Mainstreamový underground
Ondřej Hanus 9.3.2011
Jiří H. Krchovský: Dvojité dno. Host, Brno 2010, 80 stran.
Sotva už dnes někdo může hovořit o krizi poezie. Současné české básnictví má všechny parametry vyspělé literární society: má své juniory a debutanty, své seniory a doyeny, literární časopisy konzervativní i progresivní, nakladatelství, která se specializují na vydávání poezie, bezpočet básnických čtení, festivalů, literárních soutěží, má své akademiky i diletanty, své periferie i svá centra, tvorbu pro zasvěcené i mainstream.
Jakkoli se to může zdát zvláštní, snad to může i někoho pobuřovat, i poezie potřebuje hlavní proud. Pomineme-li texty různých písničkářů různé „sluníčkofily“, můžeme do tohoto mainstreamu (v tom nejlepším slova smyslu) zařadit i J. H. Krchovského. Tento někdejší „androš“ je v současné době, jak se můžeme dočíst téměř všude, kde se s jeho jménem setkáme, nejčtenějším a nejoblíbenějším českým básníkem. Kromě toho hraje své vlastní texty s kapelou Krch-Off Band (v roce 2008 vydali album Naposled). A má přes tři tisíce fanoušků na Facebooku, což je v tomto případě relevantní faktor.
Název nové sbírky brněnského démona, Dvojité dno, není na první pohled není tak nápadně „krchovský“. Kdo má však Mistra načteného, ví, že různých dvojníků, všech druhů zdvojování a zrcadlení se v jeho textech objevuje požehnaně. Tato básnická schizofrenie se projevuje už v juveniliích Mladost-radost… (Host, 2005), kde v textu datovaném rokem 1981 čteme „Moje postel / je největší štětka / nikdy mi nebyla věrnou… / třeba dnes – a zrovna teďka / zase mne podvádí se mnou!“. V posledních sbírkách jako by však nabírala na obrátkách. Kromě samotného názvu nalezneme tento motiv v mnoha básních: „zdvojené ticho zdvojí tmu“, „Pusu a dobrou, ty můj hochu / fuj, oboustranně hnusnej vjem / když líbám na rty svoji sochu / tvář znetvořenou úsměvem“.
Hodně se napsalo i o tom, že Krchovský je monotematický. A i když to do jisté míry platí stále, jako by jeho škleb, dříve tak bezútěšně cynický, získával rysy spíše ironické. Výjimkou je báseň s incipitem „Zas Na Piavě…“, jejíž vtipnou pointu („Sto korun rumy, dvě stě v pivech / sháním se po svém županu / jdu domů radši po všech čtyrech / nač riskovat, že upadnu“) básník opatřil jakýmsi epilogem: „A cestou kreslím močí na sníh / nemravně kruté obrazce / lásku lze přežít jenom v básních! / chci spát! A snít… Snít o lásce…“. Tento milostný patos ovšem nachází svůj protipól v básních, jako je například ta na straně 52: „Kdo rychle dává, dvakrát dává / a vona hovno, prostě kráva / tak jsem jí řekl: Víš co, hele? / strč si ji teda do prdele!“. Navíc jako by se z Krchovského, dříve důsledně obestavěného čtyřmi stěnami brněnského bezčasí, pomalu stával snad až glosátor, když například na straně 36 aluduje a paroduje své vlastní dekadentně stylizované verše a přitom hovoří o moderní hudbě: „Poslední valčík… Vlá tvá hříva / a svíce plá a dohořívá / až dohoří, pak oba zhynem / poslední valčík, já s tvým stínem // Pojď, dead can dance, vždyť je to snadné! / list taky tančí, až když spadne… / tříští se sklo a padá kredenc / poslední valčík, první breakdance“. Tento sebeironický přesah a nadhled dává v podstatě konvenčnímu prvnímu čtyřverší zcela nový rozměr. Podobně „aktuální“ je i báseň, v níž se Krchovský připodobňuje falickému symbolu Brna: „Jsem slunečními hodinami… / zbylý můj čas stín odnímá mi / zůstane po mně jenom skvrna / jen mastnej flek na mapě Brna“. Čtenář si nemůže pomoci: dřívější deprese střídá hořký úsměv zkušeného a zkrušeného padesátníka, kterého, jak trefně poznamenal ve své recenzi Jiří Trávníček, „baví to, že ho to nebaví“.
Co se týče formálního rozvržení, z celkem 60 básní (plus motto) je jich 28 v daktylu a 32 v jambu, závěrečná „Už troubějí… už troubějí“ je rozkročena mezi obě metra. Tato pravidelnost je jedním z Krchovského typických rysů a i bez počítání slabik je patrná na první pohled. Totéž platí o rýmech, často štěpných, nekonvenčních, místy i daktylských. Motivicky, jak již bylo řečeno, básník mírně vybočuje z kolejí, které sám vyjezdil. Kompozičně jsme stále na týchž základech: břitké a vtipné pointy, kontrastující rejstříky, časté paradoxy atd. Kapitolou samou o sobě je intertextovost této sbírky. Ať už Krchovský upomíná na Miltona („kamkoli, jen ne zpět: Paradise Lost!“), na Poea („Zjara už konečně odlítnu s havrany […] svrab a mor: Never more!“), na Baudelaira („Konečně roztály květy zla na okně“) nebo na domácí klasiky („Tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst“, „Sbohem a obojek, líbá tvůj kastrát“ atd.), nikdy tak (bohudíky) nečiní s úctou, která většinou kánonu přináleží: většinou jde, jako ostatně u Krchovského téměř vždy, o kulisy.
Z důvodů, které jsem nastínil hned zkraje, nemá smysl poměřovat tuto sbírku přísným okem esteticko-kritickým. Jde o mainstream, o kvalitní mainstream, který si najde mnoho čtenářů. Ne, žádné „zásadní sdělení“ zde skutečně nehledejme. A co zde najít lze? „Jakože vůbec nic… vracím se ke svým hrám / ostatně, co jsem živ, všechno jen předstírám“.