A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Pražské premiéry 2008 30. 3. - Dopolední matiné

Wanda Dobrovská 10.4.2008

Toho víkendu se zrovna měnil zimní čas na letní, ale kdo si na nedělní polední koncert Pražského komorního orchestru přivstal, nemusel litovat. Dostal šanci odnést si zážitek jištěný dobře vystavěným programem a hudbou zčásti zajímavou, zčásti provokující k zamýšlení.

Úvodní čtyřvětá Sinfonietta per archi *Luboše Sluky* evokovala v Dvořákově síni nostalgickou atmosféru počátku 20. století – jak ji uchovává, bez ohledu na to, zda v podobě reflexe reality nebo snu, hudba dobových českých mistrů. Rapsodické melodické linky volných částí a jejich dlouhodeché, klenuté fráze v široké harmonii se střídají s částmi svižnějšími, řešenými jednoduchou imitační technikou. Skladatel volí – zřejmě záměrně – klasické výrazové prostředky, které působí bezprostředně a silně: opakováním, logikou dynamických oblouků, ritardandy, sólíčky na vrcholu hudebního proudu.
Autor udržuje kontrastními polohami orchestru napětí, je to hudba naléhavá, znepokojivá, ale ne znepokojující. Nad detaily jde sdělení samotné formy, jakási reminiscence. Charakter celé skladbě dává úvodní pomalá věta. V mírném tempu je i třetí část s náznakem do hloubi ponořené písně, snad melancholický povzdech, a také závěrečná věta, do poloviny toccatová, nakonec ústící do shrnutí všeho, co předcházelo a stvrzuje nostalgické vyznění.	Luboš Sluka

Úvodní čtyřvětá Sinfonietta per archi Luboše Sluky evokovala v Dvořákově síni nostalgickou atmosféru počátku 20. století – jak ji uchovává, bez ohledu na to, zda v podobě reflexe reality nebo snu, hudba dobových českých mistrů. Rapsodické melodické linky volných částí a jejich dlouhodeché, klenuté fráze v široké harmonii se střídají s částmi svižnějšími, řešenými jednoduchou imitační technikou. Skladatel volí – zřejmě záměrně – klasické výrazové prostředky, které působí bezprostředně a silně: opakováním, logikou dynamických oblouků, ritardandy, sólíčky na vrcholu hudebního proudu.

Autor udržuje kontrastními polohami orchestru napětí, je to hudba naléhavá, znepokojivá, ale ne znepokojující. Nad detaily jde sdělení samotné formy, jakási reminiscence. Charakter celé skladbě dává úvodní pomalá věta. V mírném tempu je i třetí část s náznakem do hloubi ponořené písně, snad melancholický povzdech, a také závěrečná věta, do poloviny toccatová, nakonec ústící do shrnutí všeho, co předcházelo a stvrzuje nostalgické vyznění.

Luboš Sluka

Další skladby zněly – kvůli přestavbě na pódiu – v jiném pořadí než jak byly ohlášeny v programu, takže neskutečnost světa Slukovy Sinfonietty vystřídal realistický a ve zvuku hodně moderní koncert pro bicí nástroje a orchestr Capricorne od belgické skladatelky *Jacqueline Fontyn*. Sólový part je psán pro dva hráče (Daniel Mikolášek, Pavel Polívka), sestava byla umístěna v levé přední části pódia, což bylo na pohled pěkné a eliminoval se prvek běhání sólisty od not k notám, kterým bývají podobné skladby zatíženy.
Skladatelka vsadila více na témbrovou než na rytmickou charakteristiku bicích a poměrně důsledně v kompozici pracuje se zvukovým kontrastem, který těží jak z pestrosti bicí sestavy, tak z polarity mezi bicími a orchestrem. Takto vyprofilované „útvary“ motivicky sbližuje, takže žádná roztříštěnost, nýbrž jedenáct minut docela napínavé hudby, navíc sólisty dobře nastudované.	Jacqueline Fontyn

Další skladby zněly – kvůli přestavbě na pódiu – v jiném pořadí než jak byly ohlášeny v programu, takže neskutečnost světa Slukovy Sinfonietty vystřídal realistický a ve zvuku hodně moderní koncert pro bicí nástroje a orchestr Capricorne od belgické skladatelky Jacqueline Fontyn. Sólový part je psán pro dva hráče (Daniel Mikolášek, Pavel Polívka), sestava byla umístěna v levé přední části pódia, což bylo na pohled pěkné a eliminoval se prvek běhání sólisty od not k notám, kterým bývají podobné skladby zatíženy.

Skladatelka vsadila více na témbrovou než na rytmickou charakteristiku bicích a poměrně důsledně v kompozici pracuje se zvukovým kontrastem, který těží jak z pestrosti bicí sestavy, tak z polarity mezi bicími a orchestrem. Takto vyprofilované „útvary“ motivicky sbližuje, takže žádná roztříštěnost, nýbrž jedenáct minut docela napínavé hudby, navíc sólisty dobře nastudované.

Jacqueline Fontyn

Se Sonety *Ondřeje Štochla* se sólovým klarinetem (Karel Dohnal) a vibrafonem (Cécile Boiffin) se mi stala zvláštní věc. Průvodní texty si obvykle vděčně čtu až po vyposlechnutí díla. Skladbu jsem vnímala jako třívětý koncert, přičemž „druhá“ a „třetí“ věta mi zněly nadbytečně, jakoby rozmělňovaly, co bylo precizně formulováno ve větě „první“. Ta mi navíc – prostorovou iluzí, ale i motivicky – trochu připomněla Nezodpovězenou otázku a dokonce mi po nějaký čas umožnila hrát si s příjemně dráždivou představou, že se Ondřej Štochl pokouší tu imaginární otázku 100 let po té, co ji Ives nanesl, zodpovědět nebo třeba jen aktuálně oživit. Jako hodně sympatickou jsem vnímala zvukovou subtilnost při zvoleném obsazení (včetně tří dalších hráčů na bicí vzadu) byť to není konstanta celé kompozice (v poslední části je klarinetový part o poznání dravější než zpočátku).
Jako dvojkoncert mi ovšem skladba nakonec nepřipadala moc srozumitelná – ve skutečnosti se jedná o šestidílnou „suitu“ s jednotlivými částmi motivovanými subjektivním programem. Neboli k přijetí té skladby potřebuji znát program, jako samosdělná hudba mne – s výjimkou první „věty“ – míjí. Z nahrávky jako bych poslouchala úplně jinou skladbu, role obou sólistů jsou zřetelnější, jednotlivé části diferencované, dovedu si je nicméně představit i samostatně.	O. Štochl, K. Dohnal, C. Boiffin

Se Sonety Ondřeje Štochla se sólovým klarinetem (Karel Dohnal) a vibrafonem (Cécile Boiffin) se mi stala zvláštní věc. Průvodní texty si obvykle vděčně čtu až po vyposlechnutí díla. Skladbu jsem vnímala jako třívětý koncert, přičemž „druhá“ a „třetí“ věta mi zněly nadbytečně, jakoby rozmělňovaly, co bylo precizně formulováno ve větě „první“. Ta mi navíc – prostorovou iluzí, ale i motivicky – trochu připomněla Nezodpovězenou otázku a dokonce mi po nějaký čas umožnila hrát si s příjemně dráždivou představou, že se Ondřej Štochl pokouší tu imaginární otázku 100 let po té, co ji Ives nanesl, zodpovědět nebo třeba jen aktuálně oživit. Jako hodně sympatickou jsem vnímala zvukovou subtilnost při zvoleném obsazení (včetně tří dalších hráčů na bicí vzadu) byť to není konstanta celé kompozice (v poslední části je klarinetový part o poznání dravější než zpočátku).

Jako dvojkoncert mi ovšem skladba nakonec nepřipadala moc srozumitelná – ve skutečnosti se jedná o šestidílnou „suitu“ s jednotlivými částmi motivovanými subjektivním programem. Neboli k přijetí té skladby potřebuji znát program, jako samosdělná hudba mne – s výjimkou první „věty“ – míjí. Z nahrávky jako bych poslouchala úplně jinou skladbu, role obou sólistů jsou zřetelnější, jednotlivé části diferencované, dovedu si je nicméně představit
i samostatně.

O. Štochl, K. Dohnal, C. Boiffin

Švýcarský skladatel *Andreas Pflüger* zvolil pro Koncert pro bandoneon, cembalo a komorní orchestr (!) poměrně velkorysé obsazení, s výraznými dechy (včetně žesťů), a vytvořil zvukově velmi hutnou partituru. Vše dobře kulturně-historicky zdůvodněné (transkulturní most mezi Evropou a Jižní Amerikou a mezi barokem a dneškem), ale realita byla taková, že v částech, kde sólové nástroje hrají s orchestrem, nebylo bandoneon skoro slyšet. Cembalo bylo decentně amplifikováno, takže jeho hrané noty slyšet byly, ale zvuk nástroje vycházel z reproduktoru vlevo na pódiu a zněl podivně. Ostatně tato skladba nebyla na matiné jedinou, ve které její autor jakoby nebral v potaz akustické parametry materiálu (o prostoru nemluvíc).
V Sonetech Ondřeje Štochla například byla místa, která si vysloveně říkala o doznění nebo alespoň o zvukové navázání – marně. Andreas Pflüger byl ale v tomto směru mnohem velkorysejší. V podstatě se sólisté – Marcelo Nisinman a Monika Knoblochová – mnohde dost zbytečně namáhali a měla-li být skladba nějakou transkulturní a transčasovou pohlednicí, s prostředky, které skladatel zvolil, se toho dá dosáhnout dost těžko.	M. Nisinman, M. Knoblochová

Švýcarský skladatel Andreas Pflüger zvolil pro Koncert pro bandoneon, cembalo a komorní orchestr (!) poměrně velkorysé obsazení, s výraznými dechy (včetně žesťů), a vytvořil zvukově velmi hutnou partituru. Vše dobře kulturně-historicky zdůvodněné (transkulturní most mezi Evropou a Jižní Amerikou a mezi barokem a dneškem), ale realita byla taková, že v částech, kde sólové nástroje hrají s orchestrem, nebylo bandoneon skoro slyšet. Cembalo bylo decentně amplifikováno, takže jeho hrané noty slyšet byly, ale zvuk nástroje vycházel z reproduktoru vlevo na pódiu a zněl podivně. Ostatně tato skladba nebyla na matiné jedinou, ve které její autor jakoby nebral v potaz akustické parametry materiálu (o prostoru nemluvíc).

V Sonetech Ondřeje Štochla například byla místa, která si vysloveně říkala o doznění nebo alespoň o zvukové navázání – marně. Andreas Pflüger byl ale v tomto směru mnohem velkorysejší. V podstatě se sólisté – Marcelo Nisinman a Monika Knoblochová – mnohde dost zbytečně namáhali a měla-li být skladba nějakou transkulturní a transčasovou pohlednicí, s prostředky, které skladatel zvolil, se toho dá dosáhnout dost těžko.

M. Nisinman, M. Knoblochová

A. Pflüger s interprety

Před Pražským komorním orchestrem stanul Facundo Agudin – nesmírně živý, energií nabitý dirigent. Nastudovat čtyři hodně různé a i hodně těžké skladby nebylo určitě nic snadného a podle mého názoru se svého úkolu zhostil důstojně – i když je spíše jen přehrál než skutečně sdělil.

Foto: Zdeněk Chrapek