Nad knihou Josefa Hrdličky Loďstvo vyplouvá z temnot
Evgenia Tumanova 11.7.2011
Josef Hrdlička: Loďstvo vyplouvá z temnot. Opus, Zblov 2010. 104 stran.
První básnická sbírka Josefa Hrdličky Loďstvo vyplouvá z temnot obsahuje přes šedesát textů rozdělených do pěti oddílů (Kulatý, Středohoří, Achillea, Zlaté kočky a kameny, Země – znaky). Síť stálých motivů, mezi které patří především kámen a pohyb, drží pospolu tyto tematicky i formálně pestré části knihy.
Psát o Hrdličkových básních znamená psát o neustálých změnách perspektivy. Explicitně je to vyjádřeno zejména v básních z prvního oddílu. Tam se mění úhel pohledu prostorem („ptačí perspektiva“, „nahoře-dole“, „bok-bok“), ale i perspektiva prostorová, existence na pomezí (rozlesí, rozhraní, břeh řeky). Prudká změna perspektivy vyjádřené v básních, opatřená i změnou pohledu „autorského“ (básník přechází od ich- k er-formě, která se i odosobňuje a modifikuje ve vyprávění o „osobě“ nebo „o člověku“), je to, co čtenář ve sbírce registruje vůbec nejčastěji. Básně provází pocit horečnaté nejistoty člověka (nejzřetelněji asi v oddílu Kulatý), jenž se vypořádává s kulturním dědictvím, tradicí, duchem tak trochu „jinde“, a přitom zůstat v současnosti.
Hned v prvním textu se střetává několik motivů příbuzných s vodou (Hydra, voda, led) s Hérakleitovým výrokem o blesku, jenž „řídí toto veškerenstvo“ (motiv blesku ostatně zajímal básníka už dříve v jeho literárněvědné práci). Kulturní perspektiva starořeckého světa (Tartaros, Persefoné, Narcis) je později vystřídána mezopotamskou (Enkidu) a biblickou (potopa, Golgota), které básník jedním okem sleduje. Druhým okem pak sleduje svět náš (v knize se objevují některá konkrétní zeměpisná místa České republiky), ovšem omezit se jimi nenechá. „Záměrná nesprávnost“, kdy autor tak jako dříve třeba Baudelaire nebo Rimbaud vnímá jedním smyslem to, co bychom očekávali od jiného („tento kámen se nazývá vlha pestrá / pro rozmanitost svých barev, nelze / je uchopit zrakem, jen hmatem“), nebo např. „matčin hlas (krvavý, neboť synesteticky totožný s trhanou pupeční šňůrou)“ patří k mnoha paradoxům, jejichž využití je pro Hrdličkovu sbírku typické: „stín setkání / pod nesrozumitelným, / neznámým znakem“, „nespal spánek“, „viděl se sen“.
Ve formálně různorodé sbírce (ta různorodost se projevuje i v rámci oddílu, ba i na prostoru básně jediné!) převažují volné verše různého typu, vedle nich stojí básně v próze, prozaické úryvky většího či menšího rozsahu. Poměr mezi prózou a volným veršem se odráží mimo jiné v používání interpunkce. Ta se dodržuje v textech psaných prózou; ve volných verších funkci logického uspořádání přirozeně plní veršové předěly, přítomnost a hojnost interpunkčních znamének je pak záležitostí toho kterého textu, bohužel však i působitelem několika drobných chyb a překlepů. Tento rys Hrdličkovy knihy společně s počtem zařazených básní prozrazuje, že jde o básně sesbírané za delší časový úsek.
Změna způsobu reflektování světa se v druhé části sbírky zračí v jiném zpracování stejné látky (texty Vítězná plavba a Údolí). V prvním oddílu jsou každodenní události vnímány jakožto projekce všeobecného řádu světa. Ve Středohoří se zážitky popisují střízlivě a podrobně, interpretují se jednoznačně. Snad proto není druhý a třetí oddíl knihy tolik čtenářsky náročný, mizí v nich existenciální trnutí. Častý je zde motiv zrcadla – aktivního (Zrcadla), přírodního vertikálního (Pod horou) a horizontálního typu (Setkání, V zámeckém parku, Prázdné vědomí). Tuto klasifikací zrcadlení rozpracovává na podkladě vybraných děl Hrdlička v literárně teoretických úvahách o Obrazech světa v české literatuře. Hrdlička si uvědomuje tradici, navazuje na ni. Jiné zpracování motivu je v básni Před potopou, zrcadlo v ní není schopno pojmout člověka („vždyť se stříbrná protrhne, / neboť žádné z nich nepojme, / co zrcadlí můj stín“). Toto naladění souzní s motivem osudové stísněnosti panujícím v prvním oddílu sbírky, ten se však zaměňuje motivem volnosti v části Zlaté kočky a kameny (básně Osikové listy, Golgota), kde tato tendence vrcholí ve vytvoření vlastního mytologického světa (Tento kámen, Pokrok).
Bohaté na aluze texty Josefa Hrdličky s umným propletením motivů se mohou tvářit jako předurčené k literární analýze, doslova ji provokují, zůstávají přitom především čestnými lidskými texty, nenabubřelé, leštěnkou filologa nepřetřené. Jejich nápaditá metaforičnost strhává pozornost na sebe sama, ale i na poznávaný svět.