Vliv poezie Vladimíra Holana na básníky 60. let – 3. část
Martin Rudovský 15.2.2011
Petr Cincibuch
Básník Petr Cincibuch (nar. 1943) je prvním z našich inspirovaných, kteří debutovali až v závěru 60. let a kteří byli ovlivněni především holanovskou vydavatelskou explozí 60. let. Cincibuch uvádí v rozhovoru, že se s Holanem nikdy osobně nesetkal. I když k tomu dle jeho slov klidně mohlo dojít, neboť se velmi dobře znal s V. Justlem; cítil ale, že velkému básníkovi nemá co nabídnout a že by tedy Holana jen obtěžoval. Ovšem přesto Cincibuchův vztah nebyl té povahy, kterou jsme konstatovali třeba u Peterky, tj. koncentrace čistě na poezii, neboť Cincibuch vnímal Holana také jako velkou lidskou osobnost. Svědčí o tom jediný dochovaný dopis, kterým se Cincibuch velmi naléhavě a v holanovské stylizaci dožaduje odpovědi na závažnou otázku: „Je křesťanský Bůh?“, přičemž dodává, že „musím psát právě Vám, neboť není jiného, ke komu bych šel. […] Je mi 23 let. Vám 61. Zatímco já právě otvírám oči, vy víte vše. Vše, co bylo. Čeká mne 40 let hrozného ptaní? […] Napsal jste tolik knížek. Našel jste více než poezii? Já Vás prosím. Nemůžete mlčet. Vydáváte své sbírky, chcete, aby je lidé četli. Tak jim odpovězte, jinak nemáte právo psát nahlas.“
Vidíme tedy jasně, jak hluboce byl Cincibuch, jak sám říká, uštknut Holanovou osobností a jeho poezií. V rozhovoru se básník přiznává, že doslova hltal vše, co tehdy od Holana vycházelo, zvláště si oblíbil sbírky Na postupu a Bolest. Pro Cincibuchovu prvotinu Panenství (1969), přesněji řečeno pro oddíl Noc s Vladimírem Holanem, byla klíčovou skladba Noc s Hamletem, resp. její inscenace ve Viole, která u tehdy mladého básníka způsobila, jak sám říká, třídenní vyšinutí plné holanovských obrazů a asociací. A právě v těchto třech dnech napsal, vychrlil spousty básní, z nichž se jich do zmíněného oddílu dostalo jednadvacet. Je třeba zdůraznit, že Cincibuch se uvedením Holanova jména v názvu oddílu přihlásil, spolu s Divišem a jeho básní z Umbriany, k Holanovu odkazu programově. A musíme tedy na jeho holanovství pohlížet odlišně. Zatímco totiž u předchozích básníků jsme pro jejich holanovství do jisté míry shromažďovali důkazní materiál, u Cincibucha tento rozměr komparace z důvodu veřejného přiznání inspiračního zdroje odpadá. V dobovém kontextu, kdy Holanem byla viditelně, ale nepřiznaně inspirovaná mnohá básnická sbírka, je nutno Cincibuchův vzácný přístup hodnotit jako projev cti a sebereflexe.
Cincibuch sice programově přihlásil jen jeden oddíl, ovšem vliv Holanovy poezie prozrazují i mnohé básně z oddílů Zlatý řez a Medový kámen. Zbývající oddíl, Arles 66, je v podstatě neholanovský. Podívejme se tedy nejdříve na tyto oddíly. Těm sice dominuje přírodní a milostná tématika ve svém tvaru Holanovi dost vzdálená, ovšem tu a tam se objeví „klasická“ gnóma: „Význam masopustu je v jeho konci.“, „Nezapomeň, že i nejtajnější písmo / je jen na dosah ruky bolestí poznání.“, Holanovy abstraktní paradoxy: „hledám konec / svých myšlenek, abych nalezl / začátky tvých citů“, „V kruhu mých nejistot / jsem viděl naše sbližování, / jako bod opakovaného míjení.“, holanovské zatemňování: „Na každé skále chvěje se podpalovač touhou / a dcera převozníkova vychází s měsícem / pro klínové písmo / hledat klíč…“ či typická personifikace: „Půlnoc se otřela o dveře čekárny, / až šustivé kroky / vešly do větví“. Cincibuch také využívá akcentované spojky: „Skoncuji se slovy květin, / však: / stačím-li si všimnout“. Ve svém výsledku působí tyto zřejmé „výpůjčky“, podobně jako u mnohých jiných holanovských sbírek, velmi násilně. Holanovský styl totiž se stylem „původním“ často nekomunikuje.
Ačkoliv bychom asi čekali, že šev mezi oběma styly bude v Noci s Vladimírem Holanem ještě viditelnější, určitě se tak neděje, ba naopak některé z přejímek se ve změněném kontextu vcelku s úspěchem asimilují. A to možná z toho důvodu, že přejímky u takto nazvané skladby očekáváme a chápeme je zde jako intertextové elementy, byť třeba neintencionální. Nejmarkantnější z nich je určitě uzavírací fráze: „Je hudba a báseň.“, která variuje a kompiluje závěr Noci s Hamletem: „Ale báseň je dar!“ s incipitem Holanovy básně Mezza di voce: „Ale je hudba“ , výrazně méně pak už fráze otevírající: „Projde-li čeřenem úhoř pod míru, / zanechá v provázcích prstýnek panny“ versus „Při přecházení z přírody do bytí / zdi nejsou právě vlídné“, dále například souvětí: „Když muž touží po tůni, / v dosažení je potrestán hloubkou“ možná reaguje na sentenci v Návratu: „Vábí-li jinocha voda z mnoha tůní, / muž dychtí po prameni…“. Verš: „od lítosti k stesku byla cesta zvoníkova“ zase připomíná Holanovu báseň Pohřeb, kde čteme: „Odcházíš z Lítova ke Šklebovu“. Také jiná místa díky kombinaci motivů a postupů na Holanův styl, ne již na konkrétní básně, primárně odkazují: „Vždyť duši jako dřízek mají jen děti / a bezinka“, „Kvete půlnoční střemcha […] a jen / milenci u hřbitovní zdi / myslí na svatební máry…“, „Láska je smrtelná, / i tělesnost. Až po smrti… […] V rouhání se Bohu je ztráta Lásky. / V smíření se s Bohem je ztráta lidství“, „potkával jsem Tě v tajemstvích matky / a v nedosažení ženy […] Ale i zde víno / a ťuhýkovo hnízdo“, přičemž na posledním příkladě je také nejlépe vidět, jak Cincibuch holanismy zapojuje do svého světa; jsme vlastně svědky opačného procesu než u Holana, zatímco totiž Holan symbolizací „povyšuje“ předměty z reality do principů, Cincibuch tyto symboly v souladu se svým naturelem stahuje zpět do konkrétnosti, do přírodního a milostného rámce. Viz například III. báseň z Noci s úvodem „Nerad se vracím, ale:“, kde je rozveden do příběhu obraz z Holanovy básně Prach: „Ano, ale ze dna, jehož nedostihneš, / je potom slyšet, jak sumec dojídá zbytky Ofélie…“
Cincibuch z Holanovy Noci do té své přebírá také „postavy“: Shakespeara, Hamleta – „Shakespearova lebka nepřežila Hamleta.“, Julii – „Drží ji Julie v očích, je jí méně než šest…“ kontra „Jak je stará [Julie]? […] Šest let na východ od tvého hlasu!“ (Holan), a především pak Eurydiku, podobně jako u Holana matku Julie, která má centrální postavení, ačkoliv celou skladbu ohraničuje její spánek. A lyrický subjekt je reprezentován postavou Orfea, vždyť v úvodu se praví: „Čekám Tě, Básníku, / má Eurydika právě usnula“, čímž se dostáváme k poslední důležité figuře, a tou je Básník, snad můžeme dodat: Holan, neboť se zde říká: „Můry si připalují křídla/ u Tvé lampy?“ Celou skladbu lze potom chápat jako aluzi společné procházky „Básníka-Holana“ a „Orfea-lyrického subjektu“ zahradou: „Přišel jsem Ti ukázat svou zahradu, / už jsi tu dlouho nebyl.“ I následující básně totiž často evokují přemítání při této procházce: „Tam v rohu jsou moje netřesky. / Ty dva kameny jsem valil od potoka na skalku“, „A akáty, / zasadils je před okny“, přičemž tato procházka stejně jako u Holana počíná často tematizovanou nocí a končí svítáním.
Když obhlédneme celou naši analýzu, zjistíme, že plod třídenního vyšinutí tvoří umně sestavený soubor, který z Noci s Hamletem rozvíjí zejména dialog Orfea a Eurydiky, tj. prvek milostný, láskyplný a relativně nejuchopitelnější.
Následující poéma Přísahám (1974) časově do našeho okruhu nepatří, pokud by nás ale limitovaly jen holanovské filiace, jistě bychom se jí zabývali, neboť vliv Holanovy poezie se částečně projevuje i zde.
Věra Provazníková
Kapitola o vztahu Věry Provazníkové (nar. 1947) a Vladimíra Holana bude mít oproti kapitolám ostatním trochu jiný charakter. Bude totiž do značné míry prezentovat sugestivní vyprávění básnířčino. A to zejména proto, že jiné prameny, nepočítáme-li skrovnou korespondenci, k tématu nejsou k dispozici. A navíc je toto vyprávění velmi zajímavé. Ovšem je třeba mít stále na mysli, že se jedná o pohled subjektivní, a tedy možná realitě více či méně vzdálený. Proč by se však celý příběh nemohl odehrát zrovna takto? Vždyť pro podstatu mnohých kauz vůbec neplatí princip tzv. Occamovy břitvy, tj. pokud pro nějaký jev existuje vícero vysvětlení, je lépe upřednostňovat to nejméně komplikované, nejméně nepravděpodobné.
Provazníková, femme fatale poezie 60. let, začala recitovat své verše již v roce 1963, tedy ve svých 16 letech (!), v rámci pořadu Textappeal ve Viole. V lednu 1964 debutuje časopisecky. A právě ve Viole se na počátku roku 1964 skrze Noc s Hamletem dozvěděla o Vladimíru Holanovi a jeho fascinující poezii. Zhruba ve stejné době její přítel V. Justl tajně zanesl některé její básně právě Holanovi. Ten byl prý vyzrálostí její tvorby překvapen do té míry, že ji prostřednictvím Justla pozval k sobě. První setkání, jakož i celý jejich vztah – rozhovory, návštěvy atd., Provazníková tematizuje v básni Vladimíru Holanovi in memoriam…; Fragment. Ta obsahuje také pravděpodobně autentické výroky, jako je například Holanova otázka při uvítání: „Cože?! – Vy nemáte hrb?!…“, která dle autorčiných slov reagovala na stařecký charakter její poezie. Holan byl také hned okouzlen jejím zjevem, alespoň v tom smyslu se vyjadřuje v rozhovoru Matys, když vzpomíná na Holanův výrok: „Přišla Marie Tomášová … Ne! Marie zapomenutá! Věra!!“ Po tomto prvním setkání se jejich vztah dále rozvíjel a trval do roku 1965, kdy náhle skončil konfliktem, který se odehrál jedné noci někdy mezi červnem a zářím. Provazníková ukončení vztahu velmi litovala a dodnes lituje, ovšem dnes to hodnotí jako nutné vyústění napětí, které plynulo z velmi rozdílného stáří; Holanovi bylo v té době 58, resp. 59 let a jí 17, resp. 18. Po tomto konfliktu se jejich kontakt omezil ze strany Provazníkové na přání k Vánocům a k narozeninám, z Holanovy strany na dedikace. Básní Vladimíru Holanovi in memoriam…; Závěr básně (2005), která je vědomým pokračováním Holanovy Toskány, autorka dokazuje, že vztah je pro ni živý dodnes.
Vraťme se však nyní zpět do 60. let, a to k prvotině Dítě se zvonem (1969). Její část, Vykladač noci, je totiž tím hlavním důvodem, proč se tvorbou Věry Provazníkovou v této práci vůbec zabýváme. Čistá analýza textů, která bude provedena v další části kapitoly, by nás totiž jasně dovedla k tomu, že autorka byla při vzniku zmíněné části tématicky i stylově ovlivněná Holanovou poezií do značné míry. Pokud však chceme mluvit o vlivu, musíme jasně stanovit chronologii vzniku děl a doložit dále, že ovlivněný tvorbu svého „vzoru“ znal. To se nám u všech našich básníků dosud dařilo, důkazy jsme nacházeli v rozhovorech, v korespondenci atd. Provazníková však v rozhovoru uvádí, že před vznikem Vykladače noci Holanovu poezii vůbec neznala, ale uznává, že podobnost stylů je neuvěřitelná. Ve Fragmentu dokonce zaznamenává, co o tom řekl Holan: „Vlastně ho [V. Holana] udivilo, / že nejsou [básně V. Provazníkové] pro něho – / ale jako by zčásti / z něho – […, Holanova přímá řeč:] „Stane se někdy, / že procházíme společnou krajinou / a toutéž cestou s někým, / koho neznáme / a přece něco z něho / má naše duše v sobě odjakživa – […] Já vám přece věřím, že jste mě předtím / vůbec neznala / a mám vás rád právě proto! / Podobnost čistě nenáhodná… / Mé slovní obraty, / které si vyčítáte, / se snadno chytnou – / Vždyť to jsou jen blechy! Podstatný je jen obsah / živého slova! / Ale vždyť vy už teď / ho máte – / i svůj jazyk,/ třebaže pochybnost o sobě mnohdy brání hlasu/ ve vyjádření vlastního nářku… / a vaše obrazy vám také nikdo neupře – / Jsou pouze vaše!/ Jako vaše oči!“ Holan podle Provazníkové ostře odmítal postoje literárních kruhů, které měly už tehdy za to, že jde jasně o vliv, nejen před ní, ale i před jinými návštěvami a také v korespondenci.
Další důležitou okolností je fakt, že sbírka obsahující původně daleko rozsáhlejší oddíl Vykladač noci, měla původně vyjít již v druhé polovině roku 1964, neboť v dopise Holanovi z 3. června 1965 Provazníková píše: „Mockrát Vám děkuji za napsání panu Řezáčovi. Už samo nové [!] sestavení mé sbírky a Váš zájem na ní mi udělal tak velkou radost“, a verše jsou tedy s největší pravděpodobností ze začátku roku 1964 a starší. Provazníková tak mohla z Holanova díla znát inscenaci Noci s Hamletem, Noční hlídku srdce, Příběhy a Mozartianu (vše 1963). Básnířka však uvádí, že nic z toho v inkriminované době neznala. Jakmile se ale s básníkem seznámila, začala se systematicky seznamovat i s jeho dílem. Kromě Vykladače noci ovšem žádné Provazníkové verše Holana příliš nepřipomínají.
Podívejme se tedy na Vykladače noci detailně. Tento oddíl obsahuje osm delších básní a podobá se Holanovi, jak už jsme řekli, tématem, stylem a metafyzickým rozměrem. Velmi názorně to představuje hned úvod první básně: „Právě v místech, / kde strom počíná být nevýslovným, / je ohnisko smutku / A plod, / sotva vzrostlý, / pohrdá kořeny, / jsa ještě v koruně“. Jedná se přesně o onu holanovskou k vrcholné abstrakci směřující symbolizaci, jak o ní byla řeč u Cincibucha, dále o důležité holanovské motivy: strom, plod, nevýslovnost, a navíc formulovanou v klasické holanovské syntaxi. Báseň pokračuje analogií, včetně aposiopese - viz také báseň VIII - opět jasně připomínající Holana, v níž je užito logizujícího a tedy: „Tak i ty… / Milující v počátcích, / a tedy sebejistě“. Provazníková také užívá holanovské personifikace: „Nebe, / za nehty dosud noc, / nabíralo sil / k přiznání dne“. Ve druhé básni se zase vyskytuje motiv vína a genitivní metafory: „Jako víno / z náhle rozražených tepen kašny“ či vztahy zdůrazňující i když, a proto: „A ještě zpod země se dovolával, / i když nadále netušený, / a proto okleštěný“. Holanovsky také působí slovní spojení neznalec páření, zapuštěné v následující struktuře: „Poslední milenec, / neznalec páření, / přikován ke kostěné skále/ jak mozek Prométheův k příletu trýzně“ či začátky strof uvedené spojkou a přece a tematizujícími strach a bolest: „A přece je zde touha / oplodnit květinu novým zmarem / A přece je zde touha / překonat bolest / východem slunce […] A přece je zde strach / překonat bolest / východem touhy“. Holanovi snad nejpodobnější jsou básně IV a V. Jednak mají tvar a rozměr Holanových lyrických básní ze sbírek Bez názvu, Na postupu apod., jednak s typickými motivy - Bůh, mlčení, propast (TUTÉŽ propast), prázdnota dojídající prostor, Poezie - nakládají takřka shodně. Básně VI a VIII zase tíhnou ke gnómickému vyjadřovaní: „Pokaždé je odchod vykloubením […] A je-li pravda pouhým výmyslem, / pak Bůh pokaždé klamal / a víra je jen pokračovatelem / mrtvého bodu“ nebo „Byly to vzpomínané, a tedy až nyní pocítěné rány / Jakože teprve po doznění se rodí zvuk“. Vykladač noci je také plný mnoha šifrovaných výroků, viz „příští dějiny odpíraly svůj věk“, „Skutek jako zabíječ touhy / z příkazu nesplnění“.
Jak je zřejmé z příkladů, pokud bychom měli důkaz pro básnířčinu čtenářskou zkušenost s Holanovou poezií před genezí Vykladače noci, jistě bychom tento oddíl řadili do množiny veršů silně závislých. Protože však tyto důkazy nemáme a Provazníková zmíněnou zkušenost vylučuje, nezbývá nám než nechat otázku závislosti otevřenou a konstatovat neuvěřitelnou podobnost.
Druhá polovina knihy, tj. oddíl Sestra Thadea, který do starších verzí sbírky nebyl vůbec zařazen, se od „holanovské“ linie úplně neodvrací, zůstává dále ve výsostné abstrakci („Ale orlojový čas mezi kohoutem a smrtí / překáží apoštolům srdce“), jež je autorce vlastní, ovšem téměř nevyužívá, až na propracovanou syntax Holanových prostředků, jakých jsme byli svědky ve Vykladači noci. Jen tu a tam se objeví genitivní metafora, paradox či gnóma: paže vyhublého světla, chvíle světla, žíly ticha, dřeviny spánku, „Jste na mé cestě také tím, že jste jí nikdy nešel.“, „Blázen vše miluje, a proto spěchá. / Zapomíná, co opustil, a proto se vrací. / Zapomíná na svůj tanec, a proto zpívá. / Blázen se neumí loučit –“ Také některými motivy se Holanovi přibližuje, viz všudypřítomné dítě, symbol nevinnosti, a noc. Objevíme také motiv padajícího anděla – „zda směl anděl před svým pádem spatřit také to, / co opustí v lidské podobě…“ – a matky – „Zda se nám matka, jejímiž vzlyky hloubí se tvář / studny, / ačkoli nad námi stojí docela tichá.“ Paradoxně tedy můžeme říci, že je to Sestra Thadea, Holanovi mnohem vzdálenější než Vykladač noci, kvůli níž se V. Provazníkova nakonec v naší práci ocitá, neboť některé básně z tohoto oddílu vznikají až v druhé polovině 60. let.
V oněch letech také vznikla další Provazníkové sbírka, která však vyšla až v roce 1971. Mluvíme o knize Březové trhy, naplněné neuchopitelnou osobitou poezii, které bychom, až na úplné maličkosti, vliv Holanovy poezie vnucovali dost násilně.
Vladimír Janovic
Vladimír Janovic (nar. 1935) se řadí do linie inspirovaných básníků, kteří se s Vladimírem Holanem nesetkali záměrně. Zatímco Peterka a Hanzlík považovali návštěvy u básníků za snobismus, Janovic se obával toho, že by jej Holan mohl nějak lidsky zklamat, a pro něj by pak bylo obtížné jeho poezii cele vnímat, neboť u autorů vždy vyžaduje zákryt díla a osobnosti. I když měl příležitost Holana navštívit, a to v době, kdy pracoval jako redaktor časopisu Plamen, nevyužil ji.
Vztah mezi Holanem a Janovicem se tak soustřeďuje čistě na jednostrannou relaci poezie. Janovic v rozhovoru uvádí, že se k Holanově poezii dostal přes svou zálibu v absolutní poezii S. Mallarmého. Z Holana jej pak nejvíce fascinovala Noc s Hamletem a Příběhy. A protože podle svých slov sám dost zápasil ve svých prvních básnických pokusech s nadměrnou uzavřeností a abstraktností, příliš ho tehdy neoslovovalo Holanovo dílo do Terezky Planetové. Znal ale vše, a to právě díky štědrému vydávání Holanovy poezie v 60. letech.
A protože Janovicova prvotina Zatmění ráje (1968) zahrnuje verše z let 1963 – 1967, za relevantní korpus ke komparaci počítáme, samozřejmě vyjma posledních sbírek, s celým Holanovým dílem. Co se týče míry závislosti, je třeba hned na úvod říci, že Janovicova poezie spíše než jen na Holana, navazuje na metafyzickou linii české poezie využívající barokní metaforiku (Bridel – Mácha - Halas), které je ovšem Holan vrcholným představitelem. Janovice tedy téměř nikdy nepřistihneme v přílišné blízkosti Holanova „malströmu“, některé jeho prostředky ovšem svědčí o poučenosti Holanovou poetikou. Jedná se o oblíbené genitivní metafory: jho doslovnosti, pupek smrtelnosti, gymnasium paměti, asfalt touhy, o oxymóronická, paradoxní a „inverzní“ vyjádření, která prosvítají už v samotném titulu Zatmění ráje: „a pak už jenom štěkal / s ostatními měsíci / na srpek půlnočního psa“, „přinášel jsem mu věrně / jablka do uší a vatu k snědku“, „Přišel jsem že jste nevolali / nesu vám odpověď / když jste se netázali“. Janovic také mnohdy vytváří velice expresivní obrazy: „Svět náhle bude víc / než oloupaná freska na ďáblově zadku“, „zestárlý pastýř Endymión / ležel už na pitevním stole Luny“, „Sedla si tak aby jí mezi nohy / nemohl čas“ či „Stesk šašek se oběsil v jahodách…“ Ovšem nejnápadnější, nejodvozeněji působící, je Janovicův sklon k hermetickému šifrování a abstrakci, a to zejména v druhé části sbírky, nazvané Létání k sirotčinci: „Když prahorní kůže bohů / vláčněla v koželužnách listopadu / lehounkým nárazem o zeď / stávali jsme se kresbou“, „Ona byla okno mého otevření“, „naše kostní létání / zplihlo ve vývařovnu mýdla […] Žel právě rybí oko na kanále / ukazuje jak poulení / je nevlastní matkou modlení“. Při tomto šifrování pracuje s bohatou holanovskou syntaxí. Ve sbírce se dále vyskytuje neologismus velmi podobný konkrétnímu neologismu Holanovu: „Odvěký Kain v euforii síly/ mění se zvolna/ v kainit“ proti „v krušných lomech čtvrté pětiletky, / v kterých se doluje na jasný kámen zvaný stalinit!“.
Také básnická druhotina Romulův nářek (1970) užívá ke svým katastrofickým vizím, viz například báseň Krajina z nití, zmíněných prostředků: oxymóronů – celá báseň Antifona, genitivních metafor – kubismus krovu, vejce úsvitu, malta prostoru, tuf umrtvení, „zaumných“ šifer: „Ucho otvírá spinetu / ale zvuk chodí stájí“, „Bylo to v místech kde tělo snu / vyrůstá zvolna ze snu těla“, „Zvon opyloval krajinu / neznamenaje čas“, které dokazují, že Janovic se směřování k abstrakci určitě nevzdává. V básni Psaní Kateřině z Měchnova nově autor používá holanovských neslovesných vět akcentujících vztahy: „více dát nemůžeme / a přitom jsme čteni až zítra / anebo nečteni vůbec / protože sepsáni / zchromlou pijavkovitou rukou“.
Co se týče přejímaní motivů, jistě bychom u Janovice objevili takové, které jsou u Holana dominantní, jako například: matka či luna, ovšem Janovic je nijak podstatně neakcentuje.
A protože jsme uvedli, že Janovic skrze Holana navazuje na tradici, neprochází oním procesem dočasného vychýlení a „návratu k sobě“ - jakého jsme svědky třeba u Matyse -, nemůžeme se divit, že uplatňuje zmiňované prostředky i ve svých pozdějších sbírkách, viz sbírku Plást hlíny (1975) či nejnověji Potopený úl (2005). Ve skladbě Dům tragického básníka (1984), který možná už názvem vychází z Holanovy poezie, zase podstatným způsobem využívá techniku polyfonního (mimoběžného) dialogu.
Karel Sýs
Karel Sýs (nar. 1946) naši práci uzavírá, neboť jeho básnický naturel je tomu Holanovu neobyčejně vzdálen, dokonce bychom mohli říci, že jde o naturel opačný. Ovšem Sýs se s básníkem setkal a nepochybně jeho poezií ovlivněn byl.
Jakmile totiž Sýs dočítá Noční hlídku srdce (1963), hned Holanovi píše: „Velice na mne zapůsobila. Nevím, jak bych Vám poděkoval. Myslím to upřímně.“ A posílá mu své básně k posudku. 21. července 1964 jej pak osobně na Kampě navštěvuje a o tomto setkání se dokonce třikrát ve své tvorbě zmiňuje. V rozhovoru vzpomíná na to, že Holan ihned začal pročítat jeho básně a ptát se, zda to či ono v nich je pravda. Dále Sýsovi v divadelně stylizovaném bytě „přednášel“ o tom, kdo je největší sochař – Donatello, kdo největší básník – Shakespeare apod. Někdy na přelomu 60. a 70. let Sýs navštívil Holana ještě jednou, ovšem paní Holanová jej tehdy do bytu nepustila, a tak jen požádal o podpisy. Od té doby Sýs posílá Holanovi už jen své knihy. A v roce 1979 uspořádává z Holanovy poezie výbor Strom kůru shazuje. Jeho hluboký vztah k básníkovi trvá dodnes.
Co se týče Sýsových čtenářských preferencí, měl a má z Holanovy poezie dle svých slov nejraději Rudoarmějce, poté Příběhy, dále ostatní části z Dokumentů, zvláště báseň Vltava v roce 1946, sbírky Bez názvu, Na postupu a Bolest, řadu uzavírá lyrika pozdní a raná. Z řečeného jasně vyplývá, že Sýsovi nejvíce konvenuje Holan prostého jazyka, otevřeného sdělení, směřujícího ke konkrétnu, k matérii, což potvrzuje nejen výběr básní, zahrnutých do zmíněného výboru, ve kterém je téměř eliminována Holanova metafyzická poloha, ale také typem holanovské filiace v prvotině Newton za neúrody jablek (1969).
Tato prvotina, v níž „cítíme okouzlení ‚božským rošťákem‘ Rimbaudem a Apollinairem“, českými anarchisty (Gellner) a českou avantgardou, která byla „přímo osvěžující […] už jen proto, že byla tak očividně málo křtěná vlnami, v nichž se tehdy utápěla nejmladší česká lyrika. Žádné upachtěně imitované holanismy, žádné zbanalizované Filosofično a Existenciálno.“ Svou dobu také provokovala velkou otevřeností, zvlášť v oblasti erotiky a v užití vulgarismů. Pokud tedy nacházíme nějaké znaky holanovské poezie, nikdy netkví v podstatě věci, ale ve vnějších prostředcích. A pokud se někde setkáme s holanovským motivem, vysmívá se mu: „(sbor ochlastů): / …vždyť Bůh sídlí ve víně a skrze ně…“, a to dokonce i motiv Básníka-Holana v básni Návštěva u Vladimíra Holana: „Trochu se podobáte mému dobrému strýci / Jste ovšem více stříbrný a / taky ne tak tlustý“, jenž také ukazuje, jaké holanovské básnické prostředky Sýs využívá. Jejich výskyt se víceméně omezuje na dva oddíly: Podzimní básně, které začínají právě básní o návštěvě, a Anděl z inkoustu, jež jsou z celé sbírky oddílem nejmeditativnějším, nejreflexivnějším, přesto stále směřujícím ke konkrétnu. Z prostředků Sýs uplatňuje aposiopesi, propracovanou syntax, viz báseň *** (Ty polibky byly hříšné…), která je jediným složitým souvětím. Dále využívá opozitní struktury, viz báseň *** (Ach jo-), mnohohlasí, například báseň *** (Jednou-), *** (Tak ono už se to…), gnóm: „Poezie je taková, že i když o ní mluvíme, / konajíce při tom potřebu, nepřestává být poezií.“, „Tam kde se dva stromy stýkají / vždy nejkrásněji prší“, „Poezie je zázrak Poezie je dřina“, genitivních metafor: pata smutku, nejstrmější srázy poezie, krček Poezie, tajná policie pohlaví, klobouky dusna.
Z holanovských motivů zdá se Sýs zdůrazňuje především motiv poezie: kromě citovaných gnóm a genitivních metafor také v básni o „návštěvě“ – „usvícen kaštany a / trýzněn básní / ocitneš se na Kampě“, či „ó poezie já Ti tolik dávám a Ty mě nechráníš“.
V básni v próze Něžné tušení Sýs možná variuje konkrétní Holanovy verše. Srovnejme Sýsova slova: „Nebe je nesmírné, dole jsou lidé, uprostřed slzy žádostí, nahoře oblouk proseb. A nejvýše, nejvýše jsou paty děvčátek.“ A úvod Holanovy Ódy na radost: „Všechno je lehounké / a vše je nahoře a nejvýše je tanec slonů…“
V užívání Holanových básnických prostředků pokračuje Sýs, a možná dokonce ještě intenzivněji, ve své další sbírce Pootevřený anděl (1972), ta je ovšem již plodem tvorby 70. let.