Kyjevské XXI. hudební premiéry sezóny
- 4. část

Jan Fila 12.5.2011

 

předchozí část

svatá Sofie

V dopoledních hodinách ve středu 6. dubna jsme navštívili komplex chrámu svaté Sofie. Je dobře, že se postupně daří obnovovat skvostné fresky uvnitř chrámu. Ze zvonice je nádherný výhled na Kyjev. Je škoda, že  se ve městě se v podstatě nedají koupit pohlednice a v případě Svaté Sofie třeba nějaká publikace s fotografiemi, když je tak přísně kontrolováno případné fotografování uvnitř kostela, jako kdyby se snad jednalo o vojenský objekt s nejvyšším stupněm utajení.

chrám svatého Michala ze zvonice svaté Sofie

 

Nicola Vissali

Odpolední koncert se od čtyř hodin uskutečnil v Malém sálu Národní akademie Ukrajiny Petra Iljiče Čajkovského. Sál se nachází ve čtvrtém patře a velikostí zhruba odpovídá Sálu Martinů v Lichtenštejnském paláci. Byl věnován kompozicím italského hosta Nicoly Visalliho a výtvarnice Rosanny Pressato. Po poměrně rozsáhlém úvodu, ve kterém skladatel ospravedlňoval využívání čtvrttónů (a obecně mikrointervalů) jako obohacujícího prvku, s nímž nešlo jinak než souhlasit, neboť teze navazovaly na obecné estetické přístupy soudobého hudebního díla, však přišla produkce, která ponejvíce připomínala svou absolutní bezobsažností a prázdnotou výrazu zmrzačeného Frescobaldiho. V případě kompozice Shafaqa pro housle a violu (Ostap Šutko a Vadim Pedoryč) bylo toto ještě umocněno čtvrttónovým přeladěním jednoho nástroje.

Rosanna Pressato

Zhlédli jsme též film, ve kterém Rosanna Pressato maluje abstraktní obraz za poslechu kompozice Taurus. Nejzajímavější pak bylo vytvoření abstraktního obrazu přímo na pódiu při zaznívání kompozice Title delta pro housle a violoncello (Ostap a Olga Šutko). Docela by mě zajímalo, jaký obraz by vznikl při nějaké expresivní partituře á la Brian Ferneyhough nebo jiné současné avantgardy, když při tak nezajímavé hudbě vzniklo takovéto plátno. Doufám, že autor napsal i lepší skladby.

 

Rosanna Pressato - aluze kompozice Nicola Vissaliho

 

Tradiční večerní koncert ve Filharmonii patřil Zasloužilému akademickému symfonickému orchestru národního rozhlasu Ukrajiny pod taktovkou Volodymyra Šejka. Koncert zahájila Parafráze na téma Mikoly Kolessyho „Oj u roli krynyčenka“ Bohdana Kryvopusta (nar. 1975). Autor si vybral téma jednoho z ukrajinských klasiků 20. století. Po jemném úvodu následovalo výrazné elegické sólo violoncella doprovázené sólovým klarinetem a tympány. Obrovský orchestr zapojuje i klavír a harfu. Formálně složitá kompozice nemá bohužel vyjasněnou souzvukovou strukturu a atonalita je v tomto příliš amorfní. Skladba byla na můj vkus po celou dobu příliš hutně instrumentována.

Oleksandr Jakovčuk

Ukrajinský skladatel Oleksandr Jakovčuk (nar. 1952) v současnosti zvažuje návrat z kanadského exilu. Tyto úvahy jsou i obsahem jeho monumentální téměř půlhodinové Symfonie č. 5 Nostalgija pro velký symfonický orchestr. Rozsáhlá kompozice využívá obrovské palety bicích nástrojů, z nichž se sólově profilují zejména vibrafon, zvony, flexaton a templbloky. Partitura působí poněkud roztříštěným dojmem, od témbrových ploch se autor dostává ke složitým strukturám s jasně definovaným tónovým centrem až k plochám, které ponejvíce připomínají filmovou hudbu. Střídání ploch různých kvalit je prokládáno extrémně náročným houslovým sólem plným množství v souvislosti téměř nehratelných intervalů (primy, malé sekundy apod.). Z rozhovoru s dirigentem večera jsem se po koncertě dozvěděl, že koncertní mistr Volodymyr Kyryljuk trval na tom, že autorem rozepsané sólo pro první pult bude hrát sám. I přes toto možná zbytečné ztížení celého sóla musím ale konstatovat, že se ho interpret zhostil se ctí.

Následující kompozice, jež zazněla po přestávce, se dramaturgicky vymykala z celého festivalu, jednalo se o málo známou Skotskou baladu pro dva klavíry a orchestr (1941) Benjamina Brittena (1913-1976) Jako motto celé kompozice přednesl dudák na skotské dudy známou skotskou zlidovělou píseň Amazing Grace, čímž celé dílo získává výrazně protiválečný charakter. V kontextu Brittenova díla se jedná o výrazně expresivní partituru. Obou klavírů se ujali Viktor a Temjana Telyčko.

Jako dramaturgicky šťastný tah se ukázalo zařazení rozsáhlé tryzny Na paměť Tarase Hryhorovyče Ševčenka od Vitalije Hubarenka (1934- 2000), jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských skladatelů uplynulého století, jíž vzdal hold velikánovi ukrajinské literatury. Podle slov skladatelovy vdovy profesorky Mariny Romanovny Čerkašiny-Hubarenko ji napsal ve svých šestadvaceti letech. Kompozice má obrovský dramatický náboj a výraznou expresivitu. Množství nástrojových sól jí dodává výraznou barevnost. Kompozice měla premiéru v 60. letech a mnohokrát se hrála, od té doby však nezaslouženě odpočívala v archivech.

 

Po koncertě nás Igor Ščerbakov seznámil s dalším hostem festivalu, velmi příjemným společníkem, britským skladatelem Kevinem Malonem původem z USA přednášejícím na univerzitě v Manchesteru. Mrzí mne, že jsme s Petrem Vyhnálkem museli odcestovat do Prahy již v sobotu ráno, a tak jsme neslyšeli jeho kompozici Opus-opera.

 

Čtvrteční dopoledne 7. dubna jsme strávili ve společnosti Anny Ščerbakové a Kevina Maloneho prohlídkou kyjevského Starého města. Po městě nás vozil řidič Národního svazu ukrajinských skladatelů Slava, za což mu patří velký dík.

Odpolední koncert v malém sálu Národního svazu ukrajinských skladatelů patřil Kyjevské kameratě pod taktovkou Valerije Maťuchina. Program představil i několik mladých autorů.
Zahájilo ho Concerto grosso No. 3 pro komorní orchestr Dmytro Kycenka (nar. 1950). Čtyřvětá kompozice představuje poněkud nevyváženou strukturu. První věta v heterofonii představuje výrazný tematický materiál sám o sobě blízký klasicistní struktuře. Druhá část výrazně rytmicky prezentuje melodicky důraznou myšlenku doprovázenou clustery. Jsou zde i výrazné tematické návraty z první věty. Třetí věta celá v pianissimu v jemné sazbě exponuje výrazný monotematismus. Závěrečná část začíná komplikovanými běhy všech smyčcových nástrojů a ústí ve fugu v diatonickém půdorysu bez chromatizace, což je podle mě škoda, neboť tím autor rozbíjí určitou souzvukovou a stylovou jednotnost.

Mladá autorka Olena Lys (nar. 1978) se uvedla kompozicí Spalach pro komorní orchestr. Od začátku dílo představuje velmi vypjatou a expresivní sazbu ve volné atonalitě. Využívá výrazných ostinátních rytmizací. Druhá část blokově střídá dechovou sekci a klavír se smyčcovým orchestrem s využitím zvukově drsných clusterů ústící do velmi bolestného závěru.

Minimalistickými tendencemi se představil Oleksandr Šymko (nar. 1977) v kompozici Elegium pro smyčce a klavír. Kompozice mne zaujala propojením diatonického figurativního materiálu s clustery. Sólový klavír má samostatný rytmus, který je v ústřední myšlence ornamentálně komentován smyčci.

Anna Leonova

Anna Leonova (nar. 1978) se představila sympatickou kompozicí Hudba pro dvě flétny a komorní orchestr jako velmi barevně cítící autorka. Značně témbrově orientovaná partitura využívá bohatě diferencovaného souzvukového materiálu. Působivá skladba tvoří silný formální oblouk s návratem úvodní atmosféry. Snad až v závěru jsem měl pocit vybočení z konceptu, kdy se sólové flétny pohybovaly ve vysoké poloze ve zvukově drsně znějících intervalech, ale tento problém bych spíše přisuzoval únavě interpretek než samotné kompozici.

Odpolední program zakončil rozsáhlý Koncert pro klavír a smyčce Jevhena Kravčenka (nar. 1935). Klasická třívětá forma je naplněna romantickou hudbou stylově blízkou Sergeji Rachmaninovi. Úvodní věta je v sonátové formě, druhá v rozšířené třípětidílné formě a závěrečná část je pak kontemplací materiálu celé kompozice. V harmonii je patrné nadužívání sekvence. Bohužel v dnešní době se jedná o anachronismus a silný projev eklektismu.

 

 

pokračování příště

 

foto: Jan Fila