Za okraji višní

Vilma Manová  12.12.2010

 

Johana Hořejší: Okraje višní. Literární salon, Praha 2010, 48 stran.

„V podrostu pocitů se cosi pohnulo
jen jako zvíře ve spánku
ale přece!“
(V podrostu pocitů)

Edice Literární salon Terezy Riedlbauchové každoročně přináší tři díla debutujících nebo širší veřejnosti nepříliš známých autorů. Vedle sbírky Ireny Šťastné Všechny tvoje smrti a Pojmenované Ondřeje Zajace se letos objevuje také básnický debut Johany Hořejší (nar. 1988) s lákavým titulem Okraje višní. Jaký se pak před čtenářem rozprostírá obzor, nahlédne-li za ony okraje a vstoupí-li do podrostu pocitů, jenž utvářel básně z let 2006-2009?

Útlá kniha je členěna na dvě části, které již svými názvy (Horké květy, Rorýsí sny) předznamenávají převládající motivické ladění celé sbírky, a to prostupující se svět všední se subtilním odrazem přírody. Ta je všudypřítomná, byť někdy na první pohled nezřetelná. Pro básnické vyjadřování Johany Hořejší je charakteristický volný verš (pouze velmi zřídka a jakoby náhodou se objeví sdružený rým či zvuková asonance), jenž se nevyznačuje přehnanou úsporností, naopak je často tvořen souvislými syntaktickými konstrukcemi. V žádném případě však není možné hovořit o tendencích k prozaizaci, neboť hybnou silou Hořejší poezie je její lexikální stránka.

Neotřelá slovní spojení působí na čtenáře osobitými přívlastky a metaforami („podzim / teplé mléko s medem“), doménou autorčiny obraznosti jsou četné personifikace („stuha slunce lechtá břicha těžkých mraků“) a především přirovnání uvozená výrazem jak, jež často stojí již na začátcích básní.

Jemná lyričnost Hořejší tvorby je prostá jakýchkoliv dramatických zvratů či překvapivých závěrů. Verše se vyznačují lehkým a nenásilným plynutím v atmosféře téměř éterické. Nejvýrazněji se zde přitom jeví jejich dekorativnost, která však na sebe někdy strhává více pozornosti než samotné básnické sdělení. Podněty básnířka nachází především v zastavení; v něm se snaží zachytit křehkou přítomnost navzdory běhu okolního světa. To se děje kdekoliv, ať už třeba u moře či v kavárně, u stolku s prázdným popelníkem a s vázou se dvěma narcisy. Tam mimo jiné dospívá ke glose, že „v kavárnách / bude vždycky sedět / víc samotných dívek / než chlapců“. Prožitek okamžiku dochází svého zpřítomnění i nadále, někdy však má za následek přílišnou popisnost vyjevující se paralelami, jež kromě nápaditých slovních spojení mnoho dalšího nepřináší.

Dílka jsou také velkou měrou prostoupena existenciálním zabarvením, které souvisí i s nosným motivem prázdnoty, jež nejčastěji vychází ze zakoušeného okamžiku osamění. Lyrický subjekt pak začíná hledat a touží po naplnění: „utekli jste, zbabělci! / opustili jste mě a já němá / se s prázdnotou teď musím potýkat“, „prázdno uvnitř i vně, póza a patos / doufám ve vytržení z absurdity / dnešního šedého dne ale nepřichází“. Jindy je žádostiv ukotvení, jemné nuance psychického hnutí se odráží v propracovaných metaforách: „duše se potácí na okraji propasti plné dikobrazů / kteří na ostnech nosí všechna má tajemství“.

Lyrické já si v okamžicích svého zastavení uvědomuje život se svou beznadějností, nemožností jeho úplného prozkoumání a potýká se s prázdnotou z toho plynoucí: „jedna z těch šíleně zastavených chvil / kdy se na nic nečeká / je příliš jasné / že nic nepřijde“ či s otázkou, kam až může zajít neohraničenost: „není jiné nebe než to / které naplňuje naše oči / do jaké šíře?“ Na druhé straně některá dílka odráží optimističtější pohled, kde jako by harmonii zajišťoval soulad s přírodou. Ta dává o sobě vědět například drobným předmětem (pískem, ulitou), převládá v přirovnáních („sny jako bledí korýši“), až se její působení může jevit jako to nejdůležitější. Nezřídka bývá také symbolem naděje („dnes prší magnólie“) či se jí subjekt dovolává („kde je voda? kde slunce a písek?“).

Mnohým básním nelze upřít charakter zpovědi. Ten nejednou koresponduje s prožitky lásky, s chvějícím se a proměnlivým citem k druhému člověku a jeho blízkosti: „nechávám tě v sobě vyhnít / (…) / místo abych tě jedním tahem ostré oceli / navždy vyřízla z těla“ nebo nabývá podoby intimního přiznání, jako je tomu v básni příznačně nazvané Zpověď: „rudé okraje puklých višní / ostré jako lživé polibky které jsem kdy dala“.

Johana Hořejší si v jedné z básní uvědomuje, že už má „dost básnických obrazů / zamotávajících se do vlastní výřečnosti“ a pokračuje konstatováním: „po všech těch ornamentech a symbolech / hledám rovnou čáru, prostou a jasnou“. Zde se nelze ubránit otázce, myslela-li toto autorka i jako jakési krédo pro svou tvorbu. Pokud ano, je třeba říci, že v některých případech tento princip v jejích verších přesvědčivě nefunguje. Tu a tam se čtenář může cítit přímo zahlcen dekoracemi a ornamenty, mezi nimiž potom těžko nachází básnické sdělení. Okraje višní jsou však dílem básnířky citlivé, nadané všímavostí a smyslem pro zachycení uplývající chvíle a jemných odstínů skutečnosti.