Dny soudobé hudby 24. listopadu 2010
Robert Škarda 20.12.2010
Poslední koncert Dnů soudobé hudby 2010 se konal v Galerii HAMU 24. listopadu a představil kompozice převážně tradičního směru autorů narozených ve 20., 30. a 40. letech 20. století.
Jednalo se o skladby pro prověřené sestavy nástrojů – sólové violoncello, smyčcové trio a kvarteto a housle s klavírem. Výjimku ze tří jmenovaných faktů tvořila pouze úvodní skladba Jana Fily (nar. 1982) Trakllieder pro mezzosoprán, flétnu, violoncello, klavír a bicí nástroje (2009), jejichž nástrojové obsazení nekopírovalo žádnou obvyklou šablonu. Témbr každého nástroje byl užit se záměrem vytvořit neobyčejně pestrý barevný celek korespondující s atmosférou básní rakouského expresionisty Georga Trakla (1887-1914), což se podařilo. Barevný aspekt byl navíc znásoben použitím novodobých způsobů hry (frullato, flažolety, glissanda…) a paletou bicích a jejich dialogu s tradičním pojetím melodie a výrazu. Napětí bylo vyvoláváno kontrastními plochami témbrovými a téměř tonálními, jako i bohatou motivickou prací. Přestože stylově ani kompozičně dílo nepatří do okruhu skladeb navazujících na Druhou vídeňskou školu, svou koncentrovanou atmosférou a nevšední expresivitou mi skladba připomněla poetiku Schönbergových písňových cyklů. Podle mého soudu nejlepší skladba večera zazněla hned v úvodu. K pozitivnímu vyznění kompozice velmi přispěli s chutí hrající interpreti: sopranistka Terezie Švarcová, flétnistka Zuzana Bandúrová, violoncellista Jonáš Hájek, klavíristka Marie Wiesnerová a Markéta Mazourová, která obstarala náročný part bicích nástrojů.
„Elegický zpěv nástroje, který tolik připomíná lidský hlas“ byl záměrem Ladislava Kubíka (nar. 1946) v Elegii o dvou větách pro sólové violoncello (1995). Dílo však nestrhlo pozornost natolik, aby bylo možné konstatovat jeho obsahovou plnost a originálnost. Využití nástroje zůstalo na půli cesty. Zpočátku zajímavá a expresivní širokodechá melodie, zvrásňovaná změnami metriky a zahušťováním rytmického pohybu, se postupně stávala trochu „oposlouchanou“ a nic nového nepřicházelo. Ani druhá věta nepřinesla kýžený kontrast. Dílo zahrál soustředěně a technicky precizně violoncellista Petr Nouzovský.
Další uvedená skladba Milana Křížka (nar. 1926) Preludium - Interludia I-VI -Postudium pro housle, violu a violoncello vznikla jako hudba k sedmi obrazům hry Václava Havla Largo desolato. V hábovsky disonantní partituře vládla důsledná atonalita. V souladu s námětem je dílo prodchnuté temnou a ponurou atmosférou. Někomu možná skladba připadla až příliš zdlouhavá, mě zaujala jako kompaktní, náladově a invenčně sevřený celek s častými tempovými kontrasty. Dílo předneslo bez výraznějších zaváhání České smyčcové trio.
Smyčcový kvartet č. 2 Pavla Hrabánka (nar. 1946), který provedlo Kvarteto Martinů, je postaven na obvyklé tematicko motivické práci. Je charakteristický poměrně hutnou sazbou, využitím plného zvuku kvarteta i širokým rejstříkem výrazových poloh. Krátké úsečné motivy a jejich zpracování (1., 3. a 5. věta) se střídaly s lyričtěji pojatými legatovými melodiemi a pasážemi (2., 4. věta). Avšak průběh skladby, která mi svým charakterem připomněla poetiku Martinů, bylo možné vlastně předem odhadnout. Například - co jiného můžeme u smyčců očekávat než pizzicato, když nese jedna z částí název Groteska?
V podobně konzervativním rámci se pohybovala i Sonáta pro housle a klavír Jaromíra Dadáka (nar. 1930), kterou zahráli Jiří Tomášek na housle a Ludmila Čermáková na klavír. I přes honosný doprovodný text (vyznání k hudbě Prokofjeva, inspirace demonstracemi k výročí sebeobětování Jana Palacha) mi subjektivně skladba připadala jako poměrně rutinní kompozice v tradičním smyslu se vším, co má sonáta mít po formální i obsahové stránce. V pomalé větě předvede sólista kantilénu, v rychlé virtuozitu. Je to však vše, co bychom měli chtít od soudobé skladby? A patří tato kompozice opravdu k nejvýznamnějším dílům autora, jak je psáno v programové brožuře?
Velmi tradičně pojaté skladby tak letošní Dny soudobé hudby završily a symbolicky uzavřely přehlídku prezentující převážně konzervativní českou tvorbu vycházející z odkazu tzv. české moderny.
Nejvýše si z tohoto koncertu cením Filovy a Křížkovy skladby. Ostatní už tak bezprostředně působivý dojem neudělaly. Pokud bychom tyto skladby hodnotili ne z hlediska stylového, ale z hlediska invence a komplexnosti umělecké výpovědi, je otázkou, zda by tyto opusy v konkurenci děl jiných českých autorů, nečlenů AHUV, uspěly u posluchačů, interpretů nebo festivalových a rozhlasových dramaturgů.