Zarámované řasy II.
Stanislav Vávra 11.1.2011
Denně setkávám se s představou, že být básníkem je snadné, dokonce snad, že nic snadnějšího ani není. Problém je, že i tady platí: mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Básník, chce-li být básníkem, musí umět pro Krásu, Lásku a Poezii (imaginaci) krvácet, a je-li to nutné, i vykrvácet. Pro revui Divoké víno jsem před časem napsal na stejné téma podobný článek. Zmiňuji se též o básníkovi, který žil již před dvěma tisíci lety, a přesto ho doporučuji pozornosti všem, kteří jsou přesvědčeni, že poezie je jejich životní úkol a cíl.
Publius Ovidius Naso – to je jeho celé jméno a takhle ho známe – OVIDIUS. Tento římský básník se narodil roku 43 před naším letopočtem. V roce, kdy byl zavražděn Cicero, a rok potom, kdy byl v římském senátu zavražděn Caesar. Byly to rušné časy, ostatně stejně jako dnes. Ani jeho život nebyl příliš snadný. Přesto po sobě zanechal dílo, o němž si dnešní básník většinou může jenom nechat zdát. V roce 8 našeho letopočtu, bylo mu bylo 51 let, byl z nějakého důvodu či rozmaru poslán císařem Augustem do vyhnanství až někam k ústí Dunaje do Tomidy, malého přístavu na samém konci Římské říše, kde po deseti letech umírá. Básníci nikdy nebyli příliš oblíbení u mocných, a když přece, pak ne zadarmo a ne na dlouho. V minulém století končili dokonce ve vězeních a na popravištích. Přál bych všem, kteří začnou psát svůj první verš, aby nakonec mohli napsat něco takového:
Již dokonal jsem dílo, jež nemůže zničit oheň,
ocel ni Jovův hněv, ni věčnost hlodavých věků.
Onen den, jenž na tělo mé má toliko právo,
nechať si ukončí, až bude chtít, můj nejistý život:
Lepší mé bytosti část nevysoko nad hvězdy vznese
na věčný čas, i bude mé jméno nezničitelné!
Po široširém světě, jenž moci je podroben římské,
národ bude mě číst, a nejsou-li předtuchy pěvců
klamné, budu já žít svou pověstí po všechny věky.
Tímto epilogem ukončil Ovidius nejen svoji poslední knihu PROMĚNY, ale celé svoje dílo. Jistěže nechci radit, abyste psali jako on nebo jeho současníci, Vergilius, Horatius a jiní. Chci jen říci, že každý básník musí také vědět, kde jsou jeho kořeny. Měl by tedy projít celou tu historii až k sobě. Jsou nám sice nyní nejbližší básníci dvacátého století, ale i oni se často vraceli a hledali inspiraci a cesty dál, někdy až v hluboké minulosti. Dnes, kdy knihovny a všechny prameny jsou dostupné všem a o všem, je to jen otázka toho, jak velké a silné je odhodlání vstoupit na tuto nesnadnou a mnohdy bolestivou cestu.