KULTURNÍ REVUE |
A tempo Revue

Básně | Close hearing | Reportáže | Recenze | Rozhovory | Eseje | Kritiky | Úvahy | Šuplík | Média | Zprávy



Jiří Kadeřábek – Boží děti

Lukáš Sommer 7.6.2008

 

Poslední skladbou přehlídky Pražské premiéry 2008 byla kantáta skladatele Jiřího Kadeřábka Boží děti uvedená 6. dubna. Ideu díla popisuje autor následovně: „Prvním krokem k vytvoření skladby bylo rozhodnutí, jak v ní odrazit svůj dvojí vztah ke Zlínu. Na jednu stranu intimní, stabilní a nekomplikovaný vztah jakožto k rodnému městu. Na druhou stranu vztah objektivnější a kritický, vyplývající z mých pocitů a úvah nad duchem, atmosférou a plynutím času tohoto města...“ Ztvárnění této idey má dvě roviny. Tou první je autentický zvukový snímek z dob autorova dětství, jehož počítačová analýza se stala základem pro harmonicko-melodický materiál díla a výrazná diatonická melodie mající silný citový původ. Druhou rovinu reprezentuje text vybraných Žalmů – „Modly pronárodů jsou stříbro a  zlato, dílo lidských rukou“ (Žalm 135,15); „Abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného“ (citát z Listu Svatého apoštola Pavla Filipanům 2,15); „Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy“ (Žalm 148,3).

Jazyk autora vybočoval ze všeho, co jsem mohl na přehlídce slyšet. Ať u šlo o tradici, retro, avantgardu, spektralisty, všichni měli společnou loajalitu a respekt vůči zvolenému hudebnímu materiálu – tu invenční, tu bezzubou. Když už ji odhodili, nepřekročilo to standardní „dobře udělané“ prolínání dvou stylů cele v duchu arzenálu akademické polystylovosti. Ale že byl první materiál a nikoli idea naštěstí pozornému uchu žádný z autorů namluvit nemohl.

V Kadeřábkově skladbě jako by byla prvotní imaginace natolik silná, že musela být vyjádřena  naopak vzdor materiálu, stylu a všemu, co jí překáží svou odvozovatelností a kauzalitou jednoho k druhému. Hudební lexikon je zde vlastně více nástrojem k vyjádření narativního vztahu.

Jiří Kadeřábek
Jiří Kadeřábek

 

Je zřejmé, že to bude problém pro řadu hudebních ideologů – nelze přeci použít Beethovena spolu s ostinátem bicí soupravy! Nelze jen tak zformulovat „moderní“ spektrum a shodit jej „trapnou“ flétnovou melodií v půlových hodnotách! Řešení? Podprahová významovost mezi sebou hovořících hudeb byla natolik semknutá, že vytvořila nový tvar  - je to hudba, ale výsledek se nepodobá hudebnímu zážitku. Jako byste zhlédli Lynchův film a viděli vysoce strukturované scény, jejichž řazením vznikne něco, co funguje, nelze to zapřít, ale vzpírá se to dosavadní nauce, jak „uštrikovat“ film. Vlastně lhostejno, zda film, spektralismus, nebo baroko. Možná proto bezprostředně po premiéře dávali najevo nadšení právě posluchači vesměs náhodní, zbloudivší japonští turisté, všichni překvapení náhlou silou prapodivně nevzhledného jazyka, jenž byl naopak příčinou mnohých odsudků lidí z oboru. Dílu se tak sice nevyhne kolektivní podezření z megalomanství a nekázně, ale o to větší může být útěcha, že promlouvá ryzím, intimním a samo-svým světem k tomu, kdo projeví zvědavost.
 
Tvar kompozice vyhlíží jako nepravidelný mnohoúhelník -  a při analýze je třeba ptát se, proč na nás jedno spektrum vůči Beethovenově fragmentu působí právě takto a ne jinak. Zjistíme totiž, že do náhodné koláže má skladba daleko a příprava materiálu je značně sofistikovaná. Je zde úvodní konsonantní melodie zobcové flétny, jež svým originálním intervalovým obrysem člověku jednou provždy utkví v paměti. Je zde lineárně vedené spektrum pomocí prodlev - tu směřující k volné atonalitě, tu k spektro-tonálnímu prosvětlení. Je zde vertikálně cítěné spektrum vyjádřené těkavým pohybem hlasů, či legatovým ‚výbuchem‘ – prvkem, na který narazíme i v předchozím Kadeřábkově díle. Přirozená čistota těchto komplexů je dána počítačovou analýzou, neboť tónový výběr z analyzovaného spektra vzniká na fundamentálu přirozeného pra-zvuku, není tedy umělý. Je zde quasi-ostinátní pohyb bicí soupravy, nad níž probíhá kontinuální melodická gradace. Je zde fragment Beethovenovy Eroicy a její fajnšmekrovské „rozebrání“. Je zde neo-rockový názvuk ostináta se syrovým komentářem tleskajících sboristů s frkačkami a rázný vpád elektronické složky. V ní slyšíme zdeformované reklamní spoty - demonstrace obludnosti komerčních zvukových produktů snad ani nemůže být lapidárnější. Bylo by hloupé chtít dosavadní vazby se silným sémantickým a narativním nábojem vysvětlovat, jisté ale je, že vrcholový význam má právě ona elektronická plocha. Jako by negativní síly došly svého maxima. Následné imitační hymnické zpracování úvodní melodie působí jako ostrý protiklad a odpověď na vztahy uvnitř kompozice. Závěr má úchvatnou citovou sílu. Melodie, jež vznikla jako vzpomínka na zemřelého, je nositelkou slov „Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy“. Závěrečné tutti je několikrát narušeno břitkým spektrálním mihotáním, jež se stává tečkou díla – otazníkem.

 


Bozi deti
Foto z provedení skladby
Ten se zavrtá hluboko a nedá člověku pokoj... Zdali to vše, co jsme slyšeli nebyla jen iluze? Jak se „to všechno“ stalo a hlavně „co“ se stalo? Někdo bude mít jednoznačnou odpověď na rtech a zaujme definitivní postoj – esenci díla necítí a smí nám ho být líto. Někdo bude mlčet a pátrat v sobě, jakých všech receptorů se skladatel dotkl a kam až svou imaginací dosáhl. Každý si ale trochu ulevil diskusí o postmoderně v nedaleké putyce...
© A Tempo Revue 2025