Dny soudobé hudby 15. listopadu 2010

Jiří Slabihoudek 11.12.2010

 

Třetí festivalový večer se 15. listopadu v Sále Martinů publiku představilo sedm autorů, a to v rámci tohoto festivalu výjimečně orchestrálními díly. Interpretace se ujal Komorní orchestr Pavla Haase s mladým dirigentem Janem Kučerou, jehož dirigentské schopnosti jsme mohli zhodnotit krom jiného 28. září, kdy v Rudolfinu dirigoval hudbu k němému filmu Svatý Václav.

Jiří Bezděk

Jako první byla provedena posluchačsky nenáročná a příjemná skladba s názvem Setkání se světlem (sinfonia pro smyčce) plzeňského skladatele a zasloužilého organizátora tamního hudebního života Jiřího Bezděka (nar. 1961). Třívětá kompozice byla formálně umně zpracovaná, cítěná jasně tonálně, ostatně jak sám autor předesílal v programu. První věta byla až mozartovsky odlehčená, v druhé větě se harmonie značně rozvinula, ale zůstala stále v podobném duchu. Jako nutný kontrast se ve třetí větě rozezněl temperament, který napínal posluchačovo ucho až k poněkud nepřipravenému závěru, končícím v čistém durovém souzvuku. Nejvíce mne na skladbě zaujala její celková soudržnost. Přišlo mi, že v orchestru se v první větě, zvláště projevovala nejistota, způsobená nejspíše nervozitou z velmi pestrého a nelehkého programu, který hudebníky čekal. Nakonec se svého úkolu zhostili chvályhodně.

Hudba básníkovi  III (Modravá mlha) od Radomíra Ištvana (nar. 1959) představila hudební zpracování krátké poetické básně od Sergeje Jesenina Javore můj holý. Sólový klarinet, jakýsi vypravěč, nejdříve vede dialog s kontrastními bicími za doprovodu táhlých sentimentálních smyků orchestru, které mi navozovaly onu zimní atmosféru básně. Když se hudba přehoupne do zvukově drsnější a dynamicky silnější pasáže, tři zvukové světy této skladby se spojí v jeden celek, což mě jako posluchače zaujalo, protože bych očekával spíše ostrou výměnu názorů zúčastněných nástrojů. Takto byla užívána forma střihů, asi z důvodů sledování veršů. Skladbě to naštěstí vůbec neuškodilo. Klarinetista Emil Drápela hrál svůj těžký part s velkým zaujetím a dobře. Oleg Sokolov se partu bicích nástrojů ujal  s patřičným nasazením a bez výraznějších potíží..

Následující skladba od ostravského skladatele Jana Grossmana (nar. 1949) Anima animam invocat bylo dílo tektonicky a zvukově neobyčejně zajímavé. Autor píše, že chtěl otestovat možnosti uplatnění ticha a tichých ploch v hudbě, dále též prý užívá různých složitějších technik (zahrnujících např. malou aleatoriku). Bohužel právě tichá místa v kompozici mi přišla nejméně zajímavá svou nepřesvědčivostí. Takovéto úseky se mi jevily až hluchými, což ovšem nebylo způsobeno skladbou jako takovou, ale spíš interpretací, která byla v těchto plochách dosti unylá. Myslím si, že hráči si s křehkou a jemně vymodelovanou hudbou neporadili. Zato v rychlých, dynamických a metricky obtížných pasážích, ve kterých nebylo lze rozpoznat drobné nepřesnosti a odchylky od zápisu, se opřeli do svých instrumentů a dostatečně vykreslili tuto divokost a až místy groteskní charakter, který autor v kontrastních částech skladby vytvořil.

Humor vnesl do Sálu Martinů Edvard Schiffauer (nar. 1942) ve své kompozici Slépky, s podtitulem žánrový obrázek pro tři flétny, smyčce a bič. Bystrého kujóna by hned napadlo, že ony slépky jsou právě tři sólové flétny. Nemýlil by se. Celá skladba byla jedna velká zvukomalba. Nejdříve nás autor zavedl na rynek plný kvokajících zvířátek. Na scénu pak i fyzicky přijdou tři hlavní protagonistky, které si zvesela pípají (staccato tón), přičemž každá z nich si vystřihne i slepičí sólo. Ve střední pasáži kvokají svorně spolu, snad se obdivují udatnosti místního kohouta a nebo drbou husu od sousedů. V návratu k první části zvýší na intenzitě, až hospodáři rupnou nervy a udělá s nimi krátký proces; proto ten bič. Byla to legrace, zpracovaná však velmi zkušenou rukou. Vytvořit tak přesvědčivý obraz kurníku je hodné uznání. Hudebně i vizuálně dráždivá záležitost.

Olga Ježková

Další na programu bylo dílo od autorky Olgy Ježkové (nar. 1956)s názvem Modré valéry pro smyčcový orchestr a conga. Hudba této osobité skladatelky, která píše zřejmě intuitivně, je toho typu, jenž dle mého názoru dokáže zaujmout jak samotné muzikanty, odborníky na slovo vzaté, ,tak i běžné posluchače. Čtyřvětá kompozice, výrazně melodická, se snaží  především o zajímavé barvy, které nabízí kombinace obsazených nástrojů. Sama autorka v programu uvádí, že potřebovala najít ty správné barvy (v otázce instrumentace) pro své čistě barevné cítění. Od toho jsou odvozena i jména vět. Při druhé, volné a nostalgické větě s názvem Blankyt jsem uhrančivě sledoval stěny v Sále Lichtenštejnského paláce. Nadarmo. Ale i když nesdílím s autorkou tento krásný dar spojitosti barev a hudby, Modré valéry jsem si užil i bez toho, protože samy o sobě byly výtečné. Hravé, rytmicky pozoruhodné, konzistentní (až na závěrečnou větu, která mi přišla místy neuhlazená). Na všech muzikantech bylo vidět, že tuto kompozici opravdu prožívají a užívají si ji. Na conga čaroval Oleg Sokolov.

Pavel Blatný (nar. 1931), s nímž nedávno vyšel obsáhlý rozhovor v časopise Harmonie, zcela zřejmě sumarizuje svůj tvůrčí život, což dokládá i na koncertě uvedený „Duel“. V přehledně a hezky udělaném programu (až na zbytečnou chybu v datu narození pana Ištvana) autor dílo popisuje do detailu jako vzpomínaní na okouzlení serialismem, zkombinované s neoklasicistními úseky i s quasi chorální melodikou. Co k tomu dodat? I přes opravdu dalekou příbuznost serialismu (řada byla hrána hned v úvodu v pizzicatu) a neoklasicismu dílo drželo pohromady. Vyspělá drobnost se mi líbila hlavně svou zábavnou dramatičností. Těžko mohu hodnotit tento kus v nějakém širším kontextu, neznám autorovu tvorbu natolik, abych pochopil jeho osobní rozmarné hříčky a hrátky.

Luboš Sluka

Závěr večera patřil vyzrálé kompozici jednoho z nestorů české tradice v hudbě, Luboši Slukovi (nar. 1928). Jeho skladbu s ušlechtilou myšlenkou o lidské slušnosti, úctě a hlavně vlídnosti Lento affabile per orchestra d‘archi přednesl orchestr zaujatě a právě tak, jak má předepsáno v názvu skladby. Ve svém stylu je to dílo působivé a dokonale uchopené, záleží na tom, jestli jste ochotni poslouchat hudbu navazující na klasiky dvacátého století. Dle mohutného potlesku byli k tomu tento večer svolni všichni posluchači. V této i ve všech ostatních skladbách tohoto večera předvedl úžasný výkon koncertní mistr Radim Kresta, kterému patří velký dík za zvládnutí tak rozmanitého a náročného programu. Stejně tak je třeba neopomenout nastudování skladeb Janem Kučerou.

Jediný orchestrální koncert festivalu Dny soudobé hudby, který se uskutečnil po několika letech, se náramně vyvedl, posluchači odcházeli nadšeni a s úsměvem na tváři. Sál by mohl být osazen hustěji, ale i tak se jednalo, s ohledem na návštěvnost jiných koncertů soudobé hudby, o slušný výsledek.

 

foto: Jan Fila