Glassův Vivaldi revival

Viktor Hruška 12.7.2011

 

Jedním z vrcholů letošního Pražského jara, alespoň tedy pro ctitele soudobé hudby, byla bezpochyby česká premiéra koncertu pro housle a orchestr amerického skladatele Phillipa Glasse (nar. 1937). Houslový koncert nese pořadové číslo 2 a pyšní se podtitulem „The American Seasons“ (název může být víceznačný, ale v tomto kontextu nejspíš překládejme jako „Americká roční období“), skladatel sám na svých stránkách dokonce ještě úžeji parafrázuje známý podtitul a koncert nazývá „Americké čtvero ročních dob“. Po přestávce zazněly právě ony čtyři slavné koncerty Antonia Vivaldiho (1678-1741), „Čtvero ročních dob“.  Houslistu Roberta McDuffieho doprovázela Pražská komorní filharmonie.

 

Koncert otevírala právě česká premiéra z pera amerického autora. Skladba byla napsána roku 2009 přímo na přání houslisty McDuffieho. Měl vzniknout koncert, který by interpret mohl zařazovat do programu společně se známou čtveřicí Vivaldiho koncertů.
Na první pohled byla patrná snaha parafrázovat Vivaldiho slavné dílo nejen v názvu. Orchestr stál, pánové neměli fraky ani saka, byli stroze oblečeni v černé, stejně tak sólista, ovšem dámám byl ponechán volný výběr úboru. I obsazení bylo Vivaldimu blízké. Pouze smyčcový ansámbl doplněný o nástroj tvořící akordickou složku bassa continua. To však nebylo obvyklé cembalo, ale pro Glasse typický syntetizér („klávesy“).
Celý koncert sváděl k užívání předpony „neo-“. Nelze minout ani další podobnost s Vivaldiho vrcholně barokním stylem, a to formální řešení koncertu. Nejen, že zde byla přítomna jakási novodobá varianta barokního koncertantního principu, ale pokud bychom upřeli pozornost vyloženě na paralelu Vivaldi-Glass, pak bychom mohli snad mluvit i o určité formě ritornelové.
Krom toho měl houslový koncert všechny obvyklé znaky svého autora. Dlužno říct, že jak kladné, tak i záporné. Například znovu vyvstává otázka, zda Glassova hudba není v negativním slova smyslu populárně jednoduchá.
Díky zařazení syntetizéru do instrumentáře vytváří skladba i výzvu pro mistry zvuku. Na koncertě v Rudolfinu nedopadala místy souhra smyčců a elektroakustického nástroje dobře. Spíše však po stránce nevyvážených zvukových kvalit a občasného drobného časového rozchodu způsobeného akustickými okolnostmi, nikoli nedůsledností hráčů. Bezpochyby se také v tomto případě posluchačský zážitek na různých místech v sále výrazně lišil.

Robert McDuffie

V druhé polovině koncertu, během slavného Vivaldiho Čtvera ročních dob, definitivně vyšlo najevo, co v první části bylo z velké části odsunuto stranou dík pozornosti věnované především premiérované skladbě: houslista Robert McDuffie nehrál příliš dobře. Jeho intonace byla místy velmi váhavá, navíc do koncertů neorganicky vtělil značné množství samoúčelných rubat a dalších rádoby výrazových prostředků, které však ve výslednici jen rozbíjely přirozený a svěží esprit Vivaldiho hudby.
Sólista celý večer koncipoval především jako show. Orchestr stál tak, aby mu ve svém středu ponechal jakousi arénu, a tu umělec vskutku využil beze zbytku. Robert McDuffie měl podle programu vystupovat jako houslista i jako dirigent, nicméně jeho výstup připomínal dirigentskou činnost asi stejně jako metrum této recenze hexametr. O to víc je potřeba vyzvednout velmi dobrý výkon Pražské komorní filharmonie, zejména dvojice koncertních mistrů Jana a Jakuba Fišerových.
Celkově však večer splnil svůj účel dobře. Publikum si odnášelo působivý zážitek, kvalitně zabalený do formátu líbivé show. Předchozí věta nemá být kritikou. Trocha „divadýlka“ k vrcholně barokní virtuozitě patří a Phillip Glass na ni evidentně chtěl navázat. Nelze uzavřít jinak, než že se mu to vcelku povedlo – v dobrém i zlém.

 

foto Zdeněk Chrapek