Šestnáct českých básníků a Rapporti di errore
Sára Arnsteinová 3.3.2011
Rapporti di errore (ed. Petr Král), Mimesis, Milano 2010, 126 stran. Překlad Antonio Parente.
V rozhovoru na Čro 3 – Vltava jsem se dozvěděla o okolnostech vydání sborníku. S nápadem přeložit současné české básníky do italštiny údajně přišel Antonio Parente, který má velmi dobrý vztah k češtině (jeho manželka je Češka). Oslovil Petra Krále, který připravil výběr. V zajímavé knize je nakonec italským čtenářům představeno básníků šestnáct, a to Kateřina Bolechová, Petr Španger, Wanda Heinrichová, Ladislav Selepko, Miroslav Fišmeister, Ladislav Puršl, Viktor Špaček, Milan Šedivý, Ladislav Zedník, Gabriel Pleska, Jakub Řehák, Jiří Koten, Ondřej Macura, Eva Košinská, Ondřej Buddeus a Jakub Čermák.
„Chybovníky“ (tak by se nazýval výbor v češtině; jeho jednotné číslo – Chybovník, resp. Rapporto di errore – pojmenovává jednu z básní Ladislava Selepka), podobně jako kterýkoliv jiný výbor, nemůže nebýt poznamenán vkusem editora. Petru Královi se však podařilo zabrat široce. Pokud jsou mezníky data narození Kateřiny Bolechové (1966) a Jakuba Čermáka (1986), určitě někdo namítne, že šlo zařadit autory starší i mladší. Podobně lze namítat, že Král vybral básně psané veršem volným; rým se zde (až na Jiřího Kotena) vlastně nevyskytuje. A postavíme-li Ondřeje Buddea a Macuru vedle Ladislava Puršla a Viktora Špačka, můžeme si být jisti, že bude o rozmanitost básní postaráno. Dělení poezie na mužskou a ženskou je, pravda, sporné, přesto vítám zařazení Evy Košinské (která sama má k Itálii blízký vztah), Wandy Heinrichové a Kateřiny Bolechové. Výbor potenciálně mužský tak narušují, stejně jako stereotypní představu, že by snad básnířky psaly jen a jedině křehká „bel canta“. Celou knihu uvádí Petr Král předmluvou „Přípitek“ (Brindisi), na konec výboru pak soustředí důležité medailony o jednotlivých autorech.
Antonio Parente je nepochybně překladatelem respektovaným (vzpomeňme například jeho překlady Vladimíra Holana a Karla Šiktance). Výborem Rapporti di errore své pověsti dostál, výsledek působí opravdu věrně a citlivě. Překladatelsky zajímavé momenty se pojí takřka výhradně s některými „typicky českými“ kulturními vymoženostmi, které by Italům mohly čtení básní zkomplikovat.
Tak například u Ondřeje Macury v básni VII. sbírky Indicie se nachází „Il Diavolo e San Nicola“, ovšem nevím, jak ji budou Italové číst, když tradici po domech obcházejícího Mikuláše neznají… Dále upřímně nerozumím „kompenzaci“, jíž se Parente dopustil v básni Ondřeje Buddeuse (mimochodem velmi dobře graficky převedené) „interval2.rtf“, kde je místo originální skupinky Poláků uvedena skupinka Rusů. V některých případech si italština ve slovech, pro něž nemá přesné ekvivalenty, pomáhá jazyky jinými, např. „strudel“ (štrůdl), „krapfen“ (koblihy) nebo „knödel“ (knedlík), většinou se jedná o českou kuchyni, která je v Italštině symbolem spíše kuchyně německé (či rakouské), a tak v básni vyzní název pochutiny cize a vlastně rušivě. V ekvivalentní české básni se nad takovým výrazem ani nepozastavíme. Díky tomu jsou básně výrazné trochu jinde. A naopak: v češtině nádherné, řídké sloveso „obmykat“ v Řehákově básni „Davanti alla veranda“ (Před verandou) je v překladu „stringere“, (sevřít, stisknout), které je v italštině velmi běžné.
Pokud došlo k nějakému pochybení v překladu, nejsem si toho vědoma. I na první pohled podezřelé Labe se ukázalo jako vhodně ekvivalentní. V jednom z medailonů je totiž Roudnice nad Labem přeložena jako „Roudnice sull`Elba“, zatímco v básni Jakuba Čermáka „Pne se“ (Si arrampica) je Labe české, nepřeložené – takto je však převod melodicky výhodnější:: „ma s’attorcigliano lungo il Labe i colli dei cigni“ (ale labutím na Labi se pletou krky).
Překlad sám o sobě je záležitostí individuální a každý by se s ním popral jinak. Nakonec jsou Rapporti di errore moc pěkné, bohaté na obsah, snad jen s poněkud strohou grafickou úpravou.