Nesouvislá Třídení plus 5. prosince

Vojtěch Esterle 4.1.2011

 

 

Druhý koncert letošní přehlídky soudobé hudby Třídení plus se uskutečnil v neděli 5. prosince opět u sv. Vavřince. Velmi nabitý program obsahoval tři (a půl) premiéry. Už při prvním pohledu do programu bylo jasné, že takto dlouhý a nesourodý bude moci být jen stěží dramaturgicky stmelen. Měly tu zaznít skladby všemožných druhů, od instrumentálních komořin přes vokální ansámbly po čistou elektroniku.

A první dílo večera tento nesourodý pocit nastolilo hned naplno. Šlo totiž o Sonátu pro flétnu a klavír Vlastislava Matouška (nar. 1948), která nese podtitul „Klasická“. Ať by od tohoto autora posluchač čekal cokoli, takovýto titul ho musel překvapit. Sonáta byla napsána již v roce 1981, ale před třemi lety (2007) se jí dostalo nového přepracování a teprve nyní zazněla ve své premiéře. O motivaci, proč se Matoušek vydal tímto neoklasickým směrem se můžeme jen domýšlet, v programové brožuře nám autor pouze ocitoval větu „Jak je možno se NEPŘETVÁŘET, je-li MOŽNO se přetvářet ???“
Samotná hudba byla skutečně klasická v tom smyslu, že stavěla (pro svého autora tak netypicky) gradační plochy založené na kontrastních tématech. I půdorys sonátového cyklu byl zřetelně dodržen, a to čtyřmi větami Allegro animato, Andante, Menuet a Finale. Nejvýraznější z nich byla pomalá věta druhá, a to paradoxně díky použití resonance klavírních strun rozeznívaných tóny flétny namířené do otevřeného klavírního křídla, tedy díky technice nejvíce se vzdalující „klasické“ podobě flétnové sonáty. Dalším prvkem rušícím klasické vyznění sklady a dodávajícím jí konceptuální atmosféru byla samotná přítomnost autora, obcházejícího při provedení pódium a natáčejícího si video ze své premiéry. Chvílemi totiž na sebe Matouškova osoba – ne příliš tiše se pohybující po celém prostoru – strhávala větší pozornost, než mohla být věnována interpretkám a hudbě samé. Přitom flétnistka Jana Jarkovská a klavíristka Lucie Čížková podávaly výborný a nadšený výkon.

Další premiérou byly dva žalmy pro alt a baryton Věry Čermákové. Žalm 23 a Žalm 121 (2010) zhudebňující části těchto textů dle Českého ekumenického překladu Bible jsou velmi výrazným kontrapunktickým počinem. Dvouhlasá imitační polyfonie byla vždy pro skladatele jedním z nejtěžších úkolů. V dnešní době skoro zapomenutá forma bicinia je velmi výrazná, nic se v ní neskryje pod velkým zvukem, vše musí být čisté a přesné. A to v podání altistky Markéty Dvořákové a barytonisty Petra Matuzska žel nebylo. Nejasné melodické, souzvukové i rytmické obrysy, které jsme z jejich úst slyšeli, nedávají vůbec možnost kritizovat samotnou skladbu. Jediné, co zde o ní lze napsat, je, že je pravděpodobně bohatě chromatická na tonálním základě a že jí přeji napříště lepší provedení.

Dvě ohniska (Tape music č. 2) Zbyňka Vostřáka (1920–1985) nastolila zcela jiný svět. Vysoce abstraktní koncepce spojující geometrii s filosofií je ze skladby sice stěží vyposlouchatelná, přesto však její zvuková podoba realizovaná roku 1969 Václavem Zamazalem drží pohromadě a posluchačsky přesvědčuje.

Následující Píseň pro Eurydiku (2010) pro hoboj a elektroakustický zvuk Pavla Kopeckého (nar. 1949) měla zde premiéru ve své čtyřkanálové verzi. Rozsáhlá kompozice založená na interaktivní reakci elektroniky na živý zvuk hoboje je u nás stále ještě dosti neobvyklým případem. Radikální příznivce digitálních zvuků mohly popudit jednoduché syntezátorové harmonie v úvodu, pak už však převzal vedoucí úlohu hoboj. Hobojista Vilém Veverka svým charismatickým vystupováním zcela ovládl prostor a jeho svrchovaný přístup k souhře s elektronikou umožnil velmi homogenní zvukový vjem. Přes množství dramatických momentů však je výstavba skladby přece jen rozvleklá.

Poslední premiérou večera bylo starší dílo Jaroslava Smolky (nar. 1933) Epigramy na K. H. Borovského pro tříhlasý sbor a klarinet. Z cyklu, jenž vznikl roku 1968-9, byly již v loňském roce některé části prvně provedeny, tentokrát s premiérou zbylých pěti částí přišel soubor MusicArt Singers s klarinetistou Tomášem Pykalem. Epigramy byly předneseny s humorem, avšak jejich hudební zpracování je natolik vzdáleno souvislostem dnešní hudby, jakož i hudby let šedesátých, že mohly stěží zaujmout. Škoda že se Jaroslav Smolka nenarodil o sto let dříve, možná by o jeho hudbě napsal K. H. Borovský nějaký vtipný epigram.

Ve zbytku večera jsme mohli slyšet ještě Hudbu pro klavír (1998) Hanuše Bartoně (nar. 1960), která dokazuje, že typické výrazové prostředky romantické klavírní literatury lze i v dnešní době užívat s originalitou a přesvědčivostí (na klavír výborně zahrála Patricia Goodson),

Toccatu pro violu a klavír (1978) Marka Kopelenta (nar. 1932), řešící – tentokrát v instrumentální podobě – podobné téma jako Kopelentův nedávno uvedený Singspiel Musica (hráli Jan Pěruška a Daniel Wiesner), a Ost-West Miniatur I (1994) pro hoboj a violoncello Isanga Yuna (1917 - 1995) provedenou Vilémem Veverkou a Petrem Nouzovským.

Večer skutečně nešlo vnímat coby dramaturgický celek. Tolik různých přístupů, záměrů i zadání si posluchač řadí do zcela odlišných souvislostí. Jediné, čím byl tento program propojen, byl tedy příjemný prostor kaple sv. Vavřince a početné vnímavé publikum. To se do bývalého kostelíka stěží vešlo, ale dokázalo vytvořit velmi útulnou atmosféru otevřeně přijímající i ty nejnesouvislejší přechody mezi naprosto neslučitelnými světy jednotlivých autorů.