Amadinda percussion group
na Pražském jaru 2011

Olga Kittnarová 21.6.2011

 

Pražská konzervatoř, která letos slaví dvousté výročí své existence, se vepsala do počáteční dramaturgie Pražského jara  2011 hned dvěma počiny. Po úvodním provedení Mé vlasti Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře pod taktovkou Jiřího Bělohlávka nabídla 17. května nově zřízený koncertní sál unikátnímu souboru hráčů na bicí - Amadinda Percussion Group.

 

Akustické vybavení sálu napomohlo barevnému vyznění bicích, které díky desítkám svých představitelů přinesly bohatou zvukovou škálu. Jak daleko jsou doby, kdy jsme obdivovali zesílené baterie bicích v partiturách Igora Stravinského, Carla Orffa nebo Bély Bartóka či naslouchali v tomto ohledu vzorovému dílu Ionizace Edgarda Varése z roku 1931 pro jednačtyřicet bicích nástrojů, obsluhovaných třinácti hráči. Od té doby vzniklo množství děl i interpretačních souborů zaměřených na bicí nástroje samozvučné i blanozvučné, došlo k obohacení klasických druhů o řadu nových, často inspirovaných hudbou mimoevropskou, zejména indonéským gamelanem .

Rámec festivalového programu tvořily dvě ukázky autentické hudby starých kultur. V prvé zaklekli tři hráči k obrovskému ugandskému xylofonu amadinda (v překladu znějící dřevo), aby z něj pracně a přitom s lehkostí vyloudili jakési motto, znělku večera. Alfou a omegou Third Construction (1941) Johna Cage (1912-1992) jsou předem dané rytmické vzorce, sevřené do čtyřiadvaceti sekvencí, z nichž každá má čtyřiadvacet taktů. Dynamičnost zvuku a pohyb ploch jsou tu předurčeny zajímavým instrumentářem i způsobem hry. Šlo o rukou rozeznívané membranofony, přesně laděné kovové nádobky (á la konzervy) ve velkém i malém provedení, rumba-koule, fanfrnoch, tamburinu, činel (tlučený od kraje do středu), houkání do lastury, zesílené zvuky kovových bicích atd. Výrazově se skladba pohybovala od jakési rytmické hry s materiálem k polohám  bizarním až strašidelným

Aurél Holló (nar. 1966), spolu se Zoltánem Váczim zakládající člen souboru Amadinda, se představil dílem Gamelan - bound / beFORe JOHN 2. Jak je z názvu zřejmé, dílo vzniklo ze sympatií k indonéským gamelanovým souborům, jež autor respektuje i přednostním využitím vyladěných gongů a metalofonů. Jak se lze dočíst v programu, inspirovaly ho zejména „extrémně rychlé, vzájemně   spřažené rytmické vzorce, zvané gamelan gong kebyar.“ Šest hráčů zde obsluhovalo veliké množství nástrojů s dřevěnými i kovovými pláty, v kterých využívali rezonance rozechvění a otáčení pohyblivých víček dosahujících dynamické vibrace tónů. Paličky byly používány oboustranně, hráči drželi dvě v každé ruce, rozezníval se smyčec, o ústa pak dotýkaná dřívka, doprovázená slovním dozvukem. Jedním ze zvukových zdrojů byly i mohutné rourovité tubusy, přesně vyladěné a tlučené měkkými palicemi, vybuzujícími příjemný zvuk. Gongy si předávaly rytmická poselství a někdy vyjadřovaly i polohy tragické. Skladba měla určitou svěží nápaditost a místy lidové i jazzové názvuky.

S napětím byl očekáván György Ligeti (1923-2006), jehož dílo Síppal, dobbal, nádihegedűvel (S píšťalami, bubny a skřipkami, 2000) bylo psáno pro mezzosopranistku a čtyři perkusionisty na maďarskou poezii Sándora Weörese. Vysoce vzdělaný skladatel originální invence a rafinované zvukovosti celý život vstřebával avantgardní postupy včetně elektronické hudby. Tónový materiál někdy představoval jako psychologický experiment, který šokoval diváka a nutil ho k spoluúčasti. Zpěvačka Katalin Károlyi, jíž je dílo věnováno, ho zná opravdu důvěrně a byla schopna projevu od hrubého sonorního rejstříku a deklamace ke koloraturním výkřikům a glissandům. Text je tu symbolický, některé verše jsou nepřeložitelné (Taneční píseň, Papouškovina), jiné nesou výpovědní hodnotu přes posluchačovu neznalost jazyka. Výraz je umocněn nápaditou instrumentací, kde čtyři hráči užívají až sedmdesát nástrojů tradičních i specifických - -ústní harmoniky, okariny, zvony, vibrafon, bonga, velký buben, marimby, jednoduché dechy a píšťalu. Toto vše od poklidných melodií (Čínský chrám, Sen) k lidovým názvukům (Hořko-sladké) i drastičnosti (Kuli).

Po posluchačsky náročných dílech zvolila dramaturgie koncertu skladbu jinak strukturovanou. Steve Reich (nar. 1936), představitel  minimalismu, napsal svůj Mallet Quartet (Paličkový kvartet) jako čtvrthodinové dílo, které věnoval souboru Amadinda k pětadvacátému výročí založení v roce 2009. Zkomponoval ho pro dva vibrafony a dvě marimby. Tyto udržují stálý rytmus, zatímco vibrafony přinášejí více melodického materiálu, který je  svou podstatou  líbivý, až populární. Objevují se sekvence modulací, které posouvají plochy  vyrovnaně pulsující  hudby. Muzikanti si s party hráli, vedoucí souboru prožíval emoce až k dirigentským gestům (navíc stačil podat spadlou paličku marimbafonistovi). Střed kompozice přinesl minimum not, publikum relaxovalo a skladbu pak odměnilo velkým potleskem.

Závěrečné číslo bylo návratem k našim prapředkům. V polynéské hudbě z Tahiti, jejíž název Otea znamená věnec různých tanců, se rozezněly ručně dlabané štěrbinové bubny (toere) i blánové bubny (pahu). Dynamicky odstupňované údery od velmi tvrdých po jemně „vyprávěcí“ měly informační a dorozumívací hodnotu a vypovídaly mnoho i o specifickém umění členů Amadinda Percussion Group.

O virtuozitě a zvukové představivosti bicistů pak svědčil i poměrně dlouhý přídavek v podobě jakési rytmicko-melodické  polyfonní improvizace  na ozvučná dřeva. Celkový zážitek z večera byl určitě přínosný. Vzhledem k faktu, že v sousedním Rudolfinu právě hrála loňská vítězka Mezinárodní klavírní soutěže Frideryka Chopina, přišlo do koncertního sálu o 333 sedadlech poměrně dost posluchačů.

 

foto: Ivan Malý pro Pražské jaro