Konvergence No. 5 a 6, 14. prosince 2010
Marek Kopelent 9.1.2011
Doppelkonzert jako hudební forma je celkem běžný jev, jako forma hudební produkce už nikoli. Ale budiž, pořadateli se třeba nahromadí víc děl k provedení, než by unesla délka obvyklého koncertu. Volí tedy dvě produkce v jednom večeru, oddělené patřičnou pauzou (je dobře, jsou-li oba programy naopak bez přestávky, aby se publiku nezdálo trvání obojího časově už příliš náročné, byť by tím objem čistě hudební náplně nebyl o nic delší).
Takový byl i poslední letošní koncert sdružení Konvergence 14. prosince 2010 v kapli sv. Vavřince. Koncepce obou částí dvojkoncertu byla jasná: úvodem program klavírní sólistky Evy Hutyrové, ve druhé části pak obvykle více nástrojová sestava čtyř komorních skladeb.
Konvergence No. 5
Eva Hutyrová nastoupila indisponována horečkou, ale na přednesu to nebylo znát. Jako vždy podala ve skladbách různých autorů spolehlivý a vyrovnaný výkon a znovu potvrdila nespornou predestinaci k interpretaci soudobé hudby.
První znovu hranou kompozicí večera byla klavírní suita Netrhejte pětilístek! (2005) Marie Sommerové (nar. 1980), kterou složila ještě jako čerstvá studentka skladby na HAMU. Mě tato skladba zaujala již tenkrát a opět oceňuji nespornou čistotu celé práce, z níž je cítit snaha o uchopení přirozené muzikality deroucí se do prstů „za pačesy“ a ukáznit ji do souladu mezi myšlenkou a formou. Stále bych ale opakoval, že nejzdařilejší je první část.
Impromptu č. 1 (2010) Jana Rybáře (nar. 1981) je právě kusem, kde skladatel, jinak už díky své kompoziční píli zkušený a zároveň přirozeně nadaný, asi záměrně – nicméně bohužel – své muzikantství za pačesy neudržel. A tak se skladbou prolínají pasáže invenčně přesvědčivé s jinými, které spočívají na balastu konvence klavírní stylizace (běhy, figurace atd.). Škoda. Možná, že Impromptu č. 2 bude pravým opakem (?).
Musica inquieta (2000) Pavola Rinowského (nar. 1975) je dílem propracovaným kompozičně, je i bohatší v klavírní stylizaci, je stručné a proto přesvědčivé. Píšu o něm v krátkosti, protože i několik slov občas k vyjádření kladného hodnocení díla stačí.
Ve skladbě Cantus firmus (2008) jsme se setkali se skladatelem Ondřejem Štochlem (nar. 1981) hledajícím, an do útrob klavíru hledě, nové zvukové kombinace nalézá. Dokonce nenechal klavíristku v interpretaci samotnou, nýbrž jí sekundoval při souznění efektů uvnitř nástroje ručně hraných s klasickou hrou na klaviatuře. Velmi zajímavá myšlenka je využití flažoletů jako jednoho ze stavebných prvků díla, ale jednak jich bylo možné využít více, jednak jejich význam stíralo ono šimrání ve strunách, jakož i některé v jejich okolí znějící klavírní banality.
Celkový dojem z tohoto klavírního recitálu vede k úvaze o tom, zda jsou prvky klavírní stylizace skutečně vyčerpané, nebo zda se v sumě uvedených skladeb nedostávalo víc rafinovanosti práce s nimi.
Konvergence No. 6
První skladba a hned úspěch. Stau pro klarinet, trombon, violoncello a klavír (1999) od Steffena Schleiermachera (nar. 1960) byla uvedena hráči rozmístněnými v prostoru kaple. Prostorový efekt byl evidentně přímo cílem skladatelovy práce, což je v průběhu skladby snadno rozeznatelné a vnímatelné. Jakkoli je akustika kaple sv. Vavřince k tomuto druhu kompozice příznivá, přeci jen si myslím, že o něco málo delší doznění tónu v prostoru by pomohlo k ještě větší splývavosti nástroji vzájemně přebíraných tónů.
Tvorbu Františka Chaloupky (nar. 1980), mladého brněnského skladatele, sleduji se zájmem a ani na tomto koncertě při provedení Listen pro klarinet, violu, violoncello, kontrabas, kytaru a klavír (2010)tomu nebylo jinak. Skladba má tři části a v každé něco zaujme (v té první nápadná preference velké tercie – mýlím se?; v té druhé bušení akordů a extrémně vysoký klarinet – má to být odpověď na položenou otázku v titulu této části /When the Gods Will Speak To Us?/?; ve třetí např. hezké tremolové místo v kytaře a jednotlivé tóny v klarinetu aj.). Doufejme, že tvorba Františka Chaloupky v Praze brzy opět zazní.
Sněhy a popely (2007), kompozici pro klarinet a recitátora od Tomáše Pálky (nar. 1978), jsme už slyšeli. Jde o komorní, až intimní propojení skladatele s básníkem, které je svěřeno hře klarinetu do otevřeného klavíru. Básník Volf, jehož poezii jsem poznal díky Tomáši Pálkovi a velmi mě zaujal, je ve svých verších velice stručný, silný i nekonvenční. Skladbu a vybírané verše drží pohromadě právě sólový klarinet, jehož úkol je takto pochopitelný, leč daní za získanou jednotu a soudržnost je chvílemi zvukový stereotyp jediného sólového nástroje. Skladatel sám recituje verše, snaží se a lepší se. Že by se bránil přepustit někomu interpretaci svého básníka?
Na závěr koncertu uvedla Konvergence premiéru skladby svého oblíbeného německého skladatele Alberta Breiera (nar. 1961) Weisse Elegie (Bílá elegie) pro violu a klavír (2010), věnovanou violistovi Ondřeji Štochlovi. Hudba Alberta Breiera se pohybuje spíše v jakémsi klidovém poli bez významných dynamických výkyvů, je cílena k vnitřnímu prožitku, což Ondřej Štochl ve své interpretaci také bezvýhradně podtrhl. Jak to bývá v díle Alberta Breiera časté, skladatel nás vede skladbou dál za hranici již očekávaného konce, do dalšího časoprostoru.
Dvojkoncert Konvergence měl opět výbornou interpretační úroveň. Byl jím završen rok úspěšné činnosti tohoto stále mladého sdružení. Přejeme mu hodně dalších úspěchů.