Koncert katedry skladby HAMU 24. února 2011

Jan Fila 26.3.2011

 

 

Koncert ve čtvrtek 24. února 2011 v Sále Martinů Lichteštejnského paláce dával už podle programu tušit, že nás čeká náročný večer. Předlouhá dramaturgie koncertu vznikla poté, co HAMU snížila pro katedru skladby počet termínů v akademickém roce a je pochopitelné, že každý z jedenácti studentů chtěl být na večeru zastoupen. Celková délka programu však nakonec vydala na víc než dva běžné koncerty dohromady.

Večer před téměř zaplněným sálem s mírným zpožděním zahájila více než dvacetiminutová kompozice Vojtěcha Esterleho (nar. 1987, 3. ročník, odb. as. Luboš Mrkvička) První kniha žalmů pro baryton a strunný nástroj (2010). Sedm Davidových žalmů (č. 3, 10, 6, 11, 13, 20 a 30 ) v ekumenickém překladu zaznělo v podání Daniela Chudovského, autora (cembalo) a Františka Lukáše (kytara). Intonačně mimořádně náročný pěvecký part je napsán zcela samostatně a nezávisle na strunném nástroji, což je asi největším úskalím interpretace. Celý je pak koncipován v deklamačním recitativu bez melismat. V melodice je jasně patrný intervalový výběr. Každá část co nejúsporněji pracuje s textem, nedochází k opakování, a proto je vždy překvapením náhlý závěr každé věty, což je důležitý znak celé kompozice. Osobně z tohoto uchopení cítím vliv evangelické teologie volající po co největším oproštění od zbytečného. Žádná věta, kromě té závěrečné, nemá vrchol a náhle skončí. V podání Daniela Chudovského vyzněl vokální part místy značně nejistě, ale vzhledem k jeho náročnosti není divu. Úsporný doprovodný part je stylizován tak, aby ho bylo možno provést na jakýkoliv strunný nástroj. Proto provedení na cembalu vyznívalo přeci jen dosti chudě a suše. Střídání s kytarou (žalmy č. 6, 11 a 13) skladbu velmi oživilo, zvláště pak v závěrečném žalmu, kdy byl part rozdělen mezi oba instrumentalisty.

Jakub Rataj (nar. 1984, 1. ročník, doc. Hanuš Bartoň) představil své smyčcové trio Microcosmotion (2010). Zhruba dvanáctiminutová skladba v pěti miniaturách pracuje s jemnými témbrovými nuancemi vycházejícími z technik Nové hudby. Důležitá je emancipace disonance, která tak ztrácí svou agresivitu a vyznívá jako konsonance. Sympatická kompozice zazněla v podání houslistky Sang A. Kim , Ilji Černoklinova a Matěje Štěpánka.

Jiří Lukeš (nar. 1985, 2. ročník, prof. Ivana Loudová) přednesl na akordeon svou rozsáhlou fresku L´Aquilla (2010). Skladba je inspirovaná hlubokým zážitkem, kdy se autor před půl rokem v rámci své koncertní činnosti dostal do italského města před časem těžce postiženého zemětřesením. Výsledkem je působivé zhruba desetiminutové dílo, jedno z nejlepších, jaké jsem od autora dosud slyšel. Skladba využívá množství témbrových prvků a mnoho netradičních způsobů hry. Celkově vytváří formálně důsledný oblouk.

Prvky etnické hudby ve své kompozici In-terrestria pro basklarinet, violoncello a tabla (2010) přinesl Tomáš Reindl (nar. 1971, 1. ročník, doc. Hanuš Bartoň). Název skladby je podle autora slovní hříčkou, odkazuje na původně latinské slovo extraterrestrial (E.T.) čili mimozemský. In-terrestria jepak míněno jako pozemství neboli naše bytí na Zemi ve všech smyslech a zároveň pak zázrak tvůrčího vtělení hmoty. V názvu jsou navíc ještě ukryty výrazy interest (zájem), rest (odpočinek, pauza) a tria (tři). Od počátku skladba přináší živelný rytmus, výraznou melodiku a netradiční zvukovost. Autor se sám ujal severoindických bubnů tabla v netradičním počtu tří ve spolupráci s Pavlem Hrubým (basklarinet) a Romanem Petrovem (violoncello). Druhá část přináší působivou meditaci za využití netradičních způsobů hry na tabla. Obzvlášť mě ale potěšilo, že autor volil tradiční rozmístění nástrojů na vyvýšeném podstavci, hrál na ně vkleče a nástroje měl tradičně podložené adharami (kruhové podložkové polštářky). Nástroje umožňují podle místa a typu úderu širokou paletu zvuků. Autor si ještě pomohl občasným zapojením igelitových tašek na způsob mirlitonů. Závěrečná věta kombinuje oba světy předchozích částí.

Anton Aslamas (nar. 1988, 4. ročník, prof. Ivan Kurz) se postupně dostává k čím dál závažnějším skladbám. Čtvrthodinový smyčcový kvartet Očištění (2010) je toho jasným důkazem. Po mystickém flažoletovém úvodu inspirovaném alikvotní řadou struny c violoncella přichází jemná hudba témbrového charakteru s využitím alikvotních flažoletových řad. Postupně dochází k pročištění sazby do velice zajímavé osobité fúze. Jen je možná škoda, že v závěru kompozice nedochází k mírnému návratu úvodní atmosféry třeba v nějaké redukované podobě, dílo by získalo ještě sevřenější tvar. Skladbu přednesli Marko Ferenc, Vladan Malinjak, Matěj Kroupa a Roman Petrov.

Závěrečnou kompozicí první poloviny večera se staly třívěté Analýzy pro hoboj a klavír (2009) Daniela Chudovského (nar. 1991, 1. ročník, prof. Ivan Kurz). Dílo bohatě využívá intervalového výběru a v dechovém nástroji množství multifoniků. Všechny tři části jsou formálně velmi přehledné. V první větě je patrná orientace k disonantním intervalům, ve druhé k terciovým strukturám a v závěrečné pak ke smíšené paletě s pravidelnou ostinátní pulzací. Překvapivě nejméně nosnou částí skladby je první věta. Kompozice zazněla v podání a Gabriely Malíkové.

Po přestávce, která skončila až po půl desáté, se sál dosti vylidnil. Zůstali jen ti nejvytrvalejší posluchači hlavně z řad příbuzných a nejbližších přátel skladatelů a interpretů. I u mne se už projevila únava a následující skladby nejsem schopen plnohodnotně reflektovat.
Terezie Švarcová (nar. 1982, 2. ročník, doc. Juraj Filas) je zároveň vynikající sólistkou a tak mohla přednést v plné kráse své Tři písně na Christiana Morgensterna pro soprán, flétnu a klavír(2009-10). Autorka využívá výrazných, intonačně náročných melodických postupů ve spojení se zajímavou nástrojovou stylizací. Rozsáhlé dvacetiminutové dílo ukázalo snad všechny možnosti lidského hlasu. Autorka je, jako jedna z mála v našich krajích, mimořádně technicky i sluchově disponovanou interpretkou. Terezii Švarcovou doprovodily flétnistka Jana Jarkovská a klavíristka Marie Wiesnerová.

Smyčcový kvartet č. 2(2010) Nargízy Aitbayevy (nar. 1984, 4. ročník, doc. Hanuš Bartoň) mne zaujal bohatou a pestrou rytmikou a výraznou melodikou. Volná forma v pěti částech využívá střídání temp a rytmických kontrastů s návratem úvodní atmosféry v závěru. Přesto jsem osobně po zkušenosti s jinými autorčinými skladbami očekával od této kompozice víc. Dílo přednesli Michal Sedláček, Kristýna Kočová, Vladimír Michal a Karel Chudý.

Petr Hora (nar. 1981, 2. ročník, doc. Juraj Filas) představil Metrostation pro lesní roh a dva akordeony (2010). Podle slova v programu se inspiroval jízdou v metru, kde ho fascinuje určitá pravidelnost proudů na eskalátoru, rytmu jízdy, proudu lidí a dění ve vlakové soupravě. Čtvrthodinová kompozice přináší již od počátku pro interprety nesnadný úkol. Zvláště v lesním rohu se objevuje nápadně často obtížný interval malé nony, v obou akordeonech pak clustery v těsné poloze. Zprvu pár nástrojů hraje téměř totéž, posléze dojde k působivému předávání materiálu přes šíři pódia na způsob echa, aby v závěru konečně došlo k rozdělení funkcí. Domnívám se ale, že je škoda, že skladba nemá vyváženou formu, což se projevuje zvláště v závěru. Přednesli ji Jiří Hammer (lesní roh) a akordeonisté Josef Hřebík a Jiří Lukeš.

Jako vítané oživení programu působila výborná skladba Martina Klusáka (nar. 1987, 1. ročník, prof. Ivana Loudová) Osm pohledů na Rilu a Pirin pro housle a varhany (2010) v podání Ondřeje Háse a Jarmily Kubátové. Kompozice je autorovým deníkem přechodu těchto bulharských pohoří. Na rozdíl od předchozí skladby zde hrála důležitou roli konsonance, konkrétně čistá kvinta jakožto základní interval celé faktury, čímž autor docílil vysoké kontrastnosti celé skladby. Osobně cítím v díle rozdělení funkcí: houslista-poutník a varhany-couleur locale, pohoří. Ve chvíli, kdy bylo třeba docílit vysoké dramatičnosti faktury (osobně bych to považoval za zjevení nového hřebene pohoří nebo překážky na pouti), sólové housle mlčí, aby nebyly kryty varhanami téměř v plénu. V závěru varhany housle zcela pohltí. Podlehl poutník nástrahám cesty? Těžko říct. Rozhodně klidu na cestě nedošel.

Závěrečnou kompozicí večera byl rozsáhlý smyčcový kvartet Tomáše Sýkory (nar. 1979, 2. ročník, doc. Juraj Filas) Tři podoby jedné duše (2010) inspirovaný platonskými principy o pojetí duše v podání Marko Ference, Vladana Malinjaka, Matěje Kroupy a Romana Petrova. V komplexně podané skladbě se složitou formální strukturou, pravděpodobně na styčných bodech formy, hrály důležitou funkci konsonantní souzvuky blízké klasicko-romantické harmonii. Je mi líto, že nejsem schopen o skladbě podat podrobnější informace, po tak obrovském přísunu hudby jsem již nebyl schopen vnímat dění na pódiu.

Téměř čtyřhodinový koncert skončil před půl dvanáctou. Je škoda, že nebylo možno uspořádat dva samostatné večery katedry skladby HAMU. Takovéto extrémní množství hudby je pro většinu posluchačů nestravitelné a řadu diváků odradilo.