Cítím tělo, tedy jsem?
Evgenia Tumanova 22.1.2011
Jaroslav Žila, V hrudi pták. Host a Protimluv, Brno a Ostrava 2010, 80 stran.
Do nové sbírky básní Jaroslava Žily jsou zařazeny mimo jiné i verše dříve publikované časopisecky. Texty roztroušené po různých tiskových prostředcích se zdají být vzájemně podobné, avšak umístění všech čtyřiceti básní na prostoru jedné knihy nakonec přesvědčuje čtenáře o pestrosti a proměnlivosti.
Sbírka neobsahuje formální rozdělení, přesto se poměrně snadno (až na pár výjimek) vyčleňují čtyři skupiny textů různě tematizované, ač vede napříč celou knihou spojnice od převažující epičnosti k lyričnosti, od konkrétna k abstraktnu, od vnějšího k vnitřnímu světu. První uskupení textů (snad „ostravský“ cyklus; jde o básně Nařvaný chlap, Až hluboko v noci, Má tři dcery, Svižná vdova ze sousedství, … Jak padla maštal, Ten ohromný chlap), které se svou jednolitostí dokonce blíží útvaru básnického cyklu, obsahuje motivy hospod, rvaček, agrese, aktualizuje prostor města nebo předměstí. Autor pomocí er-formy lakonicky vykresluje drsné obrázky ze života frajerů-robotníků, napomáhaje si bohatým užitím nespisovného lexika, popřípadě i dialektem: „odvedl koňa do izby, / za ohlávku ho uvázal / ke kachlovému pecu.“ Po tomto introdukčním překvapení následuje skupina subjektivnějších vzpomínkových textů (Zpátky v dětství, Bylo sněhu, Seděli jsme už ve stínu, Když žil na horách), které se lehce zapojují do kontextu celkové Žilovy tvorby, pro niž se stalo příznačným obrácení se k dějinám rodu a domu na vesnici, vzpomínky na otce i dědečka. Básně třetí skupiny, ty s milostnou, něhou oplývající tematikou, jsou roztroušeny po celé sbírce. Blíží se vzpomínkovým textům: jsou psány ich-formou nebo přinejmenším obsahují deiktické prvky, které odhalují přítomnost lyrického subjektu pomocí odkazu na jeho okolí: „Slunce zjemnělo větrem, / tvé ruce zabraňují ve vzletu sukni / u břehu Ostravice, / na vysokém valu“. Čtvrté uskupení textů se objevuje na konci sbírky (V hrudi pták, Když světlo dopadá, Někdy, Zvláště když kvetou prosincové růže). Básníkovo vyjádření je v nich navýsost lapidární a úsporné; texty ústící v sentence by ne každý versolog považoval za veršový útvar: „V hrudi pták, / nebýt klece žeber“.
Kvůli krátkosti veršů z poslední skupiny vychází najevo další konstanta Žilova básnického prostoru, která je poněkud zastřená v básních většího rozsahu. Je jí lidské tělo. Ve valné většině básní se dočteme o pohybu nebo vjemu té či oné části těla nebo se o jejich přítomnosti nenápadně dozvíme z metonymických přiblížení skrz některý z pěti smyslů: „Zvláště když kvetou prosincové růže, […] Bez vůně, s chabými lístky“. Jinde zřetelněji; tělesnost až zaskakuje, čemuž napomáhají četné antropomorfní metafory: „Při pohledu na budík / viděl jsem ručky / v pohybu“, „Ta jablka zlatá / s rudými líčky / už nebudou“, „Jako býk, / když leze do svahu / po kolenou“, „hlava postele“, „pata žebříku“ a další. Uzná-li čtenář hypotézu o lidském těle jakožto konstantě básnického prostoru, bude citlivější k objevení jakékoli zmínky o něm. Při opakovaném čtení dojde k ozvláštnění běžné metafory, verše nabudou na obraznosti.
V básních zhruba první poloviny sbírky je tělo vyobrazeno jakožto osudová neodolatelná danost, kvůli níž člověk cítí své postavení v prostoru („otec balancuje jednou nohou na předposlední příčli“). Jiní lidé jsou vnímáni rovněž výlučně skrz jejich tělo, které nese znamení minulosti („Břicho jako buben a natekly mu nohy“) a je jediné nevyvratitelné v přítomnosti („Mlhou / jsi šla přede mnou. / Tvé dlouhé nohy / stříhaly světlo / tak nepatrné, / že stín / byl věcí pamětí“). Právě tělo je to jediné, co zbude po smrti člověka nadále přístupné smyslům žijících („…a když zemřel, / synek zdědil / akurát umělý chrup…“). Přes odvolání na své nebo cizí vjemy člověk usvědčuje vlastní existenci. Stav věcí se mění v básních na konci sbírky, lyrický subjekt je tu aktivnější, podniká experimenty s tělem, vtom překonává jeho hranice, vniká do své vlastní hloubky: „Pod lampou / zavři víčka, / za očima / vznikne cosi“, „Den skončil / noc ještě nenastala. / Ta chvíle / proniká tělem / až tam, kde prý není nic“. Tak na první pohled jednoduché a jednoznačné Žilovy verše dokážou přivést čtenáře k prahu bezedného lidského nitra.