Zarámované řasy III. - Libeňští psychici a český surrealismus
Stanislav Vávra 20.1.2011
Jsem často dotazován na to, jaký byl v první polovině padesátých let a později náš postoj k „profesionálním“ českým surrealistům. Oficiálně po únoru 1948 žádná surrealistická skupina neexistovala. A pokud nějaká v jakési ilegalitě žila, pak jen někde na okraji a izolovaně. Ti, co již působili ve třicátých a čtyřicátých letech a přešli po převratu do další dekády (ať už jako skupina nebo jednotlivci), byl to přechod k působení tajnému. Věděli o sobě jen staří známí. Anebo se jim poštěstilo pohybovat se v určité intelektuální společnosti (Bondy, Vodseďálek, Medek a další) a se surrealisty tak komunikovat. To ovšem nebyl náš případ. Sice jsme věděli o předválečném českém surrealismu, převážně jsme však byli orientováni na surrealisty francouzské. Zdeněk Buřil po jistou dobu pracoval v Univerzitní knihovně (v tzv. prohibitu) a přinášel nám odtam literaturu, k níž bychom jinak přístup neměli. Pak tu ještě byly dva nebo tři antikvariáty, kde se dalo při troše trpělivosti a štěstí leccos najít. Tak se mi dostaly do rukou knihy André Bretona Co je to surrealismus a Spojité nádoby. Nakonec jsem se setkal i s překlady spořilovských surrealistů, rozmnožovaných na průklepovém papíru (svázal jsem je do takzvané Modré knihy – ještě ji mám). Vzácné byly i chvíle v pravidelných nedělních návštěvách knihovny UMPRUMu, kde jsme díky přívětivosti mohli nahlédnout i do vzácných monografií a časopisů.
Zdeněk Buřil bydlel na Spořilově a nějak se stýkal se Zbyňkem Havlíčkem a Liborem Fárou. Od Zdeňka jsme se o spořilovské skupině dozvěděli. Ovšem v době, kdy jsme se začínali formovat my, už spořilovská skupina neexistovala. Rudolf Altschul zemřel při pochodu smrti z koncentračního tábora (myslím, že to byl Flosenburg), Havlíček začal pracovat jako psycholog v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně a zbytek se rozutekl. Tedy v čase, kdy jsme začínali, jsme věděli jen o jejich existenci, nic víc. Začínali jsme vlastně jako takoví zlatokopové: objevovali jsme francouzské a vůbec surrealistické umělce, básníky a výtvarníky, Bretona, Dalího, Maxe Ernsta a další a další, poznávali jsme i předválečné české surrealisty; nakonec i ty, o kterých se čas od času v letech 1946 a 47 a možná i 48 vynořila nějaká zmínka. Objevili jsme Freuda, jako samouci studovali psychoanalýzu a v těch nejranějších pokusech jsme postupovali známým a osvědčeným způsobem pokusu a omylu. Teprve v roce 1952, když byl bratr Vladimír odsouzen za protistátní činnost a já se seznámil s Boudníkem a Hrabalem, jsem zjistil, že jakýsi podzemní surrealismus u nás vegetuje. Znal jsem některá jména, ale z nich mne zaujali jedině malíři Tikal a Istler, později i Medek. Nikdy jsme však s nikým nenavázali bližší kontakt (snad s výjimkou Bondyho). My byli pro ně plebejci a oni pro nás intelektuálové (obé se rovnalo nadávce), byli jsme každý někde jinde, jinak jsme viděli i chápali. A to se vleče až do dnešních dnů.
Jediný, kdo měl po převratu zájem o kontakt, byl Jan Řezáč. S Istlerem jsem se setkal jednou a byl velmi milý. Ale ostatní setkání byla chladná, neměli jsme si co říct. My jsme chápali surrealismus jako květinu, která roste a rozvíjí se, oni k němu přistupovali a přistupují (např. Dvorský, Koubek a další) akademicky, z některých se stali mistři žijící na Olympu (Švankmajer). Ostatní, kromě Pavla Řezníčka, jsou již úplně jinde. Podle mě je to chudoba.
Mnozí se zastavili, jiní odpadli, další z toho udělali kšeft a ostatní nechápou. Čili, dá se říci, že žádný postoj ani z jedné strany nikdy nebyl. Snad přehlíživé podceňování, povrchnost a ironie. Každý jsme vyrostli na jiném písku, a proto se můžeme jen těžko srovnávat.
Zarámované řasy II.