Kyjevské XXI. hudební premiéry sezóny
- 1. část

Jan Fila 9.5.2011

 

 

Kyjevský mezinárodní festival Hudební premiéry sezóny má velký světový věhlas a významné místo v současném evropském hudebním dění. Letošní již XXI. hudební premiéry sezóny se uskutečnily začátkem dubna. Zúčastnil jsem se jich za Českou republiku jako oficiální host i já. Jako asistent se mnou jel velký příznivec a znalec soudobé hudby zvláště v postsovětském prostoru Petr Vyhnálek, který snad v budoucnu bude pokračovat ve svém seriálu o méně známých skladatelích tohoto prostoru.

O účasti na tomto dozajista zajímavém festivalu rozhodl Facebook. Bez něj bychom se o něm totiž vůbec nedozvěděli. Petr Vyhnálek začíná být zvláště mezi východoevropskými skladateli známý jako zájemce o soudobou hudbu, který neváhá autorům napsat, zda by mu nemohli zaslat nahrávky své hudby. Ostatně i já se s ním před několika lety touto cestou seznámil.
Z Prahy jsme odjížděli pravidelným linkovým autobusem ze stanice metra Želivského v pátek 1. dubna v devět hodin ráno. O jízdě autobusem rozhodla extrémní cena přímé letenky, která byla v době, kdy jsme hledali spojení, téměř trojnásobná, než jízdenka do autobusu, neboť Kyjev stojí mimo zájem nízkonákladových dopravců. V létě příštího roku se bude v Polsku a na Ukrajině konat mistrovství Evropy ve fotbale, proto se zde usilovně staví nové silnice a vlády obou zemí se na poslední chvíli snaží zlepšit katastrofální situaci v této oblasti. Bohužel ještě stále řada silnic čeká na své dokončení, nebo se právě opravují, což zpomaluje cestování. Kromě menšího zdržení u Hranic na Moravě, kdy nás zastavila cizinecká policie a prováděla zevrubnou kontrolu dokladů, byla cesta přes naše území bez větších problémů. Přes Polsko musejí mít Ukrajinci tranzitní vízum. Pokud tento doklad chybí, hrozí následná deportace a pokuta 150 zlotých (asi 940,- Kč). Až za Krakov vedou z Prahy rychlostní komunikace. Poté už bohužel nastupují okresky, které až na ukrajinské hranice projíždějí zastavěnými oblastmi, takže rychlost je trvale snížena, velké množství špatně seřízených semaforů cestu nadále komplikuje. Na hraničním přechodu Korczowa/Krakovec jsme byli pozdě večer. Polští celníci nás propustili hned. Ti ukrajinští však o nás víc než hodinu neprojevili sebemenší zájem, ačkoliv nikdo jiný na odbavení nečekal. Dýchl zde na nás duch starých časů za železnou oponou, kdy byla běžná mnohahodinová čekání na hranicích z důvodu absolutního nezájmu pohraničníků o cestující. Hned od hranic bylo jasné, že jsme ve zcela jiném světě, než Evropské unii. Technický stav silnice byl strašný, takový jsem snad ještě nikdy neviděl. Pokud u nás v České republice bývá označena silnice jako v havarijním stavu, dle ukrajinských poměrů se jedná o silnici hladkou jako zrcadlo. Velkou část cesty jsem prospal. Probudil jsem se až nad ránem u Rivneho, kde začíná čtyřproudová rychlostní komunikace na Kyjev.

Petr Vyhnálek

Na Ukrajině panují v silniční dopravě zcela jiné standardy, než jsme zvyklí ze střední a západní Evropy. Téměř absolutní absence nájezdů, sjezdů a mostů do přilehlých obcí, kterými komunikace prochází, je řešená svérázným způsobem – na dálnici jsou běžné odbočovací pruhy doleva do protisměru a časté jsou i přechody pro chodce. Za Žytomirem na mne hluboce zapůsobilo, když jsem viděl v lese v dešti podél dálnice stát babky v prostých šatech s košíky, ve kterých měly několik málo brambor, aby si přivydělaly ke svému skromnému důchodu. Poprvé jsem se asi setkal se skutečnou chudobou. Nevím, jaká je situace dnes, ale když jsem před několika lety četl reportáž z Ukrajiny, autor tvrdil, že důchod od státu stačí osamělým důchodcům na venkově pouze na suchý chléb. Nedělám si iluze, že by se to v současnosti výrazně zlepšilo. V Kyjevě jsme byli s asi dvouhodinovým zpožděním. Na nádraží nás vyzvedl víceprezident kyjevské sekce Národního svazu ukrajinských skladatelů Sergej Zažiťko a doprovodil nás do hotelu Mir, kde jsme byli ubytovaní. Hotel byl naprosto srovnatelný s podobnými zařízeními v západní Evropě. Sergej se o nás po celou dobu našeho pobytu staral, stejně jako manželé Igor a Anna Ščerbakovovi a paní Valentina Vasiljevna ze svazu. Všem za to patří obrovský dík.
Odpoledne jsme se zaregistrovali jako oficiální účastnici mezinárodního festivalu XXI. hudební premiéry sezóny (programová brožura). Protože aklimatizace v Kyjevě trvala déle, nestihli jsme v rámci preludia festivalu koncert absolventů Akademie Petra Iljiče Čajkovského.

Večerní koncert byl věnován elektroakustickým kompozicím a uskutečnil se v Institutu soudobého umění. Poměrně velký sál lemovala čtyřkanálová reprosoustava slibující prostorové využití elektroniky. To se bohužel až na jedinou výjimku nekonalo.
Koncert zahájilo uskupení City Orchestra ve složení Oleksij Talanov (housle), Artem Mohylnyk a Maksim Abakumov (elektronika) šestidílnou kompozicí Maksima Abakumova (nar. 1976) Telemuzika. Autor se pohybuje v komerční sféře a na skladbě to bylo znát. Kromě banálních zvuků a souzvuků známých z popu bylo nadužíváno reverbu a phaseru. Sólové housle byly zvukově deformovány k nepoznání. Ani jedna z částí neměla výraznější tektoniku.
Ani předělávka dvou kompozic ruského autora Eduarda Artemjeva (nar. 1937) z pera City Orchestra mne příliš neokouzlila. Domnívám se, že obě předlohy Pulcherrima Rosa a Déšť využívající též etnické bicí nástroje (déšť, rámový buben) vyznívají výrazně lépe v originále, proč je mrzačit neumělým elektroakustickým hávem?

Svjatoslav Krutykov

Významný ukrajinský avantgardní autor Svjatoslav Krutykov (nar. 1944) se představil kompozicí Tři haiku pro housle, klavír a elektroakustickou stopu. Sólové party přednesli Nazim Amedov a Maja Kadyrova. Elektroakustická stopa se převážně zaměřila na hlukové složky. První věta Příroda štěká využívá významně intervalu malé nony. Vysoce expresivní hudba vyvrcholí sólovým vstupem klavíru, který uzavírá každou část. Klavírní part byl přednesen na syntetizéru a působil na mne značně uměle, postrádal výraznější barevnost. Druhá část Velký sen přináší velké zklidnění. Bohužel tato část byla oproti očekávání dle názvu kompozice neúnosně dlouhá a pro značnou jednotvárnost elektroakustické složky poněkud únavná. Věta končí expresivním vstupem klavíru. Závěrečná část Pozatim (přibližně přeloženo Za něčím, Za hranicí reálna) přináší nový materiál, důležité jsou různé proměny praskání a šum deště. Zde bylo užito též live electronics, part reagoval na sólistu. Tato část byla zdaleka nejpůsobivější. V závěru kompozice se propojují všechny tři složky do krátkého homofonního úseku, aby věta skončila sólovým klavírem. Litoval jsem klavíristku, která celou produkci seděla před bednou, a byla tak vystavena intenzivnímu působení elektroniky. Musím vyzdvihnout špičkový výkon Nazima Amedova, který se s extrémně náročným partem utkal bez sebemenšího zaváhání.

Další performance nazvaná Nová radost - 2 byla vtipnou recesí. Zúčastnili se jí autor konceptu Danylo Percov (nar. 1973), který sám hrál na cink, houslista Sergej Ochrimčuk a dvě dámy obsluhují elektroniku Ljubov Plavška a Anžela Zajceva. Jednalo se o volnou improvizaci doplněnou tancem. Celou dobu jsme byli udržováni v přesvědčení, že se elektronika porouchala, sama hraje a není k zastavení.

Nejpůsobivější ze zajímavého večera byly dvě kompozice Ally Zahajkevyč (nar. 1966). Laborintus – exitus pro klarinet a live electronics nezapřel vliv studia v IRCAMu. Sólový part přednesl Andrij Ďomin, elektroniky se ujala sama autorka, která nás celý večer provázela. Skladba se nesla v sónicko-analytickém duchu. Množství multifoniků působilo jako koření. Jen je škoda přílišných decibelů během celého provedení.
Nejsilněji na mne zapůsobila kompozice MITHE IV: K. S. pro housle a elektroniku inspirovaná díly Karola Szymanowského. Dvacetiletý houslista Orest Smovž přednesl svůj part s velkým citem a ačkoliv nejsem velkým příznivcem elektroakustické hudby, o této skladbě musím prohlásit, že byla krásná. Způsobuje to emocionálně laděný mírně minimalistický sólový part, se kterým elektronika funguje v těsné symbióze. Jako jediná autorka důsledně využila koncertního prostoru. Vysloužila si také největší ovace.

Závěrečnou třídílnou performance Oleksandra Hladuna (Dunaewsky69) bych si odpustil. Autor nás vystavoval extrémně intenzivním hlukovým polím bez výraznějšího invenčního potenciálu. Poslech byl
 fyzicky nepříjemný a řada posluchačů tím byla ze sálu vyhnána. V dalších částech „hudba“, pokud ten hluk vůbec ještě lze nazývat hudbou, připomínala nejpokleslejší elektrotechno. Polský klasik Karol Szymanowski by nad přepisem svých skic buďto plakal, nebo by se zasmál, což v tomto případě vlastně znamená totéž.

 

pokračování příště

foto: Jan Fila