Konvergence No. 4 – 23. listopadu 2010

Jan Fila 16.12.2010

 

Koncert Konvergence No. 4, který se konal v úterý 23. listopadu v bývalém kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici, po dlouhé době přinesl dramaturgicky nevyvážený projekt. Vyslechli jsme skladby z per Pavola Rinowského, Michaely Plachké, Miroslava Pudláka, Jörga Widmana, Jana Rybáře a na závěr Johna Cage. Návštěvnost koncertu byla nadprůměrná.

Večer zahájila elektroakustická kompozice Pavola Rinowského (nar. 1975) Nascitur (2010). Taneční složky se ujala Veronika Rinowski na boku sálu. Baletní složka byla řešena velmi úsporně, drobnými pohyby z posedu v klubíčku na podlaze. Až téměř v samotném závěru díla tanečnice užívala trhaných pohybů celé své figury. Závěr se pak nesl opět jako koloběh života, znovu v klubíčku na podlaze. Nechápu, proč před provedením nebyla pořádně vyzkoušena technika, během celé zhruba desetiminutové kompozice se totiž kvalitními reproduktory kromě zmíněné skladby ozýval též brum, který dosti pokazil dojem z celé kompozice. Materiál díla užívá transformaci zvuku klavíru, hlasu a nástroje indického perkusionisty Ganeshe Andanema shruti stick (dvanáctistrunný nástroj kombinující melodičnost indického santooru, preparované kytary a perkusí). Autor podle svých slov zapojuje též indickou rytmickou techniku Karnatic. Dohromady tyto nesourodé prvky tvoří působivý celek v komplexní zvukové transformaci.

Michaela Plachká (nar. 1981) tento večer premiérovala své Skleněnky (2010) pro violoncello a klavír. Nevýrazná kompozice ve mně nezanechala výraznějšího dojmu. Sebastain Tóth a Eva Hutyrová neměli snadný úkol, se skladbou se ale utkali důstojně. Celé dílo se nese v tiché dynamice. Ke skladbě autorka připojila komentář, ve kterém vzpomíná na hrst skleněných kuliček. Po dvaceti letech se ta vzpomínka vrací jako očka malé Julinky.

Miroslav Pudlák s manželkou

Další premiérou večera bylo Klavírní trio (srpen až říjen 2010) Miroslava Pudláka (nar. 1961). Stavebně je skladba blízká sonátové formě využíváním tří výrazných témat. Pudlák neopouští hranice rozšířené tonality blízké d moll. Všechna tři témata jsou proti sobě v ostrém protikladu. Zdaleka nejpůsobivější je na kompozici kombinace všech témat, ve které autor dosahuje výrazné expresivity, a přes rozdílnost jednotlivých témat kompaktnosti celku. K dvěma předchozím interpretům se ještě připojil Viktor Mazáček. Umělci podali velmi kvalitní projev a představili kompozici v nejlepším světle. Skladba mne velmi zaujala bohatě diferenciovanou harmonií.

Německý klarinetista a skladatel Jörg Widman (nar. 1973) byl autorem kompozice pro klarinet, violoncello a klavír Nachstück (1998). Ta mne z celého večera oslovila asi nejsilněji svojí snovou a jemnou atmosférou. Před provedením Ondřej Štochl preparoval pět tónů klavíru plastickou gumou. Výhodou této preparace je možnost jejího „vypínání“ během hry; aby fungovala, musí  interpret stisknout požadované místo označené plastickou gumou. K trvalé preparaci je nutno užít nějakého těžítka apod. V této kompozici bylo převážně používáno mikrointervalových shorků klavírních strun. Celé interpretačně nesmírně obtížné dílo využívá do krajnosti barevných možností nástrojů. Zajímavé jsou i samostatné rytmické struktury každého nástroje. Výrazné je i zapojení pizzicata do strun klavíru. Zvláště klavírní part je proto mimořádně technicky náročný. K Evě Hutyrové a Sebastianu Tóthovi se připojil Jiří Mráz. Všichni podali nadprůměrný výkon.

Po čtyřech vysloveně klidných, meditativních skladbách působila kompozice Trio pro pět nástrojů (2010) pro flétnu/pikolu, klarinet/basklarinet a housle Jana Rybáře (nar. 1981), provedená v premiéře, jako cizorodý prvek. Ve skladbě postrádám nějaký výraznější bod kromě neustálých  běhů stupnicovitého charakteru a krajních, ostře znějících  poloh všech nástrojů, což vedlo bohužel občas k intonačním nepřesnostem při vzdálenosti pěti oktáv obou dechových nástrojů. Trochu málo na poměrně dlouhou kompozici. Nevděčného díla, místy na hranici hratelnosti, se interpreti Zuzana Bandúrová, Jiří Mráz a Viktor Mazáček ujali s největším možným nasazením, pomoci mu však nemohli.

Americký skladatel John Cage (1912-1992) se v závěru života neobtěžoval s pojmenováváním svých kompozic. Skladba vždy dostala název podle počtu potřebných interpretů (tedy např. Five pro kvintet, One hundred and three pro 103členný orchestr). Tento systém je sice z hlediska systematiky velmi přehledný, ztěžuje však orientaci v konkrétních titulech jednotlivých děl. Kompozice Five (1988) je určena pěti nástrojům. V premiéře ji provedl sám autor s Kronos Quartetem. Ve skladbě jsou dány tónové výšky a dynamika, rozložení nástrojů je volné. Tento večer byla pětiminutová partitura provedena v obsazení flétna (Zuzana Bandúrová), klarinet (Jiří Mráz), housle (Viktor Mazáček), violoncello (Sebastian Tóth) a klavír (Eva Hutyrová). Kompozice vzhledem k rastrovému zápisu a prostorovému uspořádání interpretů po celém sále potřebuje dirigenta. Organizace času se ujal Jan Rybář. Dílo logicky uzavřelo dramaturgický celek něžných kompozic, který byl narušen jednou agresivní skladbou. Škoda, že tento fakt nebyl koncepčně dořešen.

Na závěr si ještě nemohu odpustit jednu poznámku: Proč přišel na provedení Cageovy kompozice ke koncertně oblečeným umělcům dirigent Jan Rybář oblečen jako vandrák?

 

foto: Jan Fila