Koncert z orchestrální tvorby studentů skladby HAMU 26. 4. 2008

Wanda Dobrovská 11.5.2008

Nová česká symfonická hudba nemá u nás na růžích ustláno. Orchestrální skladba vytvořená v rámci studijního programu může být pro mladého skladatele na dlouhou dobu jeho posledním dílem pro velké obsazení provedeným na veřejném koncertě. Dílo, ač je zpovzdálí jištěno pedagogem, je už jednoznačně vnímáno jako „vizitka“ hudebního tvůrce, v sázce je toho hodně a nároky jsou různosměrné. Zpětná vazba nepřichází k tvůrci jen z hudby samotné, ale i z procesu jejího studování orchestrem a z psychosociálního kontextu koncertního večera. Tuto recenzi píšu s nadějí, že zmnožování literatury pro obsazení, které životodárně kvasilo v komunikaci s kulturně-historickými podněty sklonku 19. století, je pořád ještě dobrou cestou k uchování identity – a snad i k posílení imunitního systému – evropské kultury.

V Hudbě o počátku i konci od Františka Lukáše jsem ocenila snahu o různé způsoby  vyvážení vztahu mezi partem recitátora a orchestrem. S recitací se ve skladbě zachází jako s nosným tématickým materiálem nejen obsahově, ale i formálně, orchestr je – v podařenějších místech – zvukově kompaktní, a aniž by ilustroval, jakoby mimochodem dotváří celek a ponechá-li se mu prostor, dospívá k autonomnímu výrazu. Bohužel takto naznačený postup není uplatněn důsledně, časem vyvstávají části, kde orchestr recitátora kryje (i když měl Bořivoj Navrátil mikroport) a skladba se nakonec - spoléhajíc na text - (podtitul zní „fantazie pro recitátora a komorní orchestr na text inspirovaný J. R. R. Tolkienem“), ukazuje být příliš dlouhá.

František Lukáš

Koncert pro trubku, tympány a smyčce od Jiřího Hájka je výborným instrumentačním nápadem. Obsazení je samo o sobě neobyčejně nosné a – když na to přijde – hodně skladateli nápomocné. Kdyby byl autor barokním skladatelem, vytěžil by ze všech nápadů, co jich v této skladbě nadhodil, minimálně tři takové koncerty do jednoho opusového čísla. Z hudby prýští muzikálnost, sólové party jsou exhibiční, což míním v dobrém slova smyslu, sólisté (Ladislav Kozderka a Markéta Mazourová) se mají možnost předvést a posluchačsky jde o hudbu poutavou. Skladatel cítí specifika partnerství zvolených nástrojů (vychutnávala jsem si části, ve kterých je toto partnerství pojednáno imitačně) a zvukově fádní nezůstává ani orchestr. Přesto mám za to, že více kázně a důslednosti by partituře ještě prospělo.

Koncertní produkci tohoto typu chápu především jako „mistrovskou zkoušku“ a osobně se k uváděným skladbám vztahuji z pozice samozvaného dramaturga – navrhla bych tuto kompozici k nastudování pro „svůj“ orchestr? – nabídla bych ji ke studiové realizaci do rozhlasu nebo do „svého“ vydavatelství? Doteky milosti od Zdeňky Košnarové ano. Třívětý klavírní koncertík je svěží, v orchestrálním partu pěkně provzdušněnou hudbou a skutečnost, že sólový part ztvárňuje sama skladatelka, je mi velmi sympatická.

Sinfoniettou Zdeněk Bartošík podle mého soudu dobře zvládl zadání. Rozvržení do pěti kratších vět je pojistkou proti zbloudění (jemuž se nevyhnul František Lukáš), předem definovaný stylový záměr skladbě zajišťuje zajímavost. Autor si mohl ověřit, že instrumentační nápady a kompozičně-technické postupy, které tu použil, v materiálu fungují a tak ještě zbývá najít pro ně výrazový kontext.	Zdeněk Bartošík

 

Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou Marka Ivanoviče podala jen standardní výkon a mne – pokolikáté na podobném koncertě – napadla otázka, proč že na hudební fakultě pražské AMU nepůsobí vlastní orchestr? Jestli je to záležitost jasná a dávno zodpovězená, omlouvám se všem, kdo do toho vidí, mně to ale jako nezúčastněné pozorovatelce nedá, abych nesrovnávala s podobnými institucemi v zahraničí a nedivila se – ostatně kdyby z akademie vycházeli hudebníci, kteří si soudobou hudbu měli možnost „osahat“ v orchestru už na škole, stavěly by se i naše, zejména regionální orchestry (kde nejeden absolvent zpočátku zakotví) k provozování soudobé hudby poučeněji a nemuseli bychom je pořád omlouvat, že studium soudobé hudby vyžaduje specifický přístup, že je to náročné a v klasicko-romantické abonentní rutině na to není čas, prostor ani energie.