Dny soudobé hudby 18. listopadu 2010

Jiří Slabihoudek 14.12.2010

 

 

V pořadí čtvrtý koncert festivalu Dny soudobé hudby proběhl ve čtvrtek 18. listopadu v Sále Martinů a byl nazván varhanním, ač dvě skladby byly psány pro obsazení bez nich.

Osvědčená kombinace trubky a varhan potvrdila svou souzvučnost ve skladbě Víta Micky (nar. 1935) Pastorale per carnevale.Hudba se nejprve nese v klidném duchu, posléze se posune do fanfárovité části symbolizující onen karneval. Varhany většinou tvoří tonální základ, který je občas zahuštěný sekundami. Ať už s nimi, nebo bez nich, kompozice byla velmi tradiční (stejně jako všechny skladby večera) a ničím zvlášť zajímavá. Její délka brala ohledy na interpreta, její náročnost však už moc ne. Tohoto technicky nevděčného a velmi těžkého trubkové partu se s bravurou zhostil Jiří Bachtík, zpoza varhan ho jistila Jiřina Dvořáková Marešová.

Zdeněk Zahradník

Zdeněk Zahradník (nar. 1936), jenž jako předseda Společnosti českých skladatelů sympaticky uvádí festivalové večery, se prezentoval výběrem písní ze svého oratoria Prorok, které nazval Mezi zrozením a smrtí pro mezzosoprán, violu a varhany na texty Kahlila Gibrana. Ve čtyřech písních se s velkým zaujetím představila Barbora Polášková, jenž byla i iniciátorkou úpravy obsazení pro tento večer. Její entuziasmus se přenesl i na mě, proto jsem si skladbu zpočátku užíval. V první písni se zpívá pouze na vokály s použitím silného vibrata a vedení hlasu à la daleká Arábie. Další dvě části svou jednotvárnou sazbou u varhan zapříčinily, že mě nadšení zase opustilo. Také mě poněkud uváděly v rozpaky násilné intervalové skoky v hlasovém partu, které s přihlédnutím k předchozímu vývoji hudby neměly valné opodstatnění, a rytmizace textů proti češtině. Ve čtvrté písni jsem proto o to víc ocenil pěknou a logickou zpěvní linku. Viola se ve finále úplně ztratila v plénu majestátních varhan. Ani v první písni nepůsobil violový part zvlášť podmanivě. Na varhany znovu hrála Jiřina Dvořáková Marešová.

Další skladba večera od Jana Bernátka (nar. 1950), Zjevení Janovo pro varhany a recitátora na text evangelisty Jana, zazněla v podání Lindy Čechové Sítkové a recitátora Rudolfa Kvíze. Zhudebnění Apokalypsy je velká výzva, autor se rozhodl pro komorní zpracování s důrazem na text. Po nápadité varhanní předehře nás uvede do biblické atmosféry dlouhý monolog. Od té chvíle je již hudba se slovem neustále propojena. Občas zaslechneme nějaký krásný úsek, dva, tři takty, kvůli kterým jsme ochotni poslouchat třeba i hodinovou symfonii celou znovu. Takových míst bylo v Bernátkově kompozici hned několik. Jakmile nastoupili na scénu jednotliví andělé, každé jejich zatroubení se sugestivně ozvalo ve varhanách a poté se rozběhla několikanásobná hudební ilustrace pohrom a hrůz. V takovéto intenzivní atmosféře se hudba držela několik minut, čímž mě nakonec bohužel otupila, ale zároveň i vyzývala k opakovanému poslechu. Závěrečná fuga mi přišla poněkud vynucená. Myslím, že skladba by bez ní nebyla o nic ochuzena, spíš naopak. Škoda je též nadužívání zahušťovací sekundy do mollového kvintakordu. Varhanice předvedla krásný a promyšlený výkon. Rudolf Kvíz byl při potlesku očividně nespokojený sám ze sebou, ale nemyslím si, že by k tomu měl důvod. Jeho civilní projev mi imponoval více než křečovité přehrávání, ke kterému závažnost textu sváděla.

Pellant Colegium

Další skladbou na programu byly Šumavské variace pro dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas Jiřího Temla (nar. 1935). Ten napsal pětivětou suitu v tradičním duchu pro nadšený šumavský soubor Pellant Collegium (Helena Hnyková a Milan Cvanciger – housle, Pavel Hořejší – viola, Vilém Bernáček – violoncello, Jiří Pellant – kontrabas). Sám autor přiznává, že se jedná o skladbu oddechového charakteru inspirovanou Klostermannovými příběhy. První věta nás s nádechem ironie umně přenese do šumavských lesů, já jsem při ní měl před očima zasněžené špičky borovic. Druhá věta byla taneční. Při třetí jsem si vybavil „strašidelné“ scény z disneyovských animovaných filmů. Autor tu zcela zřejmě a s humorem používá principy filmového strašení (tremola, zlověstná pizzicata atp.). V dalších větách se skladatel harmonicky odváže, koledu mimo jiné oblékne do disonantního kožíšku. Nesourodost vět je značná, ale nevidím na tom v zásadně nic špatného. Z celé této kompozice jsem měl dojem komponování jen tak pro radost. Nutno říct, že Pellant Collegium si podle zanícené interpretace váží toho, že přímo pro ně někdo něco napsal. Některé intonační nepřesnosti v jejich výkonu jsou za těchto okolností odpustitelné.

Závěr patřil Etudám pro dechový oktetIlji Hurníka (nar. 1922). Jednalo se o osm instruktivních skladeb, ve kterých snad kromě hudebního humoru (a samozřejmě dané technické problematiky) nebylo vůbec nic. Nechápu, proč zrovna tato skladba zazněla v tento večer. Absolutně se nehodila pro festivalové pódium a už vůbec ne jako závěrečné číslo koncertu. Nerad bych, aby toto hodnocení vyznělo jak samoúčelná negativní kritika či dokonce provokace, pěvně věřím, že by se v bohaté tvorbě llji Hurníka našlo pro festival Dny soudobé hudby něco vhodnějšího. Nejspíš z velké úcty a respektu k osobě 88letého skladatele, který udělal hodně pro hudební výchovu mládeže, ztratili organizátoři soudnost. Dechový oktet AMU řídil Alois Čoček.

Celý večer byl pln tradice a konzervativního pohledu na tvorbu. Otázka je, zda by koncert navštívilo více lidí, pokud by byl dán prostor i autorům střední a mladší generace. Je pravda, že na některých jiných koncertech celého festivalu se dostalo i na skladatele jiné kompoziční filozofie, ale jen velmi ojediněle. Myslím, že větší pestrost by neuškodila.

 

foto: Jan Fila