Zarámované řasy VI. – O Bohumilu Hrabalovi
Stanislav Vávra 20.6.2011
Když jsem se na jaře 1953 prostřednictvím Vladimíra Boudníka seznámil s Bohumilem Hrabalem, prožívala skupina Libeňských psychiků velmi obtížné období. Vladimír Vávra byl uvězněný, Jiří Šmoranc žil v obavě, že ho potká podobný osud, a byl proto neustále na cestách za zaměstnáním, objevoval se jen nepravidelně, náhle a stejně zase mizel. Život skupiny jsme tedy drželi při životě se Zdeňkem Buřilem sami. Alespoň jsme získali nové kontakty na další umělce libeňské periferie, a proto došlo k setkání s Hrabalem, které pro mne a později i celou skupinu mělo nesmírný význam, asi v tuto dobu.
Hrabal měl březnu výročí narozenin, četl jsem si opět v jeho knížkách a náhle se mi začaly vracet i staré příběhy a náhody. Listuji v Hrabalových povídkách a jako bych odhaloval tajenku sebe sama v dvaceti letech. Konečně – Hrabalovy povídky jsou tajenkou života jeho samého a jeho přátel, lidí, které dobře znal, ale i lidí, které třeba jen na krátký okamžik kdesi zahlédl a kteří ho, jak často říkal, čímsi zasáhli.
Číst Hrabalovy povídky je jako hledat v obrazcích kaleidoskopu. Tam každý barevný střípek patří do jiného skla, a přesto dohromady tvoří neobyčejně vzrušující obrazy. Stejně skládal Doktor i svoje povídky. A tak příběh o panu A není příběhem pana A, ale někoho docela jiného, a ten příběh se odehrál jindy a nejspíš i jinde. Záleží na tom? Řekl bych, že ne. Tajemství pravdy v příběhu je totiž někde jinde a v něčem jiném.
Když se Doktor přestěhoval ze Starého města do Libně, měl to ke Kociánovům jen přes řeku. Stačilo přejít Libeňský most. A Doktor přes něj chodil. Vůbec rád chodil a coural se, a když se coural, tak se taky díval a naslouchal všemu kolem. A jen tak mimochodem, jeho sestřenice Milada Kociánová mu přes kolegyni ze Sběrných surovin Lízu Záklasníkovou, která bydlela v ulici Na hrázi 24, zprostředkovala bydlení na této adrese.
Byla to doba, kdy ulice ještě uklízeli metaři, kdy každý metař měl svůj rajon, ten si musel udržovat v „cajku“ a dobrýho rajonu si každý metař považoval. Jedním takovým rajonem byl i Libeňský most, na němž působil muž připomínající vysloužilého boxera těžké váhy, nebo možná spíš zápasníka ve volném stylu. Vlasů moc neměl, nohy trochu do iks. V létě zametal v tričku a jen tak na lehko, v zimě v zimníku. Zajímavé na něm bylo jenom to, že si pískal. Každé ráno vyrážel na most z Libeňské strany, metl proutěným koštětem na dřevěné násadě a pískal si. Při krásném počasí, kdy se řeka leskla sluncem a chvěla horkem, si taky zpíval. Když šel z Libně do Holešovic, pískal si Smetanu, a když šel z Holešovic do Libně, Dvořáka. Když se most vařil v červencovém horku, bylo to italské capriccio a podle počasí doplňoval svůj repertoár i o jiné skladby a autory. Někdy také svůj „program“ prokládal citacemi a hodnocením doby. Jak dlouho mohlo trvat, než tento podivuhodný muž upoutal Doktorovu pozornost? Nedlouho.
Záběhlicko-libeňská skupina mladých básníků každý rok čtrnáctého července slavila Svátek svobody. V předvečer svátku se mladí básníci scházeli na okraji Krčského lesa, aby v jeho hlubinách prožili noc a ráno s vycházejícím sluncem přivítali sváteční den. V červenci 1953 pozvali i Hrabala. Po noci věnované mrtvým i živým básníkům byli v jednom z lesních altánů překvapeni hlídkou SNB a před namířeným samopalem vyvedeni z lesa, tam prověřena jejich totožnost a konečně po domluvě posláni domů. Ozbrojený esenbák je vyprovázel a nemohl pochopit, že v tom lese byli jen tak, že nikdo z nich nemá svátek, že nic nevyhráli a ani se nikomu nenarodil syn, že si jenom četli básničky a radovali se z noci.
Když pak Doktor na začátku šestého desetiletí vytahoval ze šuplíku rukopisy a přitom z nich odstraňoval zašedlá sklíčka a nahrazoval je jinými, zářivými, ocitly se motivy metaře a básníků s rukama vzhůru v povídce Bambini di Praga. Povídka je datovaná rokem 1947, to však u šuplíkové literatury mnoho neznamená. Motiv pískajícího metaře najdeme tam, kde pan Viktor sestupuje z lampy po žebříku na zem a stoupne si na metařovu hlavu ve chvíli, kdy si metař ulevuje, že: „Ty lidi jsou ale blbíííí.“ Motiv básníků noci je v závěru povídky, kdy dozorce z blázince a pan dirigent pořádají piknik v zahradě ústavu a jsou nočním hlídačem pod pohrůžkou zastřelení vyzváni, aby dali ruce vzhůru. Oba motivy jsou popsány naprosto přesně, jen jsou zasazené do jiného prostoru.
Hrabal jako citlivý tvůrce pečlivě vybíral z hromádky barevných a neuspořádaných kamínků příběhů a událostí a skládal z nich jinou a přesto stejnou a ještě barevnější mozaiku. Nikdy v sobě nezapřel básníka a v jeho prózách je stejně jako v každé dobré básni ukryto tajemství.