Matiné II. na Pražském jaru 2011

Olga Kittnarová 22.6.2011

 

 

Na svém matiné 21. května na pražském HAMU představilo Pražské jaro tři významné české umělce; zpěvačku Lucii Fišer Silkenovou doprovázel na klavír Miroslav Sekera, v jiném repertoáru pak houslista Jan Fišer.

Jan Fišer, Lucie Fišer Silkénová a Miroslav Sekera

 

Ačkoliv jde vesměs o představitele mladé domácí generace, všichni již zasáhli závažným způsobem do našeho koncertního života a mají za sebou početná účinkování a také některá ocenění v cizině. Po úspěchu v Dvořákově mezinárodní pěvecké soutěži v Karlových Varech (2009) odstartovala vzestupná kariéra Lucie Silkenové debutem v Národním divadle (Esmeralda z Prodané nevěsty) a ve Státní opeře (Gilda v Rigolettu). V současnosti má sopranistka nastudováno patnáct drobnějších i větších  rolí z oper, od Carmen po Rusalku, Kouzelnou flétnu, Figarovu svatbu až k Aidě a Parsifalovi. Velký ohlas vyvolalo její ztvárnění slavíka v nedávné světové premiéře opery Slavík a růže od Jiřího Hájka. I pozvánky na akce budoucí jsou zajímavé. Zpěvačka vystoupí s FOKem v Orffově Carmina burana  a v lednu příštího roku připravuje roli Penelopky v opeře Marka Ivanoviće Čarokraj, kterou budou režírovat bratři Formanové. Také koncertní profil zpěvačky dokreslují vystoupení s orchestrem FOK a pěti dalšími symfonickými orchestry. Nositelka první ceny na Concours International d´Encouragement Musical v Lyonu, absolventka HAMU ve třídě prof. Kusnjera v posledních letech obrovsky hlasově vyzrála. Se stejnou lehkostí a technickou suverenitou zpívá autory kompozičně tak odlišné jako jsou Händel, Mozart, Donizetti, Rossini,Verdi či Wagner, má již zkušenosti s party Lehára a Offenbacha.

Dramaturgie jejího koncertu na Pražském jaru potvrdila schopnost kontrastní výrazové reflexe různorodého materiálu. Málo uváděný Karel Bendl (1838-1897) byl současníkem Bedřicha Smetany, jeho rukopis je tedy romantický. Výběr čísel z cyklů Čtvero písní a Různé nálady dal zpěvačce příležitost prokázat schopnost dynamického stínování v práci s tónem (Máj), užití legatově lyrické klenby a ušlechtilých nástupů nosných melodií (Dobrou noc) a kontrastní emotivní vyznění předlohy (Tři věnce). Zpěvačka projevila citlivý smysl pro hudební deklamaci a zpívala srozumitelně.

Tuto vlastnost uplatnila ve velké míře v dalším programu matiné. Tři bajky Jaroslava Křičky (1882-1969) jsou vlastně hudebně vyprávěné pohádky. Tu o neposlušných kůzlatech začínala zpěvačka s minimálním doprovodem klavíru a  statickou hlasovou deklamací, která od vyprávění příběhu přecházela k přímé řeči vyjadřující variabilitu jednotlivých postav. Nekonečná Pohádka o kohoutkovi a slepičce (která také ke zklamání dětí dopadá tragicky) je hudebně předurčená pojmy navozujícími různorodé hudební inspirace (Lípa - lísteček, švadlena - šáteček, švec - střevíce, svině – štětiny atd.) Ty se staly programovými impulsy, které autor vtipně zakódoval do zpěvního partu i klavíru.  A nejinak tomu bylo v nekonečném příběhu o nedomyšlených námluvách Jeřába a volavky. Škoda že matiné nebylo vybaveno programem s texty písní a jejich překlady, pro zúčastněné cizince by jistě přišly vhod.Vtipně prokomponovaný klavírní part Jaroslava Křičky se stal příležitostí pro klavíristu Miroslava Sekeru. (Pro zajímavost připomínáme jeho roli malého Mozarta ve Formanově Amadeu.) Vítěz soutěže Johannesa Brahmse (Portschach), Fryderika Chopina (Mariánské Lázně) či Mezinárodní francouzské  klavírní soutěže (Gaillard) natočil několik CD doma i v zahraničí. V komorní hře je citlivým doprovazečem, který dobře odhaduje potlačení a vyniknutí klavírního partu s ohledem na potřeby zpěváka. Po žertovných a svérázných Bajkách J. Křičky se publikum ponořilo do díla autora dnes velmi žádaného.

Písně a zpěvy z mladých let Gustava Mahlera (1860-1911) zazněly ve výběru rané tvorby. Vokálně i nástrojově barevná píseň Frühlingsmorgen upoutala krásnými harmonizacemi s lyricky jemnou expresí. Píseň Erinnerung byla naopak  výrazově velmi exponovaná a zpěvačka dosáhla vysoké hladiny dynamiky při legatovém vázání partu. O písni Hans und Grethe se ví, že zazněla s Mahlerovým textem a s Mahlerem u klavíru v Praze již roku 1886. Dvě další provedené písně byly součástí cyklu Des Knaben Wunderhorn. Selbstgefühl pracuje s většími intervalovými skoky a akcentací slova, Ablösung im Sommer staví na plnokrevné a zvukomalebné souhře vokálního a instrumentálního zápisu.

Do hutného programu matiné dále vstoupil houslista Jan Fišer. Biografie současného komorního mistra Pražské komorní filharmonie je oživena zajímavými fakty. Absolvent Pražské konzervatoře (prof. J. Foltýn) vystudoval dále Carnegie Mellon University - School of Music (prof. A. J. Cárdenes) a je nositelem ceny Davidoff Prix (1999). Vzdělával se v mnoha zahraničních mistrovských kursech  a účinkoval s mnoha orchestry doma i v cizině (Pittsburgh Symphony Orchestra 2000). V Rumunských lidových tancích pro housle a klavír Bély Bartóka (1881-1945) zaujal zvukově kontrastním rejstříkem odpovídajícím charakteru předlohy, zdůraznil „exotičnost“ užitých stupnic i strhující lidovou rytmičnost (Allegro). Zatímco krajní části byly lemovány robustním zvukem (Molto moderato, Allegro vivace), střední část Moderato byla stavěna na slabých flažoletových tónech. Z technického hlediska Bartók nárokuje pizzicato a vícehlasy, které se harmonicky pojily s jiskrně napsaným klavírem.

Anglická skladatelka Rebecca Clarke (1886-1979) působila současně jako violistka. Její úpravy Tří anglických písní a Tří irských písní prozrazují právě zkušenosti hráčky na strunný nástroj a jsou dovedně napsány pro lidský hlas s doprovodem houslí. Skladatelka staví instrumentální a vokální part především do dvojhlasu melodického, v němž jsou však slyšitelné určité harmonické procesy, pracuje se specifickou artikulací zvuku, využívá imitační techniky. Místy je výraz baladicky vypravěčský a plyne volně v předurčeném čase (It Was A Lover And His Lass), jindy se ozvou jemné harfové tóny písně (I Know Where I´m Going), aby pak byly vystřídány dynamicky hybnou, lidovou notou (As I Was Goin´To Ballynure), jejíž umělecká úprava svědčí o profesionalitě Rebeccy Clarke. Interpreti provedli své party s intenzivním prožitkem a porozuměním.

Poslední  autor matiné - Václav Dobiáš  (1919 - 1978) zněl v dobách minulých až příliš často, někdy se zdálo, že  na úkor autorů, kteří byli  v nemilosti. Pražské jaro zařadilo na festival roku 2011 jeho cyklus Sny pro soprán a klavír na slova Zpěvů staré Číny. Napsal je roku 1948 a věnoval sopranistce Marii Tauberové. Cyklus je citově laděný, klavírní part je dost hutně prokomponovaný  a nese určité prvky impresionismu. Hlas místy obejme velký melodický oblouk, jinde „stagnuje“ na upoutávce opakovaného tónu. Část Probdělá noc má extaticky vypjaté výšky, polohy dramatické jsou pak vystřídány v dalším průběhu plochami lyrickými až nostalgickými. Poslední píseň z cyklu Na mne-li myslíš (či nemyslíš) střídala v kontrastu kladu a negace dva emotivní světy, které vyzněly jako touha po lásce a její apotheosa. Velký potlesk pak vyvolal opakování této písně jako přídavek koncertu. Myslím, že mnohé pocity publika vyjádřil posluchač, který vzdal Lucii Fišer Silkenové hold s kyticí v ruce, když předtím poklekl na kolena.

 

foto Milan Malý pro Pražské jaro