Kyjevské XXI. hudební premiéry sezóny
- 3. část

Jan Fila 11.5.2011

 

předchozí část

Kyjevsko-pečorská lavra

V pondělí 4. dubna jsme se s Petrem Vyhnálkem podívali na Kyjevsko-pečorskou lavru, rozsáhlý pravoslavný klášterní komplex, pravděpodobně nejvýznamnější památku Kyjeva. Vstupné pětadvacet hřiven cestovatele vskutku nezatíží. Zajímavé je, že Kyjev stále nebyl objeven západními turisty. Za celý náš pobyt jsem, kromě oficiálních příležitostí na festivalu, nezaslechl některý západoevropský jazyk. Prohlídka Kyjevsko-pečorské lavry byla pro nás velkým zážitkem. Je škoda, že komplex je velmi špatně značen. Málokdo tak ví, že se v areálu na jednom dvorku nachází zajímavé Muzeum divadla, hudby a filmu. Expozice návštěvníka zasvětí do historie divadla a filmu na Ukrajině. Krásný je kabinet ukrajinských lidových nástrojů, kde se nachází menší sbírka niněr, bandur, různých citer, množství fléten, okarín a též smyčcových nástrojů. Mou pozornost upoutal i krásný famfrnoch.

famfrnoch	niněra
Kyjevsko-pečorská lavra

 

Odpolední koncert nazvaný Znějící rarity se konal v malém sále Národního svazu skladatelů na Puškinské třídě. Protože se festival jmenuje Hudební premiéry sezóny, mohla do něj být zařazena nově objevená či pozapomenutá hudba ukrajinských skladatelů. Programem nás provázel muzikolog Anatolij Kalenyčenko, který skladby pro celý koncert spartoval z hudebních pramenů. Úvodní přednáška sice prezentovala poněkud diskutabilní názor, že ukrajinská hudba byla vždy hybatelem dění v Rusku i Sovětském svazu, včetně tvrzení, že Igor Stravinskij byl vlastně Ukrajinec, přesto byla zajímavá.

Koncert zahájily Variace na téma Josefa Stacera skladatelky Jelizavety Bilohraďské (1739- pravděpodobně 1764). Hezké klasicistní charakteristické variace v C dur přednesla klavíristka Olga Savajtan. Tento kus bych zařadil do instruktivní literatury.

Následovaly tři skladby Fedira Jakymenka (1876-1945). Není bez zajímavosti, že autor nějakou dobu působil i v Praze, kdy byl děkanem Hudebně-pedagogického oddělení Ukrajinské vysoké školy pedagogické Michajla Drahomanova. Romance pro violu a klavír využívá východiska romantismu. Dílko neopouští tóninu e moll. Skladba má přehlednou formu bez nějaké zajímavější části. Osobně mne příliš nezaujala. Zazněla v podání Oleksandra Pavlova.
Malá balada pro klarinet a klavír je v rondové formě v tónině b moll. Skladbu zahráli Oleksij Bojko a Roman Repka. Na rozdíl od předchozí kompozice Malá balada má výraznou melodiku. Doporučil bych ji pozornosti vyšších ročníků základních uměleckých škol.
Na závěrečné Nokturno pro lesní roh a klavír v B dur bych rád upozornil širší uměleckou veřejnost. Kompozice je stylově nejpokročilejší. Vychází z velké písňové formy. Nokturno zaznělo v podání Vasyla Pylypčaka a Oleny Dybčenko.

Romantický Duet pro dvoje housle Rejngolda Gliera (1875- 1956) v podání Soni Sulbiny a Viktora Ivanova nevybočil z průměrné sazby.

Nejzajímavější skladbou koncertu bylo Nokturno pro dvoje housle, violoncello, hoboj a harfu Nikoly Roslavetse (1881-1944) v podání Maksyma Kolomijce, Natalji Kmeť, Viktora Ivaanova, Soni Sulbiny a Dmytro Hluščenka. Skladba mne zaujala nevšední paletou barev a úsečností frází, které se slučovaly do větších celků.

 

Dmitrij Lybin

Po koncertě bylo v Národním svazu ukrajinských skladatelů posezení s hosty festivalu. Kromě zajímavého hudebně-kritického rozhovoru s Vidmantasem Bartulisem jsem důkladněji pohovořil s Dmitrijem Lybinem. Pan Lybin umí z dob svých studií výborně česky, tak nebylo třeba služeb Petra Vyhnálka, aby překládal. Probírali jsme otázku mikrointervalů v hudbě, když jsme procházeli programovou brožuru festivalu (projekt Nikoly Visalliho a Rosanny Pressato se uskutečnil ve středu 6. dubna). Shodli jsme se, že jako samostatný systém mikrointervaly nefungují, jak už ostatně dokázal na neživotnosti své tvorby Alois Hába. Mnohem zajímavější je systém, se kterým experimentovala na konci devadesátých let Sofia Gubaidulina. Užívala čtvrttónových posunů v protipohybu (př. č. 4 c-f, zv. 4 nižší c-vyšší f, č. 5 ces-fis nebo m. 7 c-b, v. 7 nižší c-vyšší b, č. 8 ces-h) k rozšíření nových citlivých tónů mezi konsonancemi.

Došlo i na ožehavější témata, a sice politiku. Požádal jsem pana Lybina, aby se vyjádřil k současné situaci v kultuře v Bělorusku. Nabídl jsem mu i možnost neodpovídat, kdyby měl pocit, že by mu to mohlo ublížit. Dostalo se mi obšírného líčení situace v Bělorusku. Lukašenkův režim zasahuje do kulturního dění extrémním způsobem. V hudbě je podporován pouze pop, vážné kultury masám lidu netřeba. Na oficiálních koncertech je za soudobou hudbu považována tvorba Dmitrije Šostakoviče, případně některá díla Bohuslava Martinů. Běloruská soudobá hudba oficiálně neexistuje. Pan Lybin osobně je na černé listině, protože podepsal petici za propuštění známého básníka vězněného z politických důvodů. Kdyby nebylo Polského kulturního institutu, běloruská soudobá hudba by vůbec nezněla. Na koncertech tohoto institutu se vždy hraje nějaká polská skladba a zbývající část programu je složena z nové běloruské tvorby, aby ji bylo vůbec možno někde uvést. Lukašenko je pak podle vyjádření pana Lybina evropský Kaddáfí a tyto autokratické režimy jsou si velmi podobné.

Večerní koncert ve Filharmonii patřil národním akademickým sólistům Ukrajiny Kyjevská kamerata pod taktovkou Valerije Maťuchina. Kyjevská kamerata patří mezi nejvýznamnější ukrajinské soubory věnující se soudobé hudbě. Sál byl téměř zaplněn. Program zahájil velmi závažný dvouvětý Koncert č. 1 pro violu a komorní orchestr, op. 53 (1984) Valentina Bibika (1940-2003)v podání Andrije Tučapce. Emocionálně vypjatá kompozice vedle smyčcového orchestru zapojuje klavír a baterii bicích nástrojů, ve které dominuje vibrafon, velký buben a tamtam. Osobně považuji tento koncert za jednu z nejlepších Bibikových kompozic, se kterou jsem se dosud setkal.

Žanna Kolodub (nar. 1930) uvedla krátký Veliký valčík pro smyčcový orchestr. V reminiscenci na již klasické valčíky z pera Čajkovského či Glazunova si autorka pohrává s nadsázkou a ve chvíli, kdy už by si posluchač snad myslil, že zakotvila v postromantickém výrazu, přistupuje k zesměšnění výrazu. Dramaturgicky tato kompozice do večera příliš nezapadala.

Bohdana Pivněnko

Příliš jsem neporozuměl koncepci třívětého Koncertu pro flétnu a komorní orchestr Jurije Iščenka (nar. 1938), který zazněl v podání Bohdany Stelmašenko. Klasická forma zahajuje hravým tématem s preferencí čisté kvinty v sonátové formě. Vedlejší téma je pak vysoce kontrastní. V provedení je  cítit silně jazzové názvuky. Druhá věta v třípětidílné formě pracuje s mysteriózní zvukovostí violoncellového a violového sóla v kombinaci se sólistkou. Významně se zapojuje i klavír (Dmytro Tavanec). Závěrečná věta v naznačené rondové formě má velmi explozivní hudbu.
Po našem příjezdu do Prahy jsme se dozvěděli, že autor těžce onemocněl. Přejme mu brzké uzdravení!

Zoltán Almaši

Po přestávce zazněla Roční období pro housle a komorní orchestr skladatele a violoncellisty Kyjevské kameraty Zoltána Almašiho (nar. 1975) v podání skvěle připravené sólistky Bohdany Pivěnko. Název kompozice odkazuje k Vivaldiho Čtvero ročních dob. Formálně velice složitá devítivětá kompozice využívající pestrou směs stylů posluchače neustále udržuje v napětí. Pro mne osobně to byla velmi přitažlivá partitura svou fenomenální zvukovostí a rozkošnou zvukomalebností silně podporující obrazotvornost. Kromě devíti částí se kompozice dělí ještě na tři velké bloky. I. Introdukce: Sváteční píseň, II. Intermezzo: Valčík do dne svatého Valentýna (leden); Triptych: Vesna (tři části co jsou prováděny bez přerušení), III. Vidina (březen). Epigram k části. „Tady je vidina znovu... Možná je to skutečný pramen? ...“, IV. Klíčení (duben), V. Průtok vody naším sadem (květen); Diptych  Léto (tři části jsou uzavřeny bez přestávky), VI. Nostalgický dialog (červen), VII. Velmi rychle! (červenec - srpen), VIII. Podzim, IX. Epilog: První sníh (prosinec). V některých částech se objevuje i sólová okarína a jiné sólové nástroje. Doufám, že tato kompozice zakotví natrvalo ve světovém repertoáru, bylo to jedno z nejzajímavějších děl celého festivalu

Anna Havrylec (nar. 1958) byla zastoupena svojí Symfonií - Diptychem pro smyčcový orchestr. Výrazně rytmické téma posouvá ve velmi nepravidelném metru. Základně polytonální struktura občas na důležitých místech vrcholí do clusterů. Druhý díl kompozice získává velice tragický charakter. V závěru dochází k čím dál častějšímu střídání těchto atmosfér. To nese za následek též střídání statických a hybných ploch. Partitura mne velmi oslovila.

Jevhen Stankovyč

Dlouhý koncert plný silných uměleckých zážitků zakončila interpretačně náročná Komorní symfonie č. 10 (2007) pro klavír a smyčcový orchestr Jevhena Stankovyče (nar. 1942). Obtížný sólový part přednesl s velkou jistotou Dmytro Tavanec. Po rozsáhlé introdukci sólového nástroje nastupuje mystická plocha smyčcového orchestru s preferencí malé nony a mollového nonakordu. Kompozice má obrovské napětí a obrovský tah, kdy posluchače udržuje neustále v pozornosti.

Tento koncert byl jedním z vrcholů festivalu. Jak se ukázalo, ještě silnější dojmy měly přijít v následujících dnech.

 

V úterý 5. dubna jsme dopoledne v Národním svazu skladatelů předali nahrávky a noty českých skladatelů. Vzhledem k touze po expanzi festivalu se zapojením autorů z dalších zemí, je poměrně velká naděje, že někdo z mladých autorů, které jsem doporučil k pozornosti, bude mít na některém z příštích ročníků možnost uvést svoji tvorbu. Zároveň jsme příjemně pohovořili v kanceláři Kyjevské kameraty s klavíristou Dmytro Tavanecem.

Odpolední koncert se uskutečnil ve Velkém sále Národní akademie Ukrajiny Petra Iljiče Čajkovského. Zasloužilý estrádně-symfonický orchestr Ukrajiny řídil Mykola Lysenko, pravnuk ukrajinského velikána. Dramaturgicky mne tento koncert zcela neuspokojil a žádná skladba nedosahovala průměrné úrovně festivalu. Musel jsem si připomenout filozofii festivalu o odpovědnosti jednotlivých autorů zastoupených v Národním svazu ukrajinských skladatelů.

Pravděpodobně nejzajímavější kompozicí byla hned úvodní Rodno-chajtarma pro housle a orchestr Nazima Amedova (nar. 1958), který své dílo též přednesl na sólový nástroj. Zaujala mne velmi živelným rytmem v bicích nástrojích. Bohužel vývoj se zvrtne v názvuky popu. Až v závěru je působivé sólo tympánů.

Volodymyr Huba (nar. 1938) sám sebe považuje za geniálního tvůrce. Je uznávaným autorem množství filmových partitur. Pokud se ale pokouší o vážná díla, využívá východiska neoromantismu. Symfonita  pro soprán a orchestr Podzimní úvahy mne vskutku nezaujala. Po slibném disonantním úvodu přichází sólový hlas ve stylu velké italské opery 19. století v jasném odkazu na hollywoodské filmové partitury. V harmonickém světě je nadužíváno kvartové sekvence, jako výstřelek pak působí zapojování malé sekundy k tercii mollového kvintakordu.

Oleksandr Rodin a Anna Rodina

Ani Oleksandr Rodin (nar. 1975) nesplňuje estetická kritéria soudobé hudby. Jeho kantáta pro soprán a orchestr na texty Charlese Baudelaira v ukrajinském překladu Láska a smrt, kterou přednesla autorova manželka Anna Rodina, ponejvíce připomíná studie stylů velkých romantiků. První část odkazuje na vrcholné partitury Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova, druhá pak naznačuje východiska středního díla Alexandra Nikolajeviče Skrjabina a závěrečná třetí snad otce hollywoodské filmové hudby Ericha Wolfganga Korngolda v bombastickém vrcholu.

I Dmytro Arefjev (nar. 1983) využívá ve své kompozici Passacaglia pro symfonický orchestr neoromantická východiska. Řada disonantních střetů pak působí jako špína bez hlubšího smyslu.

Bohužel ani následující skladba Dmytro Ščyrycja (nar. 1976) nevychází z tohoto koncertu v dobrých barvách. Po pravděpodobně aleatorním úvodu, kdy se sazba rozpadla do chaosu (což si zcela nejsem jist, jestli byl autorův úmysl), nastupují shluky malých sekund působící jako harmonická špína.

Legenda Oleksandra Ryzničenka taktéž vyznívá jako řemeslně dobře napsaná filmová partitura. Což je trochu málo. Navíc se v případě orchestru poměrně značně projevovala nesouhra a v dechové sekci též spousty intonačních nepřesností.

Koncert zakončila vtipná kompozice Prymchy Sergeje Jarunského (nar. 1970). Originálně pracuje s témbrovými prvky a též se scénickými efekty, kdy je po závěrečném chaosu orchestr vyhnán z pódia.

Tento koncert dozajista nebyl dobrou vizitkou kvalitního festivalu.

 

Po procházce centrem Kyjeva jsme se přesunuli do Filharmonie na večerní koncert. Na něm účinkoval Městský symfonický orchestr INSO – Lvov a komorní smíšený sbor Gloria. Program zahájila velmi zajímavá Komorní hudba pro smyčcový orchestr, klavír, cembalo a bicí nástroje Jurije Lanjuka (nar. 1957). Kompozice využívá množství témbrových nuancí a díky pestré paletě nástrojů i množství témbrových efektů. Tento svět je kontrastně střídán výrazně melodickými plochami. Závěr kompozice je ve znamení enormně dělených smyčců bez kontrabasů.

Významný litevský skladatel Peteris Vasks (nar. 1946) je autorem množství minimalismem ovlivněných kompozic. I jeho kantáta Dona nobis pacem pro smíšený sbor a smyčcový orchestr využívá statického materiálu. Celá kompozice se pohybuje v a moll. Osmihlasé sborové vstupy využívají diatonických clusterů v nové velmi expresivní podobě. Poslech této kantáty byl fascinujícím zážitkem.

Po přestávce zazněla koncertantní kompozice Projasnění (též Prosvětlení) pro violoncello a smyčcový orchestr Bohdany Froljak (nar. 1969). Sólového partu se ujal Taras Menščinskij. Po úvodním sólu kontrabasů na prázdné páté struně C1 nastupuje expresivní cadenza sólisty s clusterovými komentáři orchestru. V průběhu celé kompozice je patrné zacházení s velmi jemnou polyfonií vytvářející rozsáhlý formální oblouk. Škoda, že závěrečná coda je zbytečně dlouhá, když se v ní téměř nic neděje. Stejně tak je na škodu pokus o „veselý“ závěr v jásavém tvrdě velkém septakordu D dur, který je nelogicky náhle vystřídán krátkým posledním tónem C1 v kontrabasech. Tato reminiscence úvodu je příliš krátká (několik vteřin) a působí nepochopitelně.

Působivý koncert ukončila kantáta pro smíšený sbor a velký symfonický orchestr zapojující i sólové cembalo Bohdana Serina (nar. 1976) Gloria in excelsis Deo. U této kompozice jsem měl až příliš často pocit přeplácanosti, méně je více! To se projevovalo v obtížném ornamentálním doprovodu smyčců. Pro sbor se jednalo o intonačně náročnou partituru s obtížnými nástupy. Závěr byl na můj vkus příliš bombastický.

kyjevská Filharmonie

 

 

pokračování příště

 

foto: Jan Fila