Ateliér sobě! Třídení plus 3.12.
Viktor Hruška 3.1.2011
V pátek 3. prosince se v kostele svatého Vavřince v pražské Hellichově ulici uskutečnil úvodní koncert festivalu Třídení pořádaného společností Ateliér ’90.
Než Dvořák premiéroval v Carnegie Hall svoji Devátou symfonii, celá Amerika mu prostřednictvím novinových reportáží při komponování nahlížela přes rameno. Eduard Hanslick, postava pro dějiny hudební kritiky doslova ikonická, sedával před velkými premiérami i na orchestrálních zkouškách, o domácím studiu partitur nemluvě. Moje vlastní příprava k návštěvě úvodního koncertu Třídení byla bohužel redukována pouze na odložení masky Mikuláše, kterého jsem odpoledne předtím představoval. Telefonát šéfredaktora mě na tuto akci vyslal jen několik hodin před jejím začátkem, a protože jsem neměl mnoho času, usedl jsem k internetu, kde jsem doufal nalézt večerní program, abych se na koncert alespoň trochu připravil.
Kdybych tvrdil, že se Ateliér ’90 na světové počítačové síti nedá nalézt, nemluvil bych pravdu. Skutečností je, že jakési stránky má. Vedle značně žlučovitých vymezení se proti dobám minulým a – jinak se to nedá popsat – vyhlášce o poslání společnosti, se zde pátrající dobere i programu Třídení, ale z roku 2008. Při tomto enormním reklamním nasazení není tedy divu, že na zajímavém koncertě, kde zazněly dvě světové premiéry a jedno první uvedení české, bylo přítomno jen něco málo přes dvacet posluchačů, většina z nich přímo členové Ateliéru ’90.
Prvním číslem večera byla premiéra skladby Hanuše Bartoně (nar. 1960) Deset miniatur pro klarinet, hoboj a fagot – seriál II. (2009). Budu krátce citovat autorovo vlastní slovo k této skladbě: „Základním skladebným principem je propojení jednotlivých částí cyklu na základě určitých ‚událostí‘, které se v každé z nich odehrají.“ Tento princip je nade vší pochybnost v díle přítomen, ale k vybudování smysluplného hudebního celku v Bartoňově podání nestačil. Ani užití netradičních hráčských technik, jež velmi dobře podala hobojistka Liběna Séquardtová, nenapomohlo celkovému výrazu. Miniatury si byly do značné míry podobné, koneckonců o tom svědčí i popis samotného autora, tím překvapivější ovšem bylo jejich velmi různorodé pojmenování kombinující tradiční italská označení tempa a výrazy s názvy téměř programními. Namátkou např. Tranquillo, Kočka leze dírou, Con moto, Torzo tanga, atp. Snad by vnímání této skladby pomohl opakovaný poslech, napoprvé mě však příliš neoslovila. Na klarinet hrál Jiří Hlaváč, fagotového partu se zhostil Luboš Hucek.
Po ansámblové skladbě následovala kompozice sólová. Roman Z. Novák (nar. 1967) napsal přímo pro violoncellistu Vladimíra Sůvu skladbu 2nd Floor Music (2010). Z jednovětého kusu o několika vnitřních dílech zpracovávajících vždy spíše kratší nápady mám trochu rozporuplné pocity. Jako bych se díval na mozaiku z opravdu zajímavých střípků, které se ale dohromady neskládají v jeden obraz. Vcelku se mi ale skladba líbila a těším se, že ji bude možné někdy v budoucnu opět slyšet.
První půlku koncertu uzavíral písňový cyklus Lunovis et u. s. w. (2005) Ivany Loudové (nar. 1961) na slova Christiana Morgensterna pro mezzosoprán a flétnu. Ačkoli písně pocházejí z roku 2005, měly na tomto koncertě svou českou premiéru. Píše-li autorka, že „důležitou úlohu má vedle melodiky humor a jistá parodie“, pak ještě musím doplnit, že humor poněkud černý a parodie hořká, prostě Morgensternovy Šibeniční písně. Snad nepodléhám fenoménu „přání otcem myšlenky“, když napíšu, že je v cyklu, ale zejména v první z písní (Lunovis/Beránek měsíc), slyšet vliv skladatelčina učitele, Miloslava Kabeláče. Drobná písnička Zwei Trichter (Dva trychtýře) bohužel nemůže tlumočit grafický vtip: vysázet slova básničky do tvaru této kuchyňské potřeby. Až k téměř holé recitaci jen s rytmickým doprovodem nebo melodramatickým úsekům se uchyluje autorka v písních Das Knie (Koleno) a Der Kater (Kocour). Celý krátký cyklus pak lapidárně uzavírá píseň Die Beiden Esel (Dva oslové). Písně se mi velmi líbily a velikost jazykové bariéry bych neviděl jako nepřekonatelnou. Na flétnu hrála Lenka Kozderková, netradiční pěvecký part dobře zvládla Kristýna Valoušková.
Druhou část koncertu otevřela kompozice autora zahraničního. Splitter (2002) Geralda Resche (nar. 1975) byla dozajista zajímavá skladba pro zpěv s doprovodem klarinetu na slova Waltrude Seidlhofer. Obávám se ale, že značná část jejího významu byla publiku nesrozumitelná. Netradiční pojetí básnické předlohy, využívající možnosti náhodného čtení a nahrazující věty pouhými sémantickými poli, by k plnému pochopení vyžadovalo opravdu vynikající znalost němčiny. Tím spíš, že posluchači neměli textovou předlohu k dispozici. Kompozice měla velice zajímavou stránku metrickou. Hudba se odvíjela nad neustále přítomným pravidelným tepem přecházejícím od spíše myšlených impulzů až po zvýraznění údery na triangl a spuštěním metronomu. Posluchači si opět mohli vychutnat zajímavý projev Kristýny Valouškové s klarinetovým doprovodem Karla Dohnala.
I v druhé polovině večera bylo zařazeno dílo pro sólový nástroj. Lenka Kozderková přednesla skladbu francouzského autora Michaela Lévinase (nar. 1949) Froissement d’ailes(1975, Třepotání křídly) pro flétnu. Kratší, vzdušná a obsahově méně závažná skladba odlehčila náladu před vrcholem večera, premiérou Šestého smyčcového kvartetu (2010) Jana Klusáka (nar. 1934).
Tato jednovětá skladba byla zkomponována v autorově oblíbené formě invence. Ačkoli jakýsi vnější plán Klusák ve slovu v programu naznačil („jádro skladby tvoří dvě velké variace (...) jsou rámovány delší introdukcí a pomalou kodou“), je známo, že skladatelovy invence podléhají i na nejnižší hierarchické úrovni přísnému řádu, jehož předpis zná jen on sám a i analytičtí veleduchové, jakým byl například Vladimír Lébl, ho nedokázali odhalit. Autor umným způsobem využívá různé zvukové možnosti smyčcového kvarteta od táhlých znělých pasáží po sul ponticello. I když se těším na to, že mnohé kvality skladba vydá ještě při opakovaném poslechu s určitým časovým odstupem, již její první uvedení byl poutavý zažitek. Premiéry se ujalo Pražákovo kvarteto.
Tolik v krátkosti o tomto zajímavém koncertu. Musím se na závěr opakovat a znovu povzdechnout nad nízkou posluchačskou účastí. Až se bude v budoucích soupisech skladeb Jana Klusáka nebo Ivany Loudové možno dočíst nějakou variaci na obligátní sdělení: „o premiéře toho není mnoho známo, proběhla zřejmě pouze v úzkém posluchačském kruhu bez většího zájmu veřejnosti“, věru nebude divu.