Tehilim

Martin Ledvinka 18.1.2011

 

 

Orchestr Berg nastudoval pro závěr letošního koncertního cyklu komorní verzi slavného oratoria Arthura Honeggera Král David, spolu s kterým uvedl premiéru skladby Pinnas columbae Víta Zouhara.

Novou skladbu pro svůj závěrečný koncert roku 2010 si 6. prosince Orchestr  Berg objednal u Víta Zouhara (nar. 1966), skladatele známého svým využíváním minimalistických či redukcionistických technik. Již od prvních minut jeho nového díla Pinnas columbae pro kontratenor, cimbál a komorní orchestr (2010) bylo jasné, že výjimkou nebude ani nejnovější autorův výtvor. Toto třívěté dílo je údajně „remixem tří zlomků z Žalmů a hudebních gest“, ovšem v celku působí poněkud nejistým a nesoudržným dojmem.
První věta sestává z barevně působivé, povlovně gradující plochy vystavěné kolem hlavní melodické linie kontratenoru Jana Mikuška (nar. 1970), jenž přednáší část z žalmu 41 (Abyssus abyssum vocat...). Tato část skladby mě svou nezastíranou jednoduchostí a přímočarostí oslovila nejsilněji, protože další dvě věty působily ještě více bez nápadu či jako nevýrazné napodobeniny (Adams? Glass?). Druhá věta na slova žalmu 54 (Et dixit quis dabit) mi bezděčně připomněla Orffova Carmina , ovšem bez oné provokující zvukové drsnosti a živočišnosti. Zouhar zde vychází z jediného výrazně rytmického motivu-nápadu, který opakuje stále dokola bez výraznější změny, což by samo o sobě samozřejmě nebylo na škodu, ovšem výchozí zvukový materiál je již od začátku jaksi oposlouchaný, barevně nezajímavý a celkově povrchní. Třetí věta prakticky pokračuje tam, kde druhá přestala (nikoli skončila). V úvodu zde opět máme téměř motorickou pulsaci pod vedením jasného hlasu Jana Mikuška (na text žalmu 12 – Convertere exaudi me), v závěru pak patetickou kadenci závěrečné kody.
Zkrátka, novinka Víta Zouhara mě velmi zklamala. Každá ze tří vět představila zdánlivě rozdílný charakter, který ale po několika málo opakováních výchozího patternu začal nudit svou jednotvárností či technickou jednoduchostí.

Naštěstí další skladba, Honeggerovo oratorium (či scénický obraz) Král David (1921), zahnala rozpaky nad prvním číslem. Berg z pochopitelných důvodů nastudoval původní, komorní verzi z roku 1921, ačkoli je dnes většinou uváděna verze koncertní pro velký orchestr z roku 1922. Každopádně hudebně skladbě nic nescházelo.  Hlavní roli - postavu vypravěče – bravurně zastal známý český herec Vladimír Javorský. Scénická výprava (zřejmě pod vedením režisérského dua SKUTR) byla minimální, a přesto působivá. Jediný herec v pravém slova smyslu byl Vladimír Javorský (nar. 1962) - oblečen do jednoduchého, bílého roucha, uváděl posluchače do děje, představoval jednotlivé postavy a dramaticky přednášel text za pomoci jediné rekvizity – podivně vyhlížející cihly, jež (zřejmě) představovala Davidovu moc. Ve skladbě se sice střídají poměrně jednoduché hudební partie s mluveným slovem vypravěče, ovšem Javorský ovládl a zprostředkoval drama na jevišti tak silně, že zastínil hudební rozměr Honeggerovy partitury.

Orchestr podal v obou skladbách svůj běžný výkon bez výrazných chyb, ale také bez dokonalosti. Sólisté však v obou skladbách předvedli svá maxima. Jan Mikušek v Pinnas columbae vynikl, jak ve zpěvním hlasu, tak i v podání partu cimbálu a již zmíněný Vladimír Javorský exceloval v roli vypravěče v Králi Davidovi. Sólové hlasy v Honeggerově díle předvedli opět Jan Mikušek v titulní roli a dále Tomáš Kořínek a až příliš expresivní Jitka Burgetová.