Grafické partitury na Pražském jaru – Vše dovoleno?

Vojtěch Esterle 23.6.2011

 

 

26. května 2011, Museum Kampa

V málo přehledné dramaturgii letošního ročníku festivalu Pražské jaro se našlo několik koncertů, v jejichž programu dominovala soudobá hudba. Tyto koncerty neměly ve struktuře programu festivalu svoji vlastní „kategorii“, jako třeba koncerty staré hudby. To je na jednu stranu potěšitelné gesto naznačující, že si nová vážná hudba zaslouží býti integrována mezi „klasiku“, z jiného pohledu však toto řazení ztěžuje orientaci těm, kdo vyhledávají právě méně tradiční počiny. Přesto bylo možno navštívit několik vyloženě avantgardních koncertů, výrazné mezi nimi byly především ty konané v Museu Kampa. První z nich měl na programu grafické partitury Milana Grygara v interpretaci souboru MoEns.

Milan Grygar (nar. 1926) se zabývá propojováním zvukového a vizuálního umění již od 60. let. Protože je ovšem prvotně výtvarníkem a nikoli skladatelem, jeho přístup k tvorbě grafických partitur je poněkud odlišný než u jeho předchůdců a současníků působících v hudební branži. Nejde tu o notový zápis osvobozený od tradičních vazeb natolik, že se stává zároveň výtvarnou kvalitou, nýbrž o výtvarná díla s ambicí stát se nositeli hudební formy. Proto Grygar používá jako základní materiál notový papír, z jehož grafické struktury vychází autorova výtvarná představivost. Partitury se často rozvíjí na více stránkách (jako u klasického notového zápisu) a v tom je právě vidět umělcova představa časového vývoje, kterou chce do svých děl vtělit. I když lze každou stranu vnímat staticky jako svébytný obraz, při hudební realizaci jsou muzikanti okamžitě postaveni před otázku, jak nakládat s časem. V tom jim je odpovědí sled vizuálních podnětů, jak jim ho Grygar nabízí na jednotlivých stránkách partitur, který evokuje určitý vývoj hudební formy.
Hudební realizace grafických partitur je oborem, kde se zdá být vše dovoleno. Jakým způsobem hudebníci uchopí jednotlivé symboly a tvary, kterým směrem je budou číst, jakou váhu budou přikládat barevným odstínům či tvarovým detailům; ale také jaký tónový materiál zvolí, které nástroje použijí, nakolik si ponechají volnost k improvizaci a tak dále – vše si mohou interpreti rozhodnout sami.
Soubor MoEns pod vedením klarinetisty Kamila Doležala zvolil cestu komponovaného ztvárnění. Do značné míry tedy nejde o improvizaci, ale o komponovanou hudbu vypracovanou K. Doležalem. Ostatní členové souboru (Ivo Kopecký – trombón, David Danel – housle, Balázs Adorjan – violoncello, Miroslav Pudlák – klavír, Daniel Mikolášek – bicí nástroje) tu pak působí jako klasičtí interpreti. Doležalovo pojetí Grygarových partitur je stylově velmi homogenní, zvukově odkazuje ke cageovské tradici. Vedoucí souboru citlivě rozdělil obsazení jednotlivých kusů od čtyřručního klavíru (na nějž hraje spolu s Pudlákem) v Modré partituře, piana préparé (též hraného ve dvou) ve Znakové partituře až po plný zvuk celého sextetu (s basklarinetem) v Partituře starých strojů a Partituře v prostoru zvuku.

Způsoby uchopení jednotlivých partitur se liší: ve vypracování Modré partitury, která je vlastně sítí stejně velkých sytě modrých kruhů rozmístěných po celé ploše notového papíru a na jednotlivých stránkách se proměňuje z absolutní pravidelnosti až k výrazně vyhroceným polohám. Doležal pracuje velmi doslovně – zní minimalistický sled plných klavírních akordů, jejichž rytmická i harmonická soudržnost se pomalu rozrušuje a pak zase vrací. Přitom počet hlasů v souzvucích i počet akordů zahraných za sebou odpovídá počtu sloupců a řad modrých kruhů v partituře. Jde zde tedy o výrazně tradiční „čtení“ zleva doprava a vertikála výtvarná ovlivňuje vertikálu zvukovou. Naproti tomu v Partituře krajiny jde spíše o volnou asociaci. Výtvarná předloha se zde skládá z roztroušených bodů různé intenzity, zatímco v Doležalově pojetí zní výrazná horizontální linie (což by odpovídalo názvu partitury) a pomalý sestupný sled akordů. Nejvýraznější vývoj má jak v grafické, tak v hudební podobě koláž Partitura starých strojů. Naproti tomu ve Znakové partituře mi ve zvuku chyběl barevný kontrast, jenž je nejvýraznější složkou grafické předlohy. Závěrečná Partitura v prostoru zvuku je velmi výrazná svým jednoduchým procesem dynamického poklesu a zjemnění hutného zvuku bubnů, ale ve srovnání s ostatními překvapivě krátká. Otázkou je, nakolik byly časové poměry pevně určeny, synchronizace interpretů s pomocí stopek však napovídá, že jsou přesně spočítány.
Přes uplatnění takto rozmanitých přístupů je hudební podoba partitur vzájemně velmi propojená, jako by se jednalo o pětivětou cyklickou skladbu. Neměnnost funkcí jednotlivých nástrojů působí někdy až stereotypně – např. pravidelná akordická hra klavíru, jež se vyskytuje ve všech částech. Celková délka koncertu – příjemných padesát minut – ale utekla (asi také díky charakteristickým pomalým tempům) jako voda. Než si posluchač uvědomil, že už koncert začal, chýlil se pomalu ke konci.
Pro ty, kdo znají soubor MoEns, asi není třeba zdůrazňovat, že jeho členové hráli jako vždy s nadšením a vysokou profesionalitou. Grafické předlohy byly v Museu Kampa promítány nad pódiem synchronizovaně s hudbou, divák měl tedy možnost přímé konfrontace toho, co slyší a co vidí. Kromě toho byla v celém muzeu vystavena další výtvarná díla Milana Grygara, především cyklus obrazů Antifony, návštěvníkům se tak naskytla skvělá možnost seznámit se se širším kontextem autorovy tvorby. Příjemný moderní prostor muzea byl zcela zaplněn posluchači, kteří po zásluze odměnili výtvarníka i hudebníky nadšenými ovacemi.

 

foto Zdeněk Chrapek pro Pražské jaro