Vánoční klasické rockování

Olga Kittnarová 14.1.2011

 

 

Pražská konzervatoř připravila k dvoustému výročí své existence koncert, který oslovil publikum vážné i populární hudby. Vánoční klasické rockování překvapivě spojilo autory jako L. Janáček, A. Chačaturjan, M. Christou s M. Pavlíčkem, jehož skupinu a sólisty doprovázel Symfonický orchestr a sbor Pražské konzervatoře. Není proč oddělovat hudbu artificiální od dobře napsané jazzové či rockové, o jejich symbiózu se v novodobých dějinách pokoušeli mnozí osvícení hudebníci v čele s L. Bernsteinem.

Auditorium bohužel nenaplnilo Dvořákovu síň Rudolfina beze zbytku, možná pro systém rozdávaných vstupenek a pro rozmary počasí. I tak se občasní návštěvníci vážné hudby seznámili v prvé části s díly ve své kategorii velmi populárními. Prvá věta z Janáčkovy Sinfonietty dala žesťům Pražské konzervatoře příležitost zahrát celkem bez kazu a brilantně vstupní fanfáry (soubor řídil J. Šedivý). Vzápětí se rozpádil efektní Šavlový tanec Arama Chačaturjana, jehož rytmičnost, dynamické a tempové gradace a švih byly dávkovány taktovkou B. Tylšara.

Kulminací prvé části pořadu se stala Missa in Stylo Graeco Marios Christou, které ještě budeme věnovat zvláštní pozornost. Silný duchovní náboj tohoto díla byl pro různorodé posluchače současně můstkem k poznání nového kulturního rozměru.
Celý koncert měl jakýsi efektní rámec. Počínaje vstupními proslovy zástupce konzervatoře a sponzora, kterým byla komerčně úspěšná firma UNICORN systems, přes představení nového barevného loga konzervatoře, očekávání pana prezidenta Václava Klause (který bohužel nepřijel), ale také přítomností exprezidenta Václava Havla, jenž křtil nové CD Michala Pavlíčka. Jemu věnovaná druhá část koncertu přinesla hru světla s tmou, putování světelných symbolů po sále Rudolfina a jejich zacílení na interprety a vyznačovala se také posedlostí rytmem, vypjatou expresí účinkujících a expanzí zvuku, která patří k devizám tohoto typu pořadu. Sám M. Pavlíček působil na Pražské konzervatoři dva roky, kdy tam učil hudební kompozici. Úpravy jeho skladeb pro Symfonický orchestr a Pěvecký sbor konzervatoře provedli Petr Wajsar (Zpátky, Pro tebe, Skočná, Villa Ada,Ve znamení JAYI), J. Rybář (Plot na nebi, Padám), Lukáš Prchal (Jazzy), autorem slov Obrovský slunce a Zavři byl Jáchym Topol. Zajímavé kombinace přineslo spojení základního souboru (kytary - Michal Pavlíček, Martin Ivan, bicí - Miloš Meier) se sólovými houslemi (Jan Mráček) a zpěvem (Monika Načeva). Velký podíl na posluchačském úspěchu druhé části koncertu mělo muzikálně precizní nastudování orchestrálního partu dirigentkou Miriam Němcovou a vedení sboru Markem Valáškem.

 Naše příští pozornost bude věnována dílu Mariose Christou (nar. 1978), autora kyperského původu, studujícího a působícího v Praze. Jeho dosavadní curriculum vitae hovoří o absolutoriu Pedagogické fakulty UK v oboru sbormistrovství a hudební výchovy, o doktorátu z hudební teorie tamtéž, ukončeném studiu kompozice a dirigování na Pražské konzervatoři a současném studiu skladby a hudební teorie na hudební fakultě AMU. Zdá se, že mladý skladatel, dirigent a teoretik nevynechal žádnou příležitost možného sebevzdělávání a se stejnou energií nastoupil i do praktického života. Jen namátkou připomeňme, že učí na Pedagogické fakultě, diriguje sbory Filokallia a sbor katedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje, přednáší na mezinárodních konferencích a napsal řadu děl včetně komorní a scénické hudby. O skladatelově postavení hovoří asi nejmarkantněji zařazení jeho absolventského díla na reprezentativní koncert Pražské konzervatoře, který proběhl za účasti VIP hostů současného společenského života.

M. Christou je teoreticky i kompozičně obeznámen se současnými trendy, zajímá se o techniky minimalismu, na AMU (u prof. Václava Riedlbaucha) studuje téma Zrcadlová symetrie v tvorbě skladatelů 20. století. Určitou prioritou jeho dosavadní tvorby je hudba vokální s důrazem na skladby duchovní. Díky prostředí, v němž vyrůstal, je zcela logické, že jeho dílo reflektuje vlivy řecké pravoslavné hudby a konfrontuje je se západoevropskými chorálními zdroji. Další inspirací jeho tvorby je kyperský a řecký folklór, který oslovuje středoevropany typickými mody a rytmy. Jestliže má vzdělaný a talentovaný autor jeho typutolik silných muzikálních inspirací, obvykle někde nad nimi, ve vlastním myšlenkovém prostoru, uzrává jeho osobní originální styl.

Pro M. Christou je myslím příznačná snaha po barevném vyjádření. Poněvadž poměrně strohá pravoslavná hudba nehledá zálibu v instrumentálním doprovodu, rozhodl se obohatit její výrazivo právě instrumentální složkou. Missa in Stylo Graeco odpovídá typu missa brevis. Z tradičních pěti částí zachovává čtyři, a to Kyrie, Gloria, Sanctus spojené s Benedictem a závěrečným Agnus Dei. Místo části Credo autor vložil mezi Gloria a Sanctus líbeznou část Eururem. Vokální a instrumentální složky této figurální mše jsou vyváženy, jedna umocňuje druhou. Ačkoliv nástrojový part není předimenzovaný (středně obsazené smyčce, dřeva po dvou, stejně tak jako 2 lesní rohy, 2 trubky, 2 trombóny, dále tympány, sada tom-tomů, velký buben a tam-tam), orchestr slouží jako náladotvorný prvek, který melodicky vyvažuje a zabarvuje polyfonii, zahušťuje vícehlas, konturuje imitační techniky fugata, dešifruje harmonický plán partitury, utvrzuje tóninu drženými prodlevami a dává intonační jistotu hlasovým nástupům. Instrumentací jsou vyjádřeny i obsahová specifika jednotlivých dílů: Kyrie pracuje jen se smyčci, dřevy a dvěma lesními rohy, Gloria angažuje žestě a smyčce, Eururem je komponováno jen pro sbor a Sanctus a Agnus Dei pak užívá celý soubor.

V průběhu mše je v melodice zřetelný vliv byzantského chorálu, objevují se disonantní postupy, i když je zde i mnoho konsonance až renesančního typu. Metrum je místy nepravidelné a užívá pětidobých a sedmidobých tvarů. Podle sdělení autora rytmus Agnus Dei cituje typický řecký tanec zvaný Zeimbakiko, který je variantou 9/4 metra. Materiál Kyrie (a Agnus Dei) pracuje s modem tureckého původu zvaného Sambach, v němž se objevuje dvojvýznamnost malé a velké tercie. V podstatě tonální charakter mše je někde zneklidněn dvojznačností tóniny. Zatímco krajní věty Kyrie a Agnus Dei jsou motivicky spřízněné a pracují s fugatovými postupy, Gloria a Sanctus jsou allegrové, dynamicky silné části. V Gloria se objevují vícehlasy, které se zaskví i nad unisonem nástrojů. Po klidnějším středu Gloria graduje opět rychlou hudbou. V této části je exponován také sólový baryton. Ve snaze vyjádřit expresívnost hudby v duchu pravoslavných zvyklostí zpěvák záměrně intonačně vychyluje jednotlivé tóny zvláštním typem jejich barvení. (Chvílemi to navozuje dojem až jakýchsi čtvrttónů, které ovšem nejsou předepsány.) Obdobnou expresi reprodukce bylo možno sledovat i ve střední části mše, nazvané Eururem. Podle byzantské liturgie jde o zpěv andělů na nebesích. Cherubinské hlasy sólistek zněly s ohledem na akustický efekt z postranních prostor sálu. Allegrové Sanctus běžící v silné dynamice a nepravidelných metrech je dvoudílné. Zahajuje ho vpád dynamického dění ve sboru i nástrojích. Ozývají se tu disonantní intervaly, paralelismy i unisono. V další části Sanctus přechází do lyrického Benedictus, jehož Hosanna se noří do světa klidu a jemných, jakoby flažoletových tónů. Agnus Dei je naopak uvedeno údery bicích, akcentuje rytmus textu zpěvem deklamační povahy, který je sledován nezávislou výpovědí orchestru. M. Christou zde předvedl mistrovskou práci s dynamickou paletou. V oblasti vokální se zde spojily síly uměleckého souboru Filokallia (se sólisty Olgou Krumpholzovou, Lucií Prokopovou, Zuzanou Šejtkovou a Vítem Vítem) s Pěveckým sborem Pražské konzervatoře a Kühnovým smíšeným sborem (sbormistr M. Valášek). Symfonický orchestr Pražské konzervatoře řídil autor M. Christou. Zdá se, že o tomto komponistovi, který zde reprezentoval generaci mladých skladatelů konzervatoře, ještě uslyšíme. Dílo bylo nápadité, profesionálně napsané, zajímavé vazbou na pravoslavný chorál a navíc líbivé.

Mnozí autoři minulosti byli za své mše či liturgická díla kritizováni. Haydn že píše mše epikurejské, Janáček barbarské (Glagolská mše) a Messiaen zvukově burcující (užití Martenotových vln). Na adresu absolvovaného koncertu bych měla spíš připomínku akustickou. Je rozdíl, zda posluchači chtějí raději dobře vidět, nebo slyšet. Domnívám se, že důležitější je ten druhý požadavek. (Proto recenzenti obvykle dostávají lístek do poslední řady Rudolfina.) Pokud sedíte v prvých řadách, zjistíte, že se na některých místech na vás hrne zvuk velké dynamické síly příliš jednostranně a syrově, jednotlivé nástroje jsou slyšet více než celek.