Baltské hlasy; 22. 9. 2008
Wanda Dobrovská 20.10.2008
Komorní orchestr Berg, který své sezóny buduje od ledna do prosince, nabídl na pátém koncertu své letošní řady Berg Company 08 program sestavený z větší části z děl skladatelů z pobaltských zemí. Výjimkou byla kompozice Michala Nejtka, ta byla ale zase součástí programu, který prolíná celou „bergovskou“ sezónou – řadou premiér z tvorby mladých českých skladatelů, ústící do soutěže o nejúspěšnější nové dílo premiérované orchestrem v uplynulém roce.
Koncert proběhl pod názvem Baltské hlasy v prostorách bývalé čistírny odpadních vod v Praze – Bubenči. Z čističky je dnes „ekotechnické museum“, Berg tu měl koncert i loni stejnou dobou a stejně jako loni i letos byla součástí vstupného možnost absolvovat komentovanou prohlídku čističky. Osobně jsem ji loni nevyužila, letos ovšem už ano, a tak mi nezbylo než podstoupit tlačenici, kterou z koncertů současné hudby věru neznám. Ekotechnické museum je obecně prospěšná společnost a chová se velmi stylově. Například na všech tiskových materiálech důsledně dodržuje pravopis se „s“ – museum, kanalizace, exkurse. Samotná „exkurse“ je impozantním zážitkem – v monumentálním podzemním cihlovém dómu (neboli provozní budově čistírny) uvidíte nevídané a dozvíte se neslýchané. Octnete se na okamžik ve svébytném světě, kde to po celé minulé století pulsovalo aktivitou, proudila tam voda, jezdily vozíky, výtahy, činila se početná manuální obsluha – vřele doporučuji nejen jako novou informaci, ale také – a možná zejména – jako kulturně archetypální zkušenost. Způsob zacházení s odpady je jedním ze znaků vyspělosti kultury, psychologicky vzato – „sklep“ kultury. Na koncertě KO Berg dokonce došlo k pěknému symbolickému propojení – po prohlídce sklepení se publiku dostalo umění, které je rovněž identifikačním kódem kultury.
Koncert se konal v přízemní hale, což je také součást zařízení bývalé čističky, a choreografka Mirka Eliášová, kterou KO Berg přizval ke spolupráci, stávající vybavení pohotově využila jako kulis k taneční akci ve skladbě lotyšského autora Peterise Vaskse Voices. Jeho skladba byla na programu jako druhá a ze všech čtyř zřejmě zapůsobila nejvíce – tak i onak. |
|
---|---|
Mně osobně připadala hudebně rozplizlá, byla hodně dlouhá a ani pohybová složka (mně) ji nedokázala udržet pohromadě, což bylo bezpochyby i tím, že akce tanečnic v bílém probíhala z valné části mezi orchestrem a první řadou a prostřední a zadní řady z ní měly možnost zaznamenat jen „výseče“ umístěné na lešení se stroji za orchestrem nebo sólo akci na jakémsi obrovském mechanismu uprostřed sálu. Atmosféra ale byla dokonalá včetně vody z popraskaných igelitových pytlíků (součásti rekvizit), kterou jsme o přestávce čvachtali na vzduch. |
Peteris Vasks |
Úvodem zahrál KO Berg skladbu litevské skladatelky Raminty Šerkšnyté De profundis. Je to o minimal opřená hudba, struktura vybudovaná z velice úsporného materiálu – pokud se skladateli podaří omezit si hned na začátku materiál, se kterým bude pracovat, bezezbytku ho vytěžit a osvíceně oddělit hlušinu, vzejde z toho obvykle přesvědčivé dílo, jímž De Profundis Raminty Šerkšnyté určitě je. Navzdory názvu je to instrumentální hudba, koncert byl nicméně vokálně-instrumentální, v Berlínské mši od estonského skladatele Arvo Pärta se ke KO Berg připojil sbor Canti di Praga. Vzhledem k tomu, že v čistírně bylo doslova natřískáno, vyjadřuji radost z toho, že tuto nádhernou skladbu mělo možnost slyšet v živém provedení tolik lidí, na druhé straně ovšem interpreti zůstali samotnému provedení leccos dlužni. Nepřesností v nástupech a souhře – týkalo se to hlavně sboru – se poselství Pärtovy průzračné hudby doslova ztrácelo před ušima.
Skladba Michala Nejtka Nokturno s Rayem (míněno s verši Raymonda Carvera) byla jakoby na opačném pólu než De profundis jeho litevské kolegyně – ale neméně sympatická: materiál různorodý, ale protříděný a uspořádaný do zhuštěné, avšak nepřeplácané formy. |
Michal Nejtek |
---|