Jessica Lee a David Kalhous v Sukově síni
1. prosince 2010
Jan Fila 22.12.2010
Pravidelný podvečerní cyklus Českého spolku pro komorní hudbu v Sukově síni Rudolfina přivítal ve středu 1. prosince dva vynikající umělce, americko-korejskou houslistku Jessicu Lee a českého klavíristu působícího v USA Davida Kalhouse. Ačkoliv byl koncert dlouho dopředu vyprodán, první silná sněhová kalamita letošní zimy způsobila, že sál byl zaplněn pouze z větší poloviny.
 Jessica Lee a David Kalhous |
Koncert zahájilo Téma a variace pro housle a klavír (1932) Oliviera Messiaena (1908–1992). Kompozice vznikla ve šťastném období Messiaenova prvního manželství s houslistkou a příležitostnou skladatelkou Claire Delbos (1906–1959, podrobněji zde). Ačkoliv se jedná o relativně rané dílo, jsou již zde znát pozdější autorovy modální systémy omezených transpozic. V rané tvorbě užíval Messiaen jasných tónových center (v této skladbě je to Fis dur), ale nepracoval s nimi klasickým způsobem. Téma blízké písňové formě je zpracováno v pěti variacích oddělených klasickým způsobem pauzou. V díle se objevuje komplexně zvládnutá kontrapunktická technika, asi nejzajímavější je důsledné užití dvojitého kontrapunktu. Z hlediska Messiaenova pozdějšího díla se tu otevírá pohled do světa pozdních opusů.
Od prvních tónů posluchači zaregistrovali výjimečné kvality interpretů. Oba se vyznačují nepřebernou barevností tónu, vyspělou nástrojovou technikou a bohatým výrazem. Sedmadvacetiletá Jessica Lee na housle hraje od svých tří let. Je absolventkou Curtisova institutu u Roberta Manna a Idy Kavafian, newyorské Juilliard School u Roberta Manna, (abs. v r. 2003) a vítězkou prestižní soutěže Concert Artists Guild International (2005). Vystupuje sólově i s orchestry v Evropě i řadě amerických států, mj. i v prestižní Carnegie Hall. Žije v New Yorku. Hraje na pět let starý nástroj původem čínského houslaře působícího v Michiganu, Feng Jianga. Tyto housle se vyznačují překvapivě krásným zvukem.
David Kalhous po absolvování Pražské konzervatoře, vídeňské Hochschule für Musik und darstellende Kunst a Rubinovy akademie v Tel Avivu dnes dokončuje doktorandský program na Northwestern University v Chicagu. Loňského roku byl jmenován řádným profesorem na Texas Tech University School of Music, kde vyučuje klavír a komorní hru, ale vede též interpretační semináře. Koncertuje sólově i v komorních ansámblech po celé Evropě, USA i v Izraeli. V Čechách spolupracuje s řadou orchestrů. Výrazně na sebe upozornil českou premiérou kompozice Mortona Feldmana For Bunita Marcus v červnu 2008 na koncertě Konvergence. V současnosti žije v New Yorku.
Po krásném úvodu následovaly pouze dvě (v programu avizované tři) Etudy pro klavír (tři knihy, celkem 18 etud, 1985–2001) György Ligetiho (1923–2006). O třetí etudu jsme byli ošizeni kvůli zdravotní indispozici klavíristy. Ligetiho etudy jsou považovány za jedny z nejtěžších, jaké kdy byly pro tento nástroj napsány. Přes leckdy vskutku extrémní virtuozitu patří ale také k tomu nejlepšímu, co autor pro klavír napsal a stále častěji se tak stávají běžnou součástí koncertního repertoáru. První etuda z dnešního výběru byla postavena na polyfonní sazbě a polyrytmických modelech. Druhá pak na repetitivních tónech a opakování jednotlivých modelů v různých polohách, včetně téměř absolutního unisona rozděleného do obou rukou.
Finská skladatelka Kaija Saariaho (nar. 1952) byla v české premiéře představena skladbou Calices (Kalichy, 2009) pro housle a klavír. Podle programu se jedná o třetí variantu Koncertu pro housle a orchestr, který premiéroval Gideon Kremer v roce 1995. Třívětá kompozice mne vskutku okouzlila svou nezvyklou zvukovostí i fantastickým podáním obou interpretů. Vynikající bylo, že ani v nejjemnějších zvukových nuancích choulostivého houslového partu David Kalhous Jessicu Lee v nevyzpytatelné akustice Sukovy síně nekryl příliš masivním zvukem i přes výraznou virtuozitu svého partu. Název skladby odkazuje ke středověkým legendám o rytířích svatého grálu, tedy k světu duchovnímu a mystickému. V první větě autorka témbrovým způsobem zpracovává ostinátní témata. Zásadní je užívání lomených rytmů vycházejících z iracionálních rytmických poměrů s užitím řady témbrových efektů včetně dvojitých flažoletů. Druhá věta je pak zvukově nejzajímavější. Ještě nikdy jsem v praxi neslyšel flažoletové trilky, navíc flažoletové trilky obou možných typů. První typ je sice náročný, ale relativně snadný: interpret drží základnu a vrchní prsty stiskávají flažolety od nižší malé tercie (pro ozev mikrointervalového shorku 7. stupně), malou tercii, velkou tercii, kvartu, kvintu, přes malou sextu a velkou sextu (tyto flažolety jsou převratem terciových flažoletů s výrazně sytějším zvukem) až k nižší malé septimě (opakování shorku 7. stupně). V tomto případě se ozývá přirozená alikvotní řada. Opačný postup, ještě náročnější princip, který se také ve skladbě vyskytuje, je, že má interpret daný fixní alikvotní bod a postupně k němu hledá umělý flažolet při posunu jeho základny. Dosahuje tak výrazně většího výškového i barevného rozpětí ozývaných tónů. Nejobtížnější na této technice není práce levé ruky, jak by se mohlo zdát, ale naopak ruky pravé, kdy při sebemenším chybném vedení smyčce dochází ke ztrátě požadovaného efektu. Tato část byla díky skutečně invenčnímu užití nezvyklé zvukovosti nejzajímavější. Potěšilo mě i opodstatnělé užití chromatického glissanda, které bývá leckdy nadužíváno jako zbytečný efekt. V této pasáži se klavír povětšinou redukuje pouze na jednohlasé repetované tóny, občas zdvojené v oktávě, aby bylo zaručeno jasné vyznění sólového houslového partu. Závěrečná rychlá část pak exponuje rytmická témata s využitím množství témbrových efektů.
První polovinu uzavřela čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír as moll (1914–1922) Leoše Janáčka (1854–1928). Kompozice vznikla z podnětu I. světové války, kdy záhy po jejím začátku obyvatelé východního Slezska a východní Moravy očekávali vpád Rusů do Uher. Janáček proto též nechal zničit všechny doklady o svých kontaktech s ruskými osobnostmi. Za své tak bohužel vzala jeho četná korespondence. Hudba této Sonáty, jež měla po řadě úprav premiéru v Brně až 24. dubna 1922 v podání Františka Kudláčka a Jaroslava Kvapila, je tematicky blízká Kátě Kabanové. Zajímavostí je, že evropskou premiéru hrál ve Frankfurtu nad Mohanem Paul Hindemith. I v této výrazově mimořádně náročné skladbě oba interpreti ukázali své kvality.
 David Kalhous, Ondřej Štochl a Jessica Lee |
Světovou premiérou podvečera se po přestávce stala kompozice Ondřeje Štochla (nar. 1975) Okamžik předtím (2010). Podle programu byla skladba inspirována východem slunce na Milešovce, který se sice odehrává každý den, ale ono očekávání je prodchnuto něčím magickým. Touto kompozicí se autor posouvá od svých Kaligramů, kde nastoupil novou cestu k ještě úspornějšímu výrazu a lapidárnějšímu sdělení. Celá asi desetiminutová práce je psána jako aleatorní časový rastr. Aleatoriky je taktéž hojně využíváno. Navíc používá plastickou gumou preparovaný klavír, tentokrát ve polofixní podobě pěti upravených tónů (A1, C, G, H, cis) do mikrointervalových shorků umožňující smíšený zvuk jak základního tónu, tak jeho shorku. Nejhlubší struna klavíru pak byla upravena velkým kusem plastické gumy, aby zněl pouze tupý úder perkusivního charakteru. První část uvozená právě tímto efektem zpracovává krátký motiv předávaný v dialogu mezi oběma nástroji. Zásadní je užití intervalu velké sekundy v paralelních dvojzvucích a velkého množství různorodých flažoletů včetně Štochlova oblíbeného trilku s prázdnými strunami. Druhá část výrazným způsobem pracuje s glissandy obou nástrojů, v případě klavíru diatonických, chromatických i strunových. V houslovém partu se navíc objevují čtvrttóny, které fungují bichromaticky jako obohacení chromatického materiálu, tedy využití nových citlivých tónů. Ve třetí větě se prosazuje hra osamocených (tedy v nástroji stisknutých) preparovaných tónů klavíru. Vzniká tak mikrointervalová hříčka. V kombinaci s jemnými čtvrttónovými glissandy houslí působí tato část zvukově nejjemněji. Závěrečná čtvrtá část spojuje veškerý užitý materiál. Výrazné je užití snížené preparované kvinty a perkusního nejhlubšího tónu klavíru i řady témbrových efektů houslí. Kompozice mne velmi zaujala a opět se budu těšit, s čím novým Ondřej Štochl přijde příště.
Před závěrečným bodem programu bylo úsměvné pozorovat nezkušenost interpretů v odstraňování preparace klavíru. Krásný koncert zakončila skvěle provedená čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll, op. 108 (1887) Johannese Brahmse (1833–1897). Až v této skladbě jsem zaregistroval drobné nepřesnosti, které téměř nestojí za řeč, zřejmě způsobené únavou obou hráčů. Po dlouhých ovacích ještě interpreti jako přídavek zopakovali scherzo z této sonáty.
Jsem velmi rád, že jsem se mohl tohoto špičkového koncertu zúčastnit. Není časté v Praze slyšet tak kvalitní provedení soudobé hudby. Doufám, že oba interpreti spolu u nás nehostovali naposledy.
foto Jan Fila