Kyjevské XXI. hudební premiéry sezóny
- 2. část

Jan Fila 10.5.2011

 

předchozí část

 

Chresčatyk

 

Lesja Dyčko

V neděli 3. dubna jsme se od jedné hodiny zúčastnili koncertu v kostele svatého Michala. Zazněla Liturgie č. 2 Paměti patriarchy Mstislava (1990) Lesji Dyčko (nar. 1939) provedené zhruba dvacetičlenným sborem Chreščatyk se sbormistrem Pavlo Strucem. Protože jsme byli hosty pravoslavného chrámu, koncertní provedení liturgie jsme vyslechli vestoje. Základní tóninou tradičně koncipované, a tudíž dle přísných zákonů pravoslavné liturgické hudby akceptovatelné, liturgie je D dur. Mnohému posluchači se může zdát náročné a nudné homofonické zacházení s textem, ale to je patrně jeden z nejpřísnějších zákonů pravoslavné hudby, který porušil ve své Liturgii svatého Jana Zlatoústého Sergej Rachmaninov a v důsledku toho je tato kompozice stále liturgicky zakázaná. Lesja Dyčko pracuje s tonálně uvolněnou harmonií, aniž většinou zamlčuje tónové centrum. Poslech osmdesátiminutové kompozice byl pro mne obrovským zážitkem. Autorka, která kromě kompozice též přednáší dějiny umění a řadu předmětů na architektuře, působivě využívá až dvanácti hlasů ve vrstvení clusterů, pravděpodobně dvanáctizvuků. Občasné zapojení až čtyř sólistů dílo obohacuje. Nejvíce na mne zapůsobilo Iže cheruvimi, Věruju (Credo), Dostojno jest a Svjat (Sanctus). V závěru je patrný návrat hlavního tématu celé kompozice, což je prvek, který v řadě takovýchto skladeb obyčejně postrádám. Uzavírá se tak rozsáhlý cyklus.

Svatý Michal

Odpolední koncert ve Filharmonii byl zasvěcen symfonickým partiturám v podání národního komorního ansámblu Kyjevských sólistů pod taktovkou Sergeje Protopopova. Na Ukrajině je zvykem, že před každou skladbou vystoupí konferenciér, který představí ansámbl, sólisty a uvede prezentované dílo. Tento zvyk by se v českých podmínkách taktéž hodil zvláště na koncertech, kde není dramaturgie podle programové brožury. Sál Filharmonie, do kterého se vejde odhadem čtyři sta diváků, byl zaplněn zhruba z poloviny.
Koncert zahájila Provinční symfonie pro smyčcový orchestr významného představitele běloruské střední skladatelské generace Dmitrije Lybina (nar. 1963). Jednovětá kompozice pracuje s přehlednou formou. Po uvedení tématu doprovázeného téměř klasickou sazbou dochází k rozostření sazby do polytonálních shluků. Osobně mi příliš nesedla polystylová fúze, která se v rámci materiálu příliš vzdaluje od základní sazby úvodu kompozice, přesto dílo vykazuje rysy zručného autora.

Levko Kolodub (nar. 1930) uvedl Koncert č. 3 pro klarinet a smyčcový orchestr. Dvouvětá kompozice má klasickou formální strukturu a jasné tónové centrum. Na můj vkus byla příliš konzervativní. Vzhledem k neoklasicistní sazbě bylo nelogické občasné užití clusterů. Sólový part přednesl Oleksandr Abramenko.

Vidmantas Bartulis

Zástupce litevské hudby Vidmantas Bartulis (nar. 1954) byl představen vtipnou polystylovou kompozicí Expres č. 3 aneb Glinka a Němirovič-Dančenko cestují vlakem ze Sankt Petěrburgu do Moskvy pro housle, klavír a smyčcový orchestr. Dílo originálním způsobem umně kolážově zpracovává různá stylová východiska. Po celou dobu kompozice jsem se dobře bavil. Sólové party přednesli Michail Bilič a Dmytro Tavanec.

Známý ukrajinský avantgardista Sergej Zažitko (nar. 1962) uvedl na tomto festivalu své Popuri na témata z filmů Nono Roty (Potpourri) pro smyčcové kvarteto a smyčcový orchestr. Kompozice vznikla na objednávku Kyjevských sólistů a dirigenta Sergeje Prochorova. Autor vkusně zpracovává notoricky známá témata s velkým nadhledem a sarkastickým humorem. V sazbě je cítit jazzové pozadí. Sám autor se vyjádřil, že dílo vzniklo na objednávku a sám ho považuje za méně významné. Osobně mne touto kompozicí vzhledem k jiným jeho dílům velmi překvapil. Sólových partů se ujalo smyčcové kvarteto Collegium.

Prezident Národního svazu skladatelů Ukrajiny Igor Ščerbakov (nar. 1955) byl na odpoledním koncertu zastoupen působivým duem pro dvoje housle Canzona. Kompozice je výrazně polyfonně stavěná. Jemné předivo využívá jako základních intervalů tritonu, malé tercie a též výrazným způsobem zmenšeně-zmenšeného septakordu. Celé dílo se nese v tiché dynamice a ztlumené osvětlení sálu atmosféru intimity umocnilo. Skladbu jsme vyslechli v podání Kyryla Šarapova a Tarase Jaropuda.

Frangis Ali-Zade a Igor Ščerbakov

Prezidentka Svazu ázerbajdžánských skladatelů a pravděpodobně nejznámější autorka svého národa Frangis Ali-Zade (nar. 1947) v současnosti žije v Německu. Její Metamorfózy pro osm violoncell byly dozajista nejpůsobivější skladbou koncertu. Od počátku využívá širokého spektra rozsahu a barev violoncell. Hráči seděli v půlkruhu a byla mezi nimi patrná interakce a předávání materiálu. Škoda, že současná situace v Ázerbajdžánu neumožňuje propagaci této světové autorky též na větším počtu vydaných kompaktních disků.

Koncert uzavřela instrumentace Smyčcového kvartetu č. 1 Sergeje Prokofjeva (1891-1953) z pera dirigenta Sergeje Protopopova. Dílo získalo monumentální ráz, ale přesto se domnívám, že zařazení této kompozice nebylo zcela šťastné, neboť úplně zastínila leckteré předchozí mladší partitury.

 

Ihned po skončení koncertu následovala tisková konference. Bohužel většina komunikace probíhala v ukrajinštině, tak jsme příliš nerozuměli. Naštěstí jsme se pak od paní Anny Ščerbakovové dozvěděli většinu potřebných informací. Celý festival financuje Ministerstvo kultury, které tak plní funkci instituce, jež financováním uměleckých aktivit podporuje vzdělanost Ukrajinců. Obávám se, že v České republice ještě uplyne hodně vody, než si naši politici uvědomí tuto základní funkci ministerstva kultury – kultura slouží ke vzdělávání národa a ne k utápění peněz! Navíc štědré dotace umožňují nevybírat na festivalu vstupné. Hlavní slovo v dramaturgii festivalu má Národní svaz ukrajinských skladatelů se svým prezidentem a hudebním ředitelem festivalu Igorem Ščerbakovem. Člen Svazu má právo na uvedení kompozice, pokud ji napsal za uplynulý rok. Volba skladby je pouze na jejím autorovi a nedochází k nějaké selekci. Proto se na festivalu mohou objevit i díla, která připomínají spíše stylové studie než seriózně zamýšlené skladatelské projekty.

 

Večer patřila Filharmonie Jubilejnímu koncertu k dvacátému výročí městského akademického komorního sboru Kyjev a k padesátinám jejich sbormistra Mykoly  Hobdyče. Sál Filharmonie byl zcela zaplněn. Aktuální dvacetičlenné obsazení Kyjevského komorního sboru stálo na pódiu, členové dalších sborů pak okolo celého sálu na balkóně. Spoluúčinkovali Městská akademická sborová kapela (sbormistr Jurij Kurač), ženský sbor Pavana (sbormistryně Ludmila Bajda) a sbor Anima (sbormistryně Hamalija Krečko). Koncert byl pro mne, jako celoživotního sboristu, velkým zážitkem.

Kievský komorní sbor

Koncert byl průřezem celého repertoáru Kyjevského sboru, který je tvořen od středové hudby ke klasické pravoslavné hudbě, hudbě soudobé i úpravám lidových písní. Večer zahájilo rozsáhlé moteto K Těbě, Hospody, vozzovu Artemije Vedela (1767-1808). Byly zapojeny všechny sbory a různá hlasová uskupení. Aktuální obsazení Kyjevského sboru má krásně vyvážené hlasové skupiny, všechny hlasy zpívají s maximální možnou intonační čistotou. U bývalých členů přeci jen bylo již cítit určitou únavu a ztrátu koncentrované hlasové techniky, což se projevovalo hlavně v tenorové skupině kolem hlavních přechodových tónů c1 a d1, kdy intonace v těchto oblastech byla značně labilní a postrádala patřičnou rezonanční špičku. Po úvodní kompozici nastaly dlouhé gratulace sbormistrovi od vedení festivalu a vedení Národního svazu ukrajinských skladatelů. Mykola Hobdyč za léta působení ve funkci sbormistra svého sboru dokázal natočit neuvěřitelných devětatřicet kompaktních disků s ukrajinskou i světovou hudbou, za což obdrželi i řadu mezinárodních cen. Celý koncert byl přehlídkou toho nejlepšího, co ukrajinské sborové umění dokáže.

Středověká monodie ze šestnáctého století Cherubinska z Peremyšlského Irmologia (sbírka pravoslavného chorálu ze 17. století) pro sólový hlas (tenor) a izon mužských hlasů na nás dýchla duchem archaických časů. Pravoslavné chorály této doby se vyznačují vysokou mírou mysticismu, kdy dříve původně pouze liturgická funkce posluchače nutí k hlubokému zamyšlení.

Ivan Domarackyj (16. století) byl představen Koncertem č. 8 pro dva smíšené sbory. Osobně bych tuto kompozici zařadil po bok dvaatřiceti Duchovních koncertů Dmitrije Štěpanoviče Bortňanského, oba se věnovali italské barokní polyfonii přenesené do prostředí carského Ruska. Do obdobné kategorie spadá i tvorba Stěpana Dehtjarova (18. století) s Duchovním koncertem č. 24.

První světovou premiérou tohoto koncertu byla komorní kantáta Hospody, Bože naš (Žalm 8) pro soprán, housle a smíšený sbor Viktora Stepurka (nar. 1952). Intonačně náročná kompozice využívala důsledně atonální sazby. Sólové party přednesli Anna Zarecka a houslistka Myroslava Kotorovič, jež projevila maximální míru profesionality, vůbec ji nevyvedla z míry situace, kdy jí několikrát odletěly noty z pultu kvůli průvanu.

Valentin Silvestrov

Nejsilnějším zážitkem z celého večera pro mne bylo provedení Čtyř duchovnách písní (2009) ve světě nejznámějšího žijícího ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova (nar. 1937), který se již za svého života stal klasikem. Celý cyklus je vysoce mystický a jasně ovlivněný pravoslavnou tradicí. I. Otče naš zapojuje originálním způsobem kontratenorové sólo (Jevhen Nabolinskyj) se sónickou sazbou. II. Bogorodice djevo (Ave Maria) pak dvě sólistky (Iryna Razin, Lilija Hrunova), III. Cherubinskaja pisnja a závěrečné IV. Alliluja cyklus uzavírají. Zajímalo by mne, jestli důsledně zdvojený bas v oktávách, kdy se spodní bas pohybuje na hranici kontraoktávy, je autorem notován, nebo se jedná o interpretaci. Silvestrov využívá jasných tónových center s výrazně rozšířeným souzvukovým světem, kdy základním souzvukem bývá dominantně (ve smyslu klasicko-romantické harmonie) znějící malý nonakord s občasnými dalšími zahušťujícími tóny.

První polovinu večera uzavřel rozsáhlý Duchovní koncert Hospodi, Vladyko naš Jevhena Stankovyče (nar. 1942). Ačkoliv autor využívá bytostně tonální sazby, komplikované harmonické spoje kompozici posouvají do současného harmonického světa.

Po přestávce Kyjevský sbor představil zcela jiný program. Po duchovně laděných kompozicích šesti staletí zazněly skladby inspirované folklórem či přímo úpravy lidových písní. Sbor celý program zpíval zpaměti, často zpěv doprovázel tancem, případně tleskáním a hrou na různé nástroje (flétny, okaríny i mnoho bicích nástrojů, např. velký buben, vířivý buben, vibraslap, flexaton apod.). Překvapující bylo, že sbor nepotřeboval sbormistra a program zvládl sám. Program druhé poloviny večera byl propojen víceméně attacca jako směs. Proto ani není možné referovat o jednotlivých skladbách, které zazněly v zapojení do většího celku. Slyšeli jsme sbory Oj u nedilenku rano Oleksandra Jakovčuka (nar. 1952), Kolo moj chaty O. Čmuta, Chlopci rybolovci O. Bida, Ne stij, verbo V. Hricišina, Oj u višněvomu sadočku Ivana Nebesného (nar. 1971) a na závěr Kolomijka jubilanta večera Mykoly Hobdyče (nar. 1961, aranžmá H. Černěnko) s rozsáhlou baterií bicích nástrojů. Ačkoliv nejsem velkým příznivcem takovýchto směsí, v podání Kyjevského komorního sboru to byla v pravém slova smyslu show.

pokračování příště

 

foto: Jan Fila