Aleš Bárta na Pražském jaru

Jan Fila 13.7.2011

 

 

V sobotu 28. května se v Dvořákově síni Rudolfina uskutečnil v rámci programové řady Dny pražských varhan na Pražském jaru 2011 recitál Aleše Bárty. Dramaturgicky přinesl pestrý program, což i na nástroj s tak širokou rejstříkovou dispozicí, jako má ten z roku 1975 Rieger-Kloss Krnov, opus 3437, nevyznělo vždy stylově vhodně. Dvořákova síň byla téměř vyprodaná.

V první polovině večera s hlavním sólistou spoluúčinkoval Epoque Chamber Orchestra pod taktovkou  dirigenta a skladatele Jana Kučery. Jako první číslo programu zazněl Koncert pro varhany a orchestr F dur, op. 4 č. 4 (tisk 1738) Georga Friedricha Händela (1685–1759). Jak u instrumentálních koncertů této doby bývá zvykem, veškeré hlavní dění se soustřeďuje na sólistu, doprovodný ansámbl (v tomto případě hoboje a fagoty se smyčcovým orchestrem) má zcela podružnou roli a až v závěru koncertu se uplatňuje dialog. Potěšila mě střídmá registrace, která se zvukově přiblížila baroknímu světu kompozice. V závěru čtyřvětého koncertu je vystavěná rozsáhlá fuga.
Epoque Chamber Orchestra vystoupil v poměrně velkém obsazení zhruba třiceti hráčů vhodném k tak velkému varhannímu nástroji. Měl jsem radost ze střídmého pojetí koncertu bez zbytečných romantizujících příkras s využitím barokně poučené interpretace.

Karel Husa

Pro mne osobně nejzajímavějším z celého večera bylo provedení Koncertu pro varhany a orchestr (1987) letošního jubilanta Karla Husy (nar. 1921) v české premiéře. Koncert vznikl na objednávku Dorothy Hummel Hovorka k oslavě stoletého výročí objevů fyzika Alberta Abrahama Michelsona a chemika Edwarda Morleye, kteří zkoumali působení světla a stáli u zrodu moderní fyziky a chemie. Těmto osobnostem a jejich objevům byl zasvěcen půlroční multižánrový festival v Clevelandu pod souhrnným názvem Světlo, prostor a čas. Oba vědci byli též hudebníky. Objednavatelka vzdala hold svému manželovi Franku Hovorkovi (1897–1984), jenž byl studentem Morleye (o okolnostech vzniku kompozice a festivalu podrobněji zde). Husa zvolil za téma skladby „světlo, které nás obklopuje neustále a vytváří obrazy, barvy a stíny na nebi a na zemi“ a dal dílu podtitul "Les lumiéres de soleil". Jedním z důvodů, proč byly za sólový nástroj zvoleny varhany, je fakt, že E. Morley byl sám vynikajícím varhaníkem.Premiéra díla se uskutečnila 28. října 1987 v podání v Americe usazeného českého varhaníka Karla Paukerta pod taktovkou autora. Ten ke smyčcovému orchestru připojil tři trubky, tympány a rozsáhlou baterii bicích určenou dvěma hráčům (vibrafon, zvonkohra, templbloky, trubicové zvony, tam-tam, zavěšený činel a malý buben). Při české premiéře se komplikovaného partu melodických bicích s jistotou ujal Oleg Sokolov. K tomuto malému orchestru se přidává o to virtuóznější sólový part.
Čtyřvětá kompozice je formálně klasický třívětý koncert se vsunutou cadenzou jako interludiem. První věta Majestic začíná rozsáhlou introdukcí Maestoso. V celém koncertu je patrný výrazný sklon k monotematismu v otevřené formě. Sólista exponuje tematický materiál celého koncertu. V manuálu úsečné téma vystavěné původně jen ze čtyřtónového motivu rozvíjeného stále se rozšiřujícím časovým rozsahem a intervalovým rozpětím. Základem manuálové hry je tvrdě zvětšený velký septakord. Pedál oproti tomu hraje druhý motiv, postupně rozvíjí třítónový motiv odvozený z měkce velkého septakordu. Chromatické transpozice a zpracování motivu obsáhne celý dvanáctitónový prostor. V melodice je navíc patrná kvartseptimová preference. Smyčcový orchestr přejímá některé tóny varhanního partu a postupným zadržováním vyvrcholí v závěru introdukce několikanásobně zmnoženým sedmizvukem. Téma Allegra v třípětidílné formě je odvozeno z introdukce, kombinuje jak základní, tak převratovou formu v polyfonní kanonické sazbě v úvodu s výraznou velkou decimou (která hraje výraznou roli v dalších větách koncertu). Varhanní part je zde mírně aleatorní, není přesně definován počet opakování jednotlivých modelů s postupným zahušťováním do clusterů jak v pedálu, tak v manuálech, kde je časté užívání oboustranných citlivých tónů. První nástup trubek ve výrazně dramatickém heterofonním motivu a zapojení baterie bicích v repríze úvodu Allegra první větu v maximální možné dynamice ukončuje.
Zvukově drsný cluster složený z kvart a tritonů zahajuje druhou větu Tragic v tempu Adagio. Originálně je užito zvonů, perkusionista má užít měkkých paliček (např. pro vibrafon nebo marimbafon) a v protisměru přejet téměř celý rozsah nástroje, jednou rukou po „bílých“ a druhou po „černých“. Chorální „zpěv“ smyčců zprvu v unisonu, později ve větším počtu hlasů využívá tematickou decimu a triton k základnímu tónu věty (tónovému centru). Poprvé se výrazněji zapojuje zvonkohra. Ve smyčcích je výrazným znakem užívání průchodných bichromatických čtvrttónů (např. as – nižší as – g) oběma směry, které v unisonu dodávají ještě výraznější dramatičnost. Významné je i užití glissand ve velkém rozsahu. Sólista má za úkol využití tří manuálů v jakémsi unisono-trilku, kdy stejný tón hraný v rychlém sledu na různé manuály prochází neustálou barevnou proměnou. Trubky s dusítky mají vedlejší barevnou funkci. Statická plocha větu ukončuje.
Před závěrečnou rychlou částí je vloženo Interlude.Tato věta má funkci cadenzy. Tempové označení Improvisando – Vivace dává tušit značné využití aleatoriky zvláště v rytmické složce, kdy je užito grafických accelerand a vrstvených clusterů. Materiál je odvozený ze základního intervalového výběru. Výrazné je ale užití kvartového trojzvuku. Z obou stran je věta orámována unisonem jednoho tónu smyčců.
Závěrečné Playful – Allegretto je vystavěné na základu rondové formy. Úvodní dílvyužívá uvolněné rytmické struktury v přednesu jednohlasé melodie v aditivním narůstání počtu tónů jednotlivých frází. Postupné přidávání jednotlivých nástrojů připojuje další hlasy se stejným materiálem v kanonické textuře. V sólovém nástroji je četné využití velkosekundových clusterů v interpolaci bílé x černé a běhů z předchozích vět. Po úvodním dílu nastupuje ostinátní rytmus orchestru. Sólová passacaglia varhan slouží jako druhá cadenza. Rozměrné téma velkého intervalového rozsahu odvozené z úvodního materiálu této věty je doprovázeno synkopickými clustery manuálů. Další syntetický díl kombinuje prvky z úvodu věty v komplikovaných rytmických vztazích. Výrazné je i užití templbloků. Coda začíná vrstveným clusterem smyčců v pianissimu a postupným přidáváním dalších nástrojů do závěrečného souzvuku.
Jak Aleš Bárta, tak Epoque Chamber Orchestra pod taktovkou Jana Kučery podali maximální výkon a patří jim za to dík. Provedení mne velmi oslovilo a doufám, že v Praze tento výjimečný koncert záhy opět uslyšíme.

 

Po přestávce již vstoupil do sálu Aleš Bárta sám a následovala polovina sólového recitálu. Jednalo se o osvědčené kusy varhanní literatury.
Půlrecitál zahájila slavná Toccata a fuga d moll, BWV 565 (1708?) Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Bárta volil střídmá tempa i vkusnou registraci. Jen škoda zapojení pozounu v pedálu, který registraci svými zvukovými vlastnostmi výrazně romantizoval, i když zapojení výrazného jazykového registru v pedálu patří k tradičnímu způsobu registrování této kompozice.

Dalším stylovým exkursem byla slavná čtyřvětá Sonáta f moll, op. 5 č. 1 (tisk 1845) ze sbírky šesti varhanních sonát Felixe Mendelssohna-Barholdyho (1809–1847). Aleš Bárta zde mohl volit z bohatší palety registrů a docílil tak barevného zvuku.

Koncert ukončilo Preludium a fuga na téma B-A-C-H, S 260 (1855) Franze Liszta (1811–1886). Tato extrémně virtuózní kompozice nepatří mezi mé oblíbené. I když je možné volit působivé kombinace registrů, přehnaná virtuozita působí jako cirkusové číslo. Kompozice vznikla k zasvěcení varhan mersenburgského dómu. Aleš Bárta se této skladby zhostil se ctí.

Je opravdu škoda, že nebyla zařazena třeba i nějaká soudobější skladba, aby se představila pestrá paleta registru zdejších varhan. V prostorách Rudolfina působilo velmi nezvykle prázdné pódium. Je škoda, že se varhanní koncerty ve Dvořákově síni téměř nekonají, nástroj by k tomu dispozice dozajista měl.

 

foto: archiv