Ensemble Martinů na Pražském jaru 2011

Olga Kittnarová 24.6.2011

 

 

Ensemble Martinů funguje od roku 1978, od roku 1993 je jeho uměleckým vedoucím Miroslav Matějka. Ansámbl patří ke komorním souborům originálního obsazení. Zatímco klasická smyčcová kvarteta nebo klavírní tria mohou mít až určité dilema z rozhodnutí o volbě z nabídky přebohatého repertoáru, soubor ve složení flétna, housle, violoncello a klavír je spíše ojedinělým seskupením, které nemá k dispozici tak širokou literaturu. Proporcionalita zvuku je tu ve prospěch smyčců, , flétna - jakožto melodický nástroj z rodu dechových - souhře vdechuje barevné valéry svých tří rejstříků a klavír jakožto jediný harmonický nástroj  díla zvukově obohacuje, zdobí, technicky i stylově dotváří ve smyslu kompoziční představy autora.

 

Psát pro takový soubor je asi pro skladatele radost; dává mu velké možnosti sonické výpovědi a prozrazuje jeho znalost jednotlivých nástrojů, kterým píše tzv. „na tělo.“ Ensemble Martinů za dobu své existence vyvolal vznik nové tvorby  (jmenujme například kompozice Sylvie  Bodorové, Václava Riedlbaucha,  Jiřího Temla nebo Otomara  Kvěcha). Také dvě díla koncertu Pražského jara, který se uskutečnil 26. května v Anežském klášteře, byla souboru dedikována (Alexeje Frieda a Miroslava  Kubičky).
Prvou skladbou večera byly Variace americko-českého skladatele Karla Husy (nar. 1921). Dnes bývá ve své rodné zemi (kde za totality nebyl vítán) často uváděn. Památečný návrat autora oslavila jeho hudba pro Prahu 1968 s citací chorálu Kdož jsú Boží bojovníci,  která zazněla na prvém koncertu Svazu skladatelů po sametové revoluci. Jeho Variace jsou složeny z několika volně navazujících částí, které neobměňují tématický materiál ve smyslu klasické formy, ale pracují více s modifikacemi zvuku. Podle sdělení autora je tu akcentovaným prvkem díla jakási nápodoba hlasu zvonů, které člověka provázejí ve zlomových situacích života. (Téma ho vzdáleně spojuje s inspirací děl Arvo Pärta /nar. 1935/, jímž užitá technika Tintinnabuli se objevila jako asociace zvuků kostelních zvonů.) Dílo začíná krátkými melodickými úryvky trochu disonantního charakteru, které čeří rytmickou hladinu zvuku. Klavír je místy pojat netradičně, klavírista sedí při běžném partu a stojí, když přímo rozeznívá vnitřní struny nástroje. Ve smyčcích se ozývají glissanda, skluzy , snové barvy, party se chvějí v prostoru a obměňují zvukový témbr. Důležitá je rytmická složka, instrumenty si předávají otázky a odpovědi, klavír odměřuje kapavé tóny úderů, akordy obohacuje pedalizací a v náhlém tónovém úprku obejme celou klaviaturu. V nástrojích se ozývají místy ozdoby, jakési trylky, před závěrem nostalgicky mollová harmonie. Flétnista kouzlí krásné tóny a napomáhá jim ladnými pohyby celého těla.
Husova skladba Variace je z roku 1984 - o čtyřicet let dříve napsal svou Elegii pro violu Igor Stravinskij (1882-1971). Řečeno s básníkem Karlem Hlaváčkem „svou violu naladil co nejhlouběji“, sonorní barvu nástroje i elegický part, jenž v podstatě tlumočí určitý žalozpěv, přednesla dnes světově renomovaná violistka Jitka Hosprová, která vystoupila jako host večera. Dílo psané již po období Stravinského neoklasicismu je tonální a od jednohlasého nástroje vyžaduje tytéž schopnosti jako J. S. Bach ve svých Sonátách pro sólové housle, tj. realizaci dvojhlasých i vícehlasých efektů. Rytmická pulsace je tu místy volná a dala violistce možnost prožít naplno jednotlivé tóny.
Bohuslav  Martinů (1890-1959) patří ke kmenovým autorům ansámblu, který vystupuje pod jeho jménem. Jeho Trio pro flétnu, violoncello a klavír vzniklo téhož roku jako Stravinského Elegie, tj. 1944, a to na objednávku francouzského flétnisty René Le Roy, který se podílel na premiéře. Dílo je radostné, Allegretto scherzando dává melodický prostor flétně, je stavěno na barevné harmonii kontrastních nástrojů, místy nárokuje velkou dynamiku a klenuté fráze. Adagio začíná sólem klavíru, pak se ozývají v pp „harfové“ tóny violoncella, hudba je líbezně pastorální a krásná, flétnista je ztělesněním Debussyho Fauna. Veselé a taneční Andante - Poco allegro je hybné, žertovné, plnokrevné, pracuje s ozdobami a v závěru přináší nálady vroucně naléhavé, které Martinů umí vybavit svou specificky proměnlivou barevnou harmonií.
Alexeje Frieda (nar. 1922) Pocta Duke Ellingtonovi pro flétnu, housle, violoncello a klavír je z roku 2001. Jak se v programu dočteme, stojí „mezi Friedovými vynikajícími aranžmá světových jazzových evergreenů 40. let a formovými zákonitostmi a technickými postupy hudby vážné.“ Dílo je vlastně jakousi atraktivní koláží témat ze světových muzikálů a jazzových písní. Interpreti je hráli se zaujetím a publikum přijalo s nadšením.
Pavel Bořkovec (1894–1972), jeden z kmenových členů Hudební skupiny Mánes (kde byl i Jaroslav Ježek), byl žákem Josefa Suka. Inspiroval se evropskou modernou třicátých let a hlavně směrem tzv.  Nové věcnosti. Jeho několikrát oceněnou Sonátu pro sólovou violu zahrála mistrovsky Jitka Hosprová. Ačkoliv technika Nové věcnosti akcentovala nepatetickou objektivnost, Moderato bylo velmi citové, technika vyžadovala velký tlak smyčce a určitou úpornost vyjádření. Pomalejší jímavé Adagio pracovalo s protihlasy dynamiky a dvojhlasu, kdy vrchní hlas hrál melodii a spodní určité harmonické funkce. Třetí věta (Allegro vivace) byla hybná, taneční, tónový materiál byl drobený a violistka realizovala suverénní prstovou technikou virtuózní nároky.

Miroslav Kubička (vlevo s interprety)

Miroslav Kubička (nar. 1951) napsal svůj Kvartet in C na přelomu tisíciletí na objednávku Ensemble Martinů. Dílo prozrazuje znalost nástrojových předností, je hutně stavěné, různě rytmicky traktované. Prvá část v sonátové formě pracuje s tonálními a modálními strukturami, užívá ozdoby klavíru i určité elementární melodické prvky. Pracuje s kontrasty nástrojových barev (nosná viola, teplé violoncello), výrazově má určitý švih a eleganci. Druhá část začíná vstupem strunných, nálada je nostalgická, party přinášejí melodické ozdoby, vysoké tóny a krátkou artikulaci. Třetí věta podle autora kombinuje princip kontrapunktických variací s fugou; po několika tóninových vybočeních a disonancích zakotví na centrálním tónu C. Kompozice místy přináší jakési orientální nálady a hudbu, kterou si lze představit jako filmovou.
Závěrem uveďme, že Ensemble Martinů přinesl na pódium Pražského jara nový prvek. Jeho Martinů se tak líbil, že publikum spontánně tleskalo mezi jednotlivými větami téže skladby.  Byl to jen výraz určité nezkušenosti či nevzdělanosti?

 

foto Ivan Malý pro Pražské jaro