Večer plzeňských skladatelských a interpretačních nadějí
Romana Feiferlíková 5.5.2011
První pondělní dubnový večer v přednáškovém sále Západočeského muzea byl věnován úspěšným studentům skladby plzeňské konzervatoře, jejichž kompozice, následně i díla klasiků 20. stol. provedli mladí západočeští interpreti jak z oblasti vokální, tak instrumentální. Koncert připravilo Západočeské hudební centrum.
Plzeňská skladatelská líheň je opečovávána na kompozičním oddělení, které v prostředí tamější konzervatoře letos slaví první pětiletí své existence. Skupina mladých hudebních tvůrců, jež se zde sešla v první etapě jeho existence, bude zcela jistě tou, která zanechá v jeho historii nesmazatelnou stopu. Jsou to totiž nesmírně kreativní a (podle slov hlavního pedagoga doc. Jiřího Bezděka) přitom velmi tvární lidé. Uvedená generační vrstva studentů slibuje tedy vysoký umělecký růst a pronikavé umělecké činy. Ze skladatelských soutěží si odvezli cenné vavříny již Pavel Samiec (Generace; premiéra jeho oratoria De sanctificatis byla navíc vyhlášena v Klatovech koncertem roku), Martin Červenka (mezinárodní sborová soutěž Jihlava) a Tomáš Karpíšek (Generace), avšak do hudebního života Plzeňského kraje vstupují všichni. Skladby zmíněných studentů se hrají na mnoha koncertech a je současně pozoruhodné, že nemají nouzi o interprety svých skladeb. A tak se v povědomí plzeňských posluchačů již také usadila jména Ladislava Pohořelého či Jiřího Vyšaty, která se stala symboly pro hudbu, již se určitě vyplatí sledovat. Těžko si lze představit lepší atmosféru pro start mladých skladatelů a snad i tímto stavem se naplňuje poslání Plzně jako budoucího hlavního města evropské kultury v roce 2015.
Jiří Bezděk a Pavel Samiec |
Na hodnocený koncert do Západočeského muzea přišlo nemalé množství posluchačů, a tak v sále zůstalo jen nepříliš prázdných míst. Mezi návštěvníky pak bylo hodně příslušníků literární i výtvarné umělecké fronty, což nesmírně přispělo k velmi vstřícné a k modernímu umění vstřícné atmosféře večera. Přestože všechny kompozice mladých skladatelů (i jejich provedení) přinesly vysoký umělecký standard, jedna přece jen vyčnívala nade všemi - Čtyři písně s recitací na česko-polskou poezii Romana Knížete od Ladislava Pohořelého. Skladatel je sice teprve ve třetím ročníku skladatelského školení, jeho věk však již dávno není jinošský. Snad právě proto pochopil, a s velkým citem pro obsah veršů tedy zhudebnil lapidární, avšak až do krve se zařezávající verše zdravotně těžce handicapovaného Romana Knížete (kterého na začátku přišli až dojemně pozdravit mnozí jeho literární kolegové a celá řada výtvarníků). Kouzlo písňového cyklu Ladislava Pohořelého netkví pouze v emocionálně nabitém zhudebnění, ale také v působivém uplatnění recitace polských verzí autorových veršů vždy na začátku jednotlivých částí. Tak mohl posluchač sledovat zajímavé shody i odlišnosti ve zvukovosti české i polské verze téže básně, kdy autorem obou je jeden a tentýž člověk. Samotná hudba má sice kořeny v romantické tradici, avšak vstupují do ní cíleně příkré až naturalistické prvky (ty ba i bolely např. v pokřiveném tangu Ještě zatančíme). Autor také zde zúročil i své zkušenosti s hudbou severoamerických indiánů, kterou se zabýval před vstupem na plzeňskou konzervatoř. Typické skandované fráze odvozené z indiánského folklóru jsou pak vpojeny do písně Před tebou hora v samotném závěru cyklu a stávají se zvláštním psychologizujícím symbolem předzvěsti smrti. Předestřené vnímání přicházejícího konce života není v našich končinách obvyklé a jeho hudební zpodobnění přineslo silný posluchačský prožitek. Pohořelého cyklus jde svým dramatismem a zvukomalbou daleko nad rámec schubertovsky koncipovaného písňového cyklu. Možná proto našel nadšené interprety v barytonistovi Miroslavu Bartošovi, pianistovi prof. Petru Novákovi a recitátorce dr. Blance Hejtmánkové. (Nebývá často, aby se na koncertě vyzvedával výkon recitujícího, ale to, co zde Hejtmánková předvedla, bylo možná více než hudba a stalo se nezapomenutelným!)
I další provedené skladby první poloviny večera mohly být také jeho vrcholy, jejich kvalita byla totiž rovněž nadprůměrná. Proto je poněkud nespravedlivé, když se až na druhém místě mluví o Sonátě pro flétnu a klavír Tomáše Karpíška, mj. oceněné na mládežnické soutěži Generace. Zmíněná kompozice zazněla v oduševnělém podání studentky plzeňské konzervatoře Kristýny Kondrysové (ze třídy prof. Jany Brejchové) za doprovodu prof. Vojtěcha Nováka. Skladatel (věkem maturant) se v ní sice vyrovnává poprvé s úskalími sonátového cyklu, avšak nerozvíjí sonátový půdorys jen podle učebnicových pravidel. Tvoří s jasnými obsahovými cíli. Jednotlivá témata první věty mají pevnou a přesvědčivou výstavbu, jejich proces vývoje je koncepční, vždy účelně směřující, a proto je posluchač stále v příjemném napětí, jakými zákoutími ho skladatel provede. Impresionisticky laděná 2. věta (s názvuky debussyovských akordických průběhů) neunavuje bezbřehým rozmělňováním rozkladových eskapád, i když autor zde nenabízí tak jasné hudební kontury jako ve větě první. Jistá těkavost hudebního vývoje je záměrná a do značné míry i výmluvná. Lze se stále však zachytit pevného výrazového i intervalového plánu. Posluchače též upoutá, jak klavír větu dovypráví dlouhým sólem. I to se ve zpětném pohledu projeví jako oprávněné. Martinůovské finále dá pak sonátě energický pulz a je vděčnou brilantní tečkou pro flétnu i klavír. Z výše sděleného lze usoudit, že osud této skladby není po jejím prvním provedení uzavřen, ale že se s ní budeme možná setkávat na koncertních pódiích i nadále.
Stejný osud snad potká i Sonátu da chiesa pro akordeon od Pavla Samiece, kterou si na závěr první poloviny večera sám autor také s velkým zaujetím zahrál. Zúročil v ní především studium kompozic Alfreda Schnitkeho a jejich kolážovitých zvratů. Základní osou Samiecovy skladby je barokně laděné Grave v mollové tónině, které jako idée fixe prochází i některými dalšími větami z čtyřdílného cyklu. V hudebním dění se tak setkává s toccatou a la Prokofjev v první větě či vstupuje mezi složité souzvuky věty druhé. Samiecův větný svazek uvedené téma také působivě uzavírá. Odlehčení sonátového cyklu přináší neoklasický menuet. Hlavním uměleckým objevem této čtyřvěté skladby je však figurativní úvod věty závěrečné, zvukově situovaný do velmi slabé dynamiky. Témbrová stránka této části těží z mizení tónů zmíněné figurativní pasáže a přechodu doladěného zvuku do pouhého klapotu kláves. Rytmus je dodržen, jeho zvuková obálka se postupně proměňuje. Tento proces éterických metamorfóz skladatel obohacuje roztroušenými dlouhými tóny, které postupně generují dlouhodechou melodickou linii. Ta se postupně stává novou významovou vrstvou, jež se pak promění do dlouhodobě tematizovaného Grave, které celek uzavře se silným emocionálním nábojem.
První polovina koncertu tak stanovila velmi vysokou hladinu kvality, kterou však interpreti i provedené skladby poloviny druhé naplnili beze zbytku také. Vystoupil v ní mladý houslový virtuóz Michal Sedláček, dozrávající naděje české houslové školy, který přednesl za doprovodu prof. Maxima Averkieva skladby z tvorby významných skladatelů 20. stol. Pronikavostí invence, nástrojovou vděčností a skvělým zvukem můžeme mezi uvedenou elitu počítat i Jiřího Temla, jehož cyklus Taneční hodiny zazněl na zmíněném půlrecitálu také a zaznamenal mezi posluchači přímo frenetickou odezvu. Dlužno podotknout, že kdo sleduje Temlovy úspěchy déle, potvrdí, že v poslední době jsou stále pronikavější a že zasahují široké spektrum hudby vokální i instrumentální. Je to zcela jistě zasloužené a přejme si jen, aby Temlovo brilantní kompoziční umění nacházelo stále širší ohlas. Autorův cyklus Taneční hodiny není jen suitová sestava moderních tanečních stylizací tanga, two-stepu, blues či carioca. Dialog mezi houslemi a klavírem zní prostě báječně. Přitom autor zde používá především polytonální vrstvení a další akordické a polyfonní výdobytky hudby 2. pol. 20. stol. Nic však nezní hluše ani neuspořádaně. U Temlových transformací máme takový dojem z jejich přirozenosti, že je vnímáme takřka jako původní (konsonantní) tvary. Úspěšnému vyznění díla velkou měrou pomohli i interpreti. Zaskvěla se jak Sedláčkova technika obou rukou, tak i jeho jemný umělecký intelekt, který podpořil každý detail Temlovy úsměvné skladby. Stejně tak mu byl i uměleckou oporou klavírní partner Maxim Averkiev.
Ve stejné interpretační kvalitě provedli též Duo concertante Igora Stravinského, strukturou a cyklickým uspořádáním jakoby ze stejného rodu se zmíněným opusem Temlovým. Stravinského skladba však přináší jiné, vážnější obsahy a určuje svoji poetiku do blízkosti baletu Příběh vojáka. Partitura Dua je sice vylehčená, vzdušná, skýtá však obdivuhodná zvuková překvapení především v návaznosti houslových pizzicat a jejich klavírního doprovodu. Provedení Stravinského skladby bylo velkým dramaturgickým počinem. Také např. proto, že autorova komorní hudba je neoprávněně opomíjena a setkání s ní přináší vždy nejedno překvapení spojené se silným uměleckým zážitkem. Na Sedláčkově repertoáru se objevují často i další skvělé soudobé skladby. Na svých posledních plzeňských koncertech provedl vždy též Variace pro housle a klavír Oliviera Messiaena. Dílo zaznamenalo v Plzni pokaždé velký úspěch a nejinak tomu bylo i tentokrát. Skladba nabízí velké virtuózní uplatnění houslisty i hutný, téměř koncertantní klavírní part. Oba hráči se v závěru večera tedy s posluchači rozloučili ve velkém stylu brilantní hry, za což byli odměněni dlouhými ovacemi publika. Za upozornění stojí však i kompoziční kvality díla. Již téma nese rysy vrcholné Messiaenovy harmonie, navazuje především na slavné varhanní cykly a metody, které autor sděluje ve své Technice mé hudební řeči. Zvukovost autorovy tvorby je plná čistoty a kontemplace. V provedených Variacích je použita ještě pradávná formová metodika, která určuje řadit variace od nejbližší k tématu až po nejvzdálenější, kdy téma je již pouze naznačeno. Tento způsob však zde vůbec není na závadu, protože posluchač se může znovu a znovu nořit do opakujících se vysoce neobvyklých a působivých akordických struktur.
Program druhé poloviny večera doplnila ještě skladba mladého talentovaného autora Lukáše Sommera Deja vu, která byla zajímavým hudebním zamyšlením nad zvláštním psychologickým fenoménem. Rozsahem nevelký opus obsahuje nečekané strmé tematické zvraty, které interpreti též plně podpořili svými výrazovými prostředky.
Celý večer se nesl ve skvělé atmosféře životaschopného moderního umění a lze si jen přát, abychom podobné zažívali častěji.