Neočekávané rozpravy s básníky devadesátých let
Michael Alexa 19.12.2009
Petr Šrámek a kol.: Pod cizím nebem bloudili jsme spolu. Rozpravy s básníky devadesátých let. Univerzita Karlova v Praze, Praha 2009, 140 stran.
Na jaře 2007 zorganizoval Petr Šrámek pro své studenty cyklus rozprav s vybranými básnickými ikonami devadesátých let; nakonec kolektivní rozhovor podstoupilo devět básníků (Vít Kremlička, Petr Halmay, Petr Borkovec, Pavel Kolmačka, Bogdan Trojak, Jaromír Typlt, Štěpán Nosek, Miloš Doležal, Petr Hruška) a jedna básnířka (Božena Správcová). Na podzim 2009 vyšel pod záštitou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jejich záznam, pěkně vypravený a doplněný fotografiemi a Šrámkovým úvodem. To, že kniha vychází po více než dvou letech, je jedním z mála droboučkých vřídků na tváři vynikajícího projektu, který by si zasloužil být rovnocenným partnerem a dodatkem monumentální knihy o stejné epoše moderního českého básnictví, V souřadnicích volnosti.
Již v úvodu se Petr Šrámek zmiňuje, že nejde o rozhovory, nýbrž o rozpravy – a ještě k tomu o kolektivní. Kdo by se snad bál, že taková forma by byla nebezpečná svou možnou nepřipraveností, rozplizlostí nebo klouzáním po povrchu, by možná měl pravdu, nicméně v tomto případě jde o rozpravy vedené velice solidně. „Jak to víte?!“ diví se dokonce v jednom okamžiku Pavel Kolmačka znalostem tazatele, „vidím, že máte dobré informace,“ chválí dále Bogdan Trojak. Na druhou stranu, jediný žurnalista by snad ladil otázky provokativněji, „investigativně“. Například u Petra Hrušky se to podařilo: dotazy na jeho hmatání v poezii se táhnou přes několik stran, postrkovány („Proč?!“) od jednoho tematického koutku k opačnému, aby vyústil v téma další, logické a podstatné. Všechny rozpravy velmi dobře „odsýpají“, čtenář se nenudí ani na okamžik.
Již při přípravě se tazatelé dohodli na určitých, slovy Petra Šrámka, úběžnících rozprav; na takových otázkách, které byly položeny každému básníkovi. Bylo zajímavé je sledovat. Tak kupříkladu na otázku, zda by ten který básník označil polistopadovou dekádu za „zlatá devadesátá“, přitakali kladně jen Božena Správcová, částečně Bogdan Trojak a Štěpán Nosek. A samozřejmě se tazatelé pídili po podstatě přívlastků, které k poetice básníků přilepila kritika nebo čtenáři.
Tak například u Víta Kremličky byl aktuálním problémem angažovanost, zejména co se týče jeho vztahu k bosenskému problému a balkánským uprchlíkům, a také básnický střední věk. K angažovanosti, resp. zejména k autenticitě se vyjadřuje i Štěpán Nosek, nicméně je skeptický: „…nevím, co to je, nemám k tomu důvěru, nechápu, jak to funguje, nedokážu si s tím poradit a vůbec si nejsem jistý, zda to do úvah o literatuře patří“. Dál se věnuje svému nakladatelskému životu – prozrazuje ediční plán prestižního nakladatelství Opus – a tady zrovna působí dva roky od rozprav nešikovně, poněvadž nás vnadí na knihy, které už máme v knihovnách, přečtené a zamilované. V poetice Petra Halmaye hraje obrovskou roli vztah otce a syna; tím spíš, že jeho otcem je Karel Šiktanc, „živoucí legenda“ – a to je velká kapitola v rozpravě s Petrem Halmayem. Důležitým rysem básnění Petra Borkovce je jeho přístup k psaní jako k práci: „(…) ano, také psát poezii je práce.“ Proč? „Protože poezii je nutné dělat každý den nebo skoro každý den“. A o tom se básník dlouze rozvypráví. Božena Správcová čtenáře lépe seznámí s historií časopisu Tvar, Pavel Kolmačka zase o víře, a to nejen náboženské, ale i básnické. Bogdan Trojak do knihy konečně přidá něco moravskoslezské zkušenosti, na což v poslední rozpravě naváže Petr Hruška se svým ostravským pohledem a pojetím hmatu a tělesna v poezii. „Co je nejtěžší namalovat slovy?“ táže se redaktor, „zátylek,“ prozrazuje Hruška po dlouhém přemýšlení. Typlt, básník „cestou napříč“ pojednává o osobnosti českého básníka a o nemoci poezie a Miloš Doležal, básník a reportér, vyjevuje své zkušenosti z těchto profesí.
I další „úběžníky“ – osobnosti nebo témata se v rozpravách objevují pravidelně. Z nejvýraznějších to byla zejména česká kritika, její nedostatky a pozitiva (pozitivně byl zmiňován zejména Jan Štolba: připomeňme, že doba konání rozprav zhruba odpovídá době vydání Štolbova souboru kritických prací Nedopadající džbán). Dále třeba básník Bohdan Chlíbec, který v devadesátých letech napsal důležitou sbírku Temná komora.
Knize jedenkrát ujel „Mirek Kovařík“, ačkoliv v rozhovoru jiném se o něm správně píše jako o „Kováříkovi“, ale to je poslední výtka, která sice může být nepříjemnou, nicméně do budoucna jiných projektů i vítanou: za absenci vážných pochybení by to byla cena malá.