý. Kdo by se mu mohl divit? S tímhle bratrancem to také dopadlo dobře, ačkoliv jen tak tak. Bratranec Herman neměl rád bratrance Oldřicha, protože bratranec Oldřich byl synem strýce Václava, který byl velkoobchodník. Bratranec Oldřich měl, na co si vzpomněl, chodil na reálku a hrál tenis. Herman jako zahradnické dítě byl rád, že vychodil měšťanku a mohl nosit konve na zalévání mrkve. To se mu nelíbilo. Komu by se to taky líbilo? Bratranec Herman udal strýce Václava pro šmelinu, strýc byl při příležitosti atentátu na Heydricha popraven a když po válce hledal bratranec Oldřich bratrance Hermana aby mu zakroutil krkem, nenašel ho. Bratranec Herman se prosmekl odsunem a usadil se nedaleko Ulmu. Přece jen v Hájot něco pochytil. Bratranec Oldřich v Hájot nebyl, musel však tuhle dovednost také prokázat, když se o něho začal zajímat bratranec Jiří a chtěl ho v zájmu proletářské revoluce poslat do chládku. Byla to doba, kdy se Evropa bratranci jen hemžila. Tak se také stalo, že jistého letního podvečera se před ulmským nádražím setkali bratranci Herman a Oldřich. A jak to již tak při nenadálém setkání příbuzných v cizině bývá, dali se do řeči, zašli na kafe a pak se dali dohromady… Jako bratranci. Jestli se potom měli i rádi, se už Vojta nedozvěděl. Bratr Johan kutal uran a o bratrancích nechtěl ani slyšet. Otec Johan zatvrzele provozoval svůj krejčovský závod ve víře, že to jednoho krásného dne musí prasknout. Bratranec Jiří byl zase skálopevně přesvědčený, že to nepraskne nikdy a chodil aspoň jednou týdně svého strýce Johana otravovat s tím, že je nepoučitelný buržoa a že už dávno měl být v družstvu. Bratranec Jiří byl jurista, vzdělanec, a proto rád používal cizí slova. Otec Johan si musel od domácího vypůjčit slovník, aby se podíval, co je to ten buržoa za nadávku, a jestli má dát synovci Jiřímu přes hubu, nebo jestli ho stačí jenom vyhodit. Konec, jak již konce bývají, byl rychlý. Otec Johan vstoupil do družstva, pak hned zase vystoupil, šel dělat do Kolbenky skladníka a se synovcem Jiřím vyrazil dveře jednou provždy. Vojta četl v té spleti barev a čar příběh rodiny, ale nějak se mu v tom ztrácely sestřenice a tetičky. Ale ne, byly tam. Ty maličko bledé vlásečnice v pozadí, které jakoby vše zahalovaly svojí vlídností, které však okamžitě dodávaly žáru tam, kde plamen již uhasínal. Ženy jsou bytosti milující… ovšem někdy… no! Ještě datum a signaturu. Obraz byl hotov. Proč ale toho Johana vlastně zavřeli? Byl ateista a soudili ho s faráři. Připletl se. To už se tak někdy stane, že se člověk připlete. Spleť čar a barev v ohraničení času, tak obraz nazval.