A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2009; 20. března

Olga Kittnarová & Jan Rybář 31.3.2009

Česká filharmonie

V rámci festivalového maratónu Pražských premiér zasedla v pátek 20. 3. 2009 v Dvořákově síni Rudolfina Česká filharmonie, řízená americkým dirigentem Jonathanem Stockhammerem. Na programu byly čtyři skladby, tři zahraničních autorů a jedna česká. Bohužel z technických důvodů nemohlo být provedeno vstupní dílo německého komponisty Jörga Widmanna. Absence jeho Chor für Orchester trochu narušila koncepci prvé části pořadu, kde se měly sejít dva nástrojové kusy, usilující o vysokou zpěvnost v instrumentálním provedení.

Jen glosu k neprovedené skladbě: podle autora Sboru pro orchestr - kterému předcházela Píseň pro orchestr – toto těleso není soukromým duševním stavem jednotlivce, nýbrž stonásobná afirmace, žaloba, nářek, křičení štěstím, tedy energie na druhou, k níž je zapotřebí drastických prostředků. Tuto kompozici jsme, žel, neslyšeli.

Theo Verbey a Jörgen van Rijen	Dílo nizozemského autora Theo Verbeye nazvané *Lied for trombone and orchestra* zaznělo v souladu s programem jako druhé. Autor v něm využil velkého rozsahu, různých barevných rejstříků i dynamických poloh pozounu a zejména pak vynikající hráčské dispozice holandského trombonisty Jörgena van Rijen, který notně přispěl k úspěchu premiéry.
Partitura díla vyžadovala menší obsazení cca padesáti hráčů, v němž dominoval hlas sólisty. Užívaný snižec, který jako jediný odolal všeobecné snaze 19. století opatřit všechny žestě ventily, nabízí hráči individuální sólistické možnosti. Měkké nasazení, rytmus jakoby dotvářený mikropohyby celého těla, legátová nosnost melodie (tak obtížná zejména v rychlejším tempu u trombonu) byla příznačná pro výkon Jörgena van Rijen. Zaujal v bězích, doprovázených glissandovým vlněním harf a smyčců i v hybných plochách drsného orchestrálního zvuku. Také užití dusítek a vsouvání ruky obohatilo barevnou a intonační škálu. Sólový vstup hráče, který se v jednom místě obracel k orchestru s jakýmisi alarmujícími výkřiky, pak v dalších plochách kulminoval mistrovským užitím dvojhlasu (tzv. kombinační tóny), který je výsadou těch nejlepších interpretů. Hector Berlioz ve svém

Theo Verbey a Jörgen van Rijen

Dílo nizozemského autora Theo Verbeye nazvané Lied for trombone and orchestra zaznělo v souladu s programem jako druhé. Autor v něm využil velkého rozsahu, různých barevných rejstříků i dynamických poloh pozounu a zejména pak vynikající hráčské dispozice holandského trombonisty Jörgena van Rijen, který notně přispěl k úspěchu premiéry.

Partitura díla vyžadovala menší obsazení cca padesáti hráčů, v němž dominoval hlas sólisty. Užívaný snižec, který jako jediný odolal všeobecné snaze 19. století opatřit všechny žestě ventily, nabízí hráči individuální sólistické možnosti. Měkké nasazení, rytmus jakoby dotvářený mikropohyby celého těla, legátová nosnost melodie (tak obtížná zejména v rychlejším tempu u trombonu) byla příznačná pro výkon Jörgena van Rijen. Zaujal v bězích, doprovázených glissandovým vlněním harf a smyčců i v hybných plochách drsného orchestrálního zvuku. Také užití dusítek a vsouvání ruky obohatilo barevnou a intonační škálu. Sólový vstup hráče, který se v jednom místě obracel k orchestru s jakýmisi alarmujícími výkřiky, pak v dalších plochách kulminoval mistrovským užitím dvojhlasu (tzv. kombinační tóny), který je výsadou těch nejlepších interpretů. Hector Berlioz ve svém

Jörgen van Rijen	spise o instrumentaci (1839) charakterizuje trombóny jako nástroje, které jsou schopny "propuknout v šílené výkřiky a svými hroznými fanfárami vzbudit mrtvé a odsoudit k zatracení živé." Myslím, že pozounista naplnil představy autora, který si vzal za úkol napsat sérii písní pro jakýsi "nadlidský hlas" a představoval si sólového trombonistu v roli zpěváka.

Změnou programu (která byla oznámena jen na drobných letáčcích v předsálí Dvořákovy síně) se původně třetí premiéra pořadu stala úvodní skladbou. Šlo o *Night´s Black Bird* anglického autora Harrisona Birtwistla. (Recenzentka si předem kladla otázku, proč nenapsat skladbu o kosovi? V repertoáru 20. století se přece řada autorů zabývá tímto zvířecím druhem, každý v úplně jiném rozměru. Messiaen má své Exotické ptáky, Probuzení ptáků a Katalogy ptáků i Stravinský napsal Ptáka Ohniváka. A ještě přesmyčka. Nejedná se u této skladby o Bird Whistel?) Dílo asi nezapře příbuznost s jeho předchozí skladbou The Shadows of Night. Spojuje je určitá melancholie a noc jako symbol utajení, temných pocitů, až hrůzy. Orchestr staví na drsné harmonii, disonancích, hlubokých žestích, z nástrojů jsou akcentovány bicí,	Harrison Birtwistle
zvukomalebnost funkčně doplňují zvony, které navozují bizardní děs. Sónická paleta dechů je tvarována dusítky, pikola tlumočí zpěv ptáka, trubka se rozšklebí do jakéhosi zvířecího signálu. Závěr díla je ztlumen do pianissima zvonů, které doznívají dynamickým echem. Celkově jde o skladbu dost ilustrativní, popisnou, jejíž forma byla budována v souběhu s autorovou obsahovou vizí.

Změnou programu (která byla oznámena jen na drobných letáčcích v předsálí Dvořákovy síně) se původně třetí premiéra pořadu stala úvodní skladbou. Šlo o Night´s Black Bird anglického autora Harrisona Birtwistla. (Recenzentka si předem kladla otázku, proč nenapsat skladbu o kosovi? V repertoáru 20. století se přece řada autorů zabývá tímto zvířecím druhem, každý v úplně jiném rozměru. Messiaen má své Exotické ptáky, Probuzení ptáků a Katalogy ptáků i Stravinský napsal Ptáka Ohniváka. A ještě přesmyčka. Nejedná se u této skladby o Bird Whistel?) Dílo asi nezapře příbuznost s jeho předchozí skladbou The Shadows of Night. Spojuje je určitá melancholie a noc jako symbol utajení, temných pocitů, až hrůzy. Orchestr staví na drsné harmonii, disonancích, hlubokých žestích, z nástrojů jsou akcentovány bicí,

Harrison Birtwistle

zvukomalebnost funkčně doplňují zvony, které navozují bizardní děs. Sónická paleta dechů je tvarována dusítky, pikola tlumočí zpěv ptáka, trubka se rozšklebí do jakéhosi zvířecího signálu. Závěr díla je ztlumen do pianissima zvonů, které doznívají dynamickým echem. Celkově jde o skladbu dost ilustrativní, popisnou, jejíž forma byla budována v souběhu s autorovou obsahovou vizí.

Juraj Filas a Dalimil Klapka	Český repertoár byl zastoupen premiérou *Symfonie č. 3 Dokonalé stvoření* Juraje Filase, která je psána pro recitátora a velký orchestr. Dvouvěté dílo opět potvrzuje autorovu znalost tvořit nástrojům "na tělo", která posvětila mnohé úspěchy jeho předchozí kariéry. Kompozice vychází z tonálního základu, je stavěna na čitelných motivech, nosných melodiích, tématická pásma jsou místy
uplatňována v sekvencích, gradují a rozrůstají se do dlouhodechého zvuku. Jsou zde ale i náznaky určitého vnitřního opakování, ostinát a hledáme-li příbuznosti s předchozími vzory, hudba navozuje v dobrém slova smyslu určité janáčkovské ozvuky. Výrazově plochy oscilovaly mezi náladami temnými - "A země byla nevlídná a pustá..." a radostně tanečními až epikurejskými "Budiž světlo". Akt stvoření člověka, strom poznání, symbol hada, vyhnání z ráje a světská pouť člověka je náplní prvé části symfonie, zatímco druhá část hovoří o dvojím poselství Boha a Krista, který nakonec nechává zrodit nového, očištěného člověka, aby zasedl po jeho pravici. Až na exponovaná místa, kde měl dirigent potlačit zvuk orchestru vůči lidskému hlasu, byla recitace Dalimila Klapky velmi výrazná a přesvědčivá, už proto, že skladatel četnost textu nezneužíval. Závěr díla vyzněl v jakési katarzi, hudba byla až filmově líbezná. U premiér tohoto typu je vždy nutno obdivovat jednorázové nastudování, které obvykle nemá naději na brzkou reprízu. (Recenzentka si vzpomněla na zvláštní historku o Hans von Büllowovi, který požádán Richardem Straussem nacvičit jeho Klavírní Burlesku pronesl: "To si vskutku myslíš, že budu čtyři dny sedět, abych nastudoval tak nesmyslné dílo?")

Juraj Filas a Dalimil Klapka

Český repertoár byl zastoupen premiérou Symfonie č. 3 Dokonalé stvoření Juraje Filase, která je psána pro recitátora a velký orchestr. Dvouvěté dílo opět potvrzuje autorovu znalost tvořit nástrojům "na tělo", která posvětila mnohé úspěchy jeho předchozí kariéry. Kompozice vychází z tonálního základu, je stavěna na čitelných motivech, nosných melodiích, tématická pásma jsou místy

uplatňována v sekvencích, gradují a rozrůstají se do dlouhodechého zvuku. Jsou zde ale i náznaky určitého vnitřního opakování, ostinát a hledáme-li příbuznosti s předchozími vzory, hudba navozuje v dobrém slova smyslu určité janáčkovské ozvuky. Výrazově plochy oscilovaly mezi náladami temnými - "A země byla nevlídná a pustá..." a radostně tanečními až epikurejskými "Budiž světlo". Akt stvoření člověka, strom poznání, symbol hada, vyhnání z ráje a světská pouť člověka je náplní prvé části symfonie, zatímco druhá část hovoří o dvojím poselství Boha a Krista, který nakonec nechává zrodit nového, očištěného člověka, aby zasedl po jeho pravici. Až na exponovaná místa, kde měl dirigent potlačit zvuk orchestru vůči lidskému hlasu, byla recitace Dalimila Klapky velmi výrazná a přesvědčivá, už proto, že skladatel četnost textu nezneužíval.

Závěr díla vyzněl v jakési katarzi, hudba byla až filmově líbezná. U premiér tohoto typu je vždy nutno obdivovat jednorázové nastudování, které obvykle nemá naději na brzkou reprízu. (Recenzentka si vzpomněla na zvláštní historku o Hans von Büllowovi, který požádán Richardem Straussem nacvičit jeho Klavírní Burlesku pronesl: "To si vskutku myslíš, že budu čtyři dny sedět, abych nastudoval tak nesmyslné dílo?")

Olga Kittnarová

Letošní program České filharmonie na Pražských premiérách nabídl tři kompozice v české či světové premiéře. Původně avízovaná skladba Jörga Widmanna, na kterou jsem byl dost zvědavý, bohužel odpadla. Od tohoto autora jsem ještě nikdy nic neslyšel a kvůli České filharmonii asi v dohledné době také neuslyším. V kuloárech se šeptalo, že skladba prý byla moc nahlas a někteří hráči nesnesli extrémní dynamické polohy. Takovýmto jedincům nabízím k poslechu pozdější tvorbu Iannise Xenakise (mimochodem jeho Ata byla provedena Janáčkovou filharmonií Ostrava před čtyřmi lety).

Zvědav jsem byl rovněž na kompozici Night´s Black Bird pro orchestr od Harrisona Birtwistla. Ta naštěstí neodpadla, ačkoliv Birtwistle dokáže být také velmi bouřlivý. Např. jeho Earth Dances by taktéž aspirovaly na odpadnutí v České filharmonii. Night´s Black Bird však byl překvapivě lyricky laděn a držel se v poměrně slabé dynamice, s výjimkou několika angažovanějších míst. Jednalo se však o typické dílo autora, nevybočující z jeho myšlení. Birtwistle pracuje s vrstevnatou polyfonií, charakteristickou blokovou instrumentací a relativně hustou fakturou. Vyžívá se v paralelním dění několika pásem, kdy v jednom probíhají táhlé melodie a v jiném rytmické riffy či mixtury. Skladba však narozdíl od jiných jeho kompozic byla poměrně krátká a koncentrovaná.

Jörgen van Rijen	Trombónový koncert Theo Verbyho *Lied* měl jednu zajímavou vlastnost. Navenek působil extravagantněji, než jak se posléze skutečně jevil. Autor rozsadil dechy nalevo a smyčce napravo od dirigenta. Sólista pak byl uprostřed jako jakýsi tmelící element. Je možné, že akustika Rudolfina můj dojem nesprávně zkreslila, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že kdyby orchestr seděl normálně, nic by se nezměnilo.
Kompozice to byla sice vcelku hezká, ale po chvíli harmonicky poněkud otravná. Neustále se opakující postupy dominantních septakordů možná vzdáleně evokovaly spektralismus, ale mně osobně spíše Maurice Ravela, jehož kompozice však mají více nápadů.

Jörgen van Rijen

Trombónový koncert Theo Verbyho Lied měl jednu zajímavou vlastnost. Navenek působil extravagantněji, než jak se posléze skutečně jevil. Autor rozsadil dechy nalevo a smyčce napravo od dirigenta. Sólista pak byl uprostřed jako jakýsi tmelící element. Je možné, že akustika Rudolfina můj dojem nesprávně zkreslila, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že kdyby orchestr seděl normálně, nic by se nezměnilo.

Kompozice to byla sice vcelku hezká, ale po chvíli harmonicky poněkud otravná. Neustále se opakující postupy dominantních septakordů možná vzdáleně evokovaly spektralismus, ale mně osobně spíše Maurice Ravela, jehož kompozice však mají více nápadů.

Dalimil Klapka	Dlouho jsem přemýšlel, co napsat o poslední kompozici večera. Stylově vybočovala z dramaturgie asi tak, jako bychom mezi Bachovo Umění fugy zařadili árii z Prodané nevěsty. Symfonie č. 3 Dokonané stvoření Juraje Filase takto působila. Napadá mě, že vlastně nejsem sto Filasovu kompozici hodnotit, že už na ni nemám prostě metr. Honí se mi hlavou myšlenky, jak bych kriticky přistupoval např. ke suitě z hudby
k filmu Hvězdné války, která by byla zařazena na abonentním koncertě filharmonie. Před hodnocení Filasovy symfonie jsem však byl postaven, nechť tedy zazní. Hudba samotná byla, podle mého názoru, snad až příliš podřízena textu, který zpracovával biblické náměty stvoření. Nejedná se přece o hudbu k velkému filmovému eposu, ale o niternou výpověď autora. Alespoň doufám. Problém však vidím v tom, že jakékoliv znázornění bylo učiněno pomocí těch nejzaběhnutějších klišé. Vytváření temné atmosféry půltónovými střety, tritony, hlubokými trombony či tremoly ve smyčcích (zjevně inspirace Novou hudbou) oproti jásavým durovým pasážím znázorňujícím pozitiva. Bohužel jsem se nemohl zbavit pocitu, že poté, co recitátor řekl "I pravil Bůh, budiž světlo", vyráží Charles Bronson a jeho šest statečných kolegů na koních vstříc zápasu za spravedlnost. Témbrové pasáže kompozice (koneckonců i ty jásavé) však byly relativně citlivě a výrazně instrumentovány, což je určité plus kompozice. Po jásavém konci jsem očekával už jen nápis "The End" a rozjíždějící se titulky. Česká filharmonie podala vcelku slušný výkon. Zajisté to lze přičíst angažovanému a sympatickému dirigentovi Jonathanu Stockhammerovi, který působil opravdu připraveně a zaujatě.

Dalimil Klapka

Dlouho jsem přemýšlel, co napsat o poslední kompozici večera. Stylově vybočovala z dramaturgie asi tak, jako bychom mezi Bachovo Umění fugy zařadili árii z Prodané nevěsty. Symfonie č. 3 Dokonané stvoření Juraje Filase takto působila. Napadá mě, že vlastně nejsem sto Filasovu kompozici hodnotit, že už na ni nemám prostě metr. Honí se mi hlavou myšlenky, jak bych kriticky přistupoval např. ke suitě z hudby

k filmu Hvězdné války, která by byla zařazena na abonentním koncertě filharmonie. Před hodnocení Filasovy symfonie jsem však byl postaven, nechť tedy zazní. Hudba samotná byla, podle mého názoru, snad až příliš podřízena textu, který zpracovával biblické náměty stvoření. Nejedná se přece o hudbu k velkému filmovému eposu, ale o niternou výpověď autora. Alespoň doufám. Problém však vidím v tom, že jakékoliv znázornění bylo učiněno pomocí těch nejzaběhnutějších klišé. Vytváření temné atmosféry půltónovými střety, tritony, hlubokými trombony či tremoly ve smyčcích (zjevně inspirace Novou hudbou) oproti jásavým durovým pasážím znázorňujícím pozitiva. Bohužel jsem se nemohl zbavit pocitu, že poté, co recitátor řekl "I pravil Bůh, budiž světlo", vyráží Charles Bronson a jeho šest statečných kolegů na koních vstříc zápasu za spravedlnost. Témbrové pasáže kompozice (koneckonců i ty jásavé) však byly relativně citlivě a výrazně instrumentovány, což je určité plus kompozice. Po jásavém konci jsem očekával už jen nápis "The End" a rozjíždějící se titulky.

Česká filharmonie podala vcelku slušný výkon. Zajisté to lze přičíst angažovanému a sympatickému dirigentovi Jonathanu Stockhammerovi, který působil opravdu připraveně a zaujatě.

Osobně jsem navštívil koncert České filharmonie na Pražských premiérách také loni, i když ani ten se neobešel bez klasicky filharmonického skandálu, tehdy neodpadla žádná skladba a program byl "nadupaný". To se o letošním koncertu bohužel říci nedá. Pro mě samotného to byl padesátiprocentní zážitek oproti stoprocentnímu, který předvedl soubor Prague Modern 15. března.

Jonathan Stockhammer

Jan Rybář

Foto: Zdeněk Chrapek (7)