Contempuls 12. listopadu 2010
autorský pořad Michala Rataje

Jan Trojan 7.12.2010

 

I ticho v konci poškrábu zvukem... pro radost... do ticha...

19. listopadu jsme mohli po 22. hodině vyslechnout v pražské La Fabrice autorský koncert skladatele a performera Michala Rataje. Považuji tento počin od dramaturgů festivalu Contempuls, v jehož rámci koncert zazněl, za ojedinělý. Na tuzemském poli není snadné dohledat podobný program, tím spíše ne z pera „klasicky“ školeného skladatele, který by se pohyboval v oblasti elektroakustické tvorby a sound performance. Mám pocit, že toto odvětví je v českých končinách stále zasazeno na pomezí jakéhosi undergroundu, o němž se dozvídáme z úst zainteresovaných přátel a o němž posluchači současného hudebního dění i kritika téměř nemají ponětí.

Michal Rataj a Jaromír Typlt

 

V rámci koncertu zaznělo pět skladeb, přičemž se dramaturgicky střídaly zvukové kompozice s instrumentálními v interakci s elektronikou. Strukturální zvuková kompozice I nad vítr jsem marnější (2009) obsahovala řadu proměnlivých rytmických událostí v celém rozmezí zvukového spektra, provázaného jemnou harmonií sestavenou z různých oscilujících prvků. Ve skladbě byl zřetelně zachycený pohyb v podobě dechu, který se tematicky nesl celou kompozicí. Pohyb dále představovaly drobné delay efekty a řada proměňujících zvukových událostí ve čtyřkanálovém prostoru. Můj akusmatický zážitek byl v celé asi sedmiminutové ploše napjatý, neúnavný, neustále přinášel spoustu nového dění.

Silence Talking (2008) pro flétnu a live eletronic v podání Lenky Kozderkové bohatě využívala instrumentačních technik nástroje. Elektronika se na mnoha místech zapojovala v podobě pásma integrujícího se do zvuku flétny (změna tónové výšky či efektů delay a distortion) a zároveň nezávislých bloků elektroniky (v podobě předpřipravených samplů, oscilátorů či bufferu, který snímá počáteční úsek skladby a později jej na určitých místech doplňovaně přehrává). Skladba je vystavena z koncízního materiálu a vytváří přehlednou konceptuální formu. Flétna se s elektronikou dobře pojí, pouze z některých míst (převážně z harmonických pásem) jsem měl příliš syntetický dojem, vracející mě do doby vzniku Manouryho Jupiteru (1987, pro flétnu a live electronics).

Akusmatická hudba Skleněné ticho (2010) inspirovaná skleněnými objekty výtvarníka Marka Trizuljaka byla premiérovaným číslem večera. Rataj vtáhl posluchače do hry sonických světel a barev, přičemž sám do tohoto světa vstupoval a vytvářel jej gesty rukou, v nichž se nacházel bezdrátový kontroler propojený s mnoha událostmi a zvukovými objekty v prostředí počítače. Performer vystavoval formu na místě a vytvářel konzistentní strukturu předem zachycených objektů ze skla.

Wonderland. End.(2010) Skladba pro flétnu, kytaru a live electronic inspirovaná knihou Haruki Murakamiho Konec světa & Hard-boiled Wonderland představovala příjemnou změnu v dramaturgii večera. Též změnu v koncepci skladby, která zde byla mířena, řekl bych, více na hráče a na instrumentální zvuk, jehož se ujala Lenka Kozderková a kytarista Ivan Boreš.  Cítil jsem však příliš velký propad mezi téměř dokonalým předchozím ozvučením čtyřkanálové „elektroakustické dílny“ a náhlým skokem do klasické koncertní akustiky s mírným přizvučením, jejž doplňovala zaznívající pásma elektroniky. Nakonec jsem z toho vyvodil pocit vtipného dramaturgického záměru (nejsem si ale jist, jestli o něj skutečně šlo), který ode mne vyžadoval mnohem větší míru soustředěnosti. Tím spíše jsem vnímal celou řadu nových instrumentačních prvků a barev v obou nástrojích a subjektivně jsem se cítil nejen coby konzument dokonalého zvuku.

Poslední skladbou, společnou improvizovanou text-sound performancí Jaromíra Typlta a Michala Rataje byla Škrábanice. Scribble. Skladba poprvé zazněla v r. 2009 v komunikačním prostoru - klubu - Školská 28 v Praze (podrobněji zde). Najdeme zde propojení slova, hudby, písma zaneseného na papír snímaný kontaktním mikrofonem a různých zvukových předmětů (např. skleněných trubicových zvonů apod.). Každý z těchto předmětů má v performanci svou konkrétní funkci, díky níž se stává  součástí bohatého světa sonických obrazů obou performerů, aniž by vzbuzoval prvky určité teatrálnosti. Skladba sestávala z širokého spektra mluveného slova, bohatých rytmických i spektrálních událostí, které ve čtyřkanálovém prostoru vytvářely dojem kompaktního prostředí. Performance mě dost bavila, evokovala dojem si také někde škrábnout.

Myslím, že stojí za to zmínit, že všechny ovládací prvky, kterých jsme si mohli všimnout, např. wii kontroler, elektronický tablet či deska s papírem, k níž byl připojen kontaktní mikrofon, byly nástroje ovlivňující celou řadu naprogramovaných událostí. Autor k nim mohl vstupovat přímou cestou  manuálního ovládání, a být tak v pozici performera a zvukového designéra. Svými gesty artikuloval hudební děj a za pomoci těchto nenápadných nástrojů se stával instrumentalistou ve specifickém druhu zvukového umění. Osobně mě tyto světy dost baví, tím spíš, když vím, že nejde o hudbu spuštěnou banálním stiskem klávesy „space“, nýbrž o prostředí artikulované pohyby těla, slovem, gestem, interakcí mezi skutečným a multimediálním světem.

 

foto: Jan Fila