Contempuls 12. listopadu 2010
Xasax

Jan Fila 7.12.2010

 

 

Závěrečný večer letošního festivalu Contempuls byl složen ze tří samostatných koncertů. Jako první v pražské La Fabrice vystoupil německo-islandský Ensemble Adapter. Esteticky na mě zapůsobil velmi inspirativně. Po krátké přestávce následoval s mírným zpožděním druhý koncert francouzského Xasax Saxophone Quartet. Večer pak zakončil autorský program Michala Rataje.

Contempuls do Prahy opět pozval špičkové ansámbly. Po koncertu Ensemble Adapter jsem měl obdobné pocity, jako z některých akcí ansámblu Konvergence. Je pro mne záhadou, proč tento náš soubor nebyl za uplynulé tři roky do dramaturgie festivalu Contempuls přizván. Doufejme, že v příštích letech budou uznány výjimečné kvality Konvergence i během této akce.

Špičkový ansámbl Xasax Saxophone Quartet byl založen v roce 1992 třemi francouzskými a jedním švýcarským hráčem. Členy se stali i dnes účinkující Serge Bertocchi, Jean Michel Goury, Pierre Stéphane Meugé a Marcus Weiss. Na rozdíl od obdobných uskupení Xasax nehraje transkripce původně určené jiným nástrojům, ale výlučně skladby napsané pro toto obsazení. Dalším specifikem ansámblu je flexibilita jednotlivých hráčů, kteří nemají pevně rozdělené role jako v „klasických“ saxofonových kvartetech. Proto může Xasax provádět i kompozice neurčené standardnímu obsazení sopránsaxofon, altsaxofon, tenorsaxofon a barytonsaxofon.

Francouzský skladatel a filozof Hugues Dufourt (nar. 1943) bývá pokládán za jednoho ze zakladatelů spektrální hudby. A byl to údajně on sám, kdo poprvé tento směr takto označil.  Quator de saxophones (1993) zahájil další část večera. Čtrnáctiminutová kompozice pro klasické obsazení saxofonového kvarteta přináší princip postupného narůstání a opětovného odumírání jednotlivých více či méně disonantních souzvuků. Vysoce disonantní útvary jsou střídány vždy po určité době něžnějšími strukturami vycházejícími z tvrdě či měkce velkého septakordu. Občasné střídání trilkových pasáží a široké polyfonní sazby skladbě dodává na zajímavosti. Tyto proměny materiálu vycházející ze stejné souzvukové struktury přinášejí velké osvěžení. Forma vzdáleně připomíná rondo principem návratu hlavní atmosféry.

 

Xasax

 

Luboš Mrkvička (nar. 1978) zkomponoval na objednávku festivalu Contempuls svůj Saxofonový kvartet (2010). Desetiminutová partitura mne na rozdíl od jiných autorových skladeb velmi zaujala. První a dosud jediná dokončená část přináší dva druhy zvukových světů. První obsahuje relativně klidné souzvuky ohraničené při svém nástupu slapy jednotlivých sólistů v tiché dynamice. Tyto plochy jsou s čím dál větší intenzitou střídány vpády fortissima plných multifoniků s velmi hybnými hlasy. Ačkoliv podle autora přinášejí jen extrémně komprimovaný materiál klidných částí, působí na rozdíl od statických ploch značně násilně. Jsem zvědav, jak bude jednou vypadat Mrkvičkův kvartet jako celek. Vzhledem k tomu, že, stejně jako v řadě jeho jiných partitur z poslední doby, není zcela jasně určeno pořadí jednotlivých částí, je pochopitelné, že každé provedení bude jiné, zvláště když není nutné uvést všechny věty nebo jejich jednotlivé úseky.

Italský skladatel Ivan Fedele (nar. 1953) byl představen virtuózní skladbou Magic (1985). Jednovětá kompozice se skládá ze tří zřetelných částí. Po překotném úvodu přinášejícím prvky střídání typicky jazzového frázování a jemné polyfonie, nastává ve střední části výrazné meditační zklidnění. Ve třetím oddílu se pak vrací obdobný materiál jako v úvodu. Samotný závěr opět přináší zklidnění. Tato kompozice mne z celého koncertu zaujala nejméně.

Francouzský autor Ernest H. Papier byl zastoupen koncertním obrazem pro dva páry sopránových a tenorových saxofonů Axe à 4 (1993). Kompozice vznikla pro Xasax a byla premiérována na festivalu Musique Action de Vandœuvre lès Nancy. Toto provedení vyžadovalo scénické prvky. Dva páry saxofonů stály křížem proti sobě. Čas od času došlo k výměně pozic nástrojů v kruhu. Ústředním tónem kompozice je psané B (znějící as) všech nástrojů, které je základem veškerého tónového materiálu. Mikropolyfonní a mikrointervalové modifikace jsou samozřejmostí. Nejzásadnějším prvkem celého kusu je pak rytmus, jenž se postupně přelévá od homorytmické struktury do polyrytmie a zpět. Zvukově je skladba velice ostrá, velmi častá je heterofonie ve vrstvených malých sekundách. V závěru dominuje hra na osamocené plátky jednotlivých nástrojů. Ačkoliv se jednalo o nejextravagantnější dílo koncertu, u publika mělo největší úspěch a i mne nejvíce pobavilo. Přineslo totiž výrazné zpestření programu.

Vystoupení Xasaxu uzavřela kompozice Iannise Xenakise (1922–2001) Xas (1987). Název skladby je anagramem zkratky sax, ale též hříčkou utvořenou ze skladatelova jména XenAkiS. Dílo je založeno na typických Xenakisových „superstupnicích“ rozložených přes celé rozsahy nástrojů vykazujících neoktávové periodicity. Časté střídání sazby od heterofonie k polyfonii a punktuální sazbě jsou pro pozdního Xenakise natolik typické, že není třeba je výrazněji připomínat. Zajímavé je pravděpodobně jedno z prvních užití multifonických prvků v barevné kombinaci, čímž kompozice ještě získává na přitažlivosti. Obzvláště působivé je pak užití kombinačních extrémů jak v dynamice, tak rozsazích nástrojů. Tato skladba byla pro interprety pravděpodobně největším oříškem, ale nepozoroval jsem výraznější obtíže.

Koncert Xasax Saxophone Quartet byl pro mne velkým zážitkem. Nebývá zvykem slyšet na našich pódiích tak skvěle secvičenou a sehranou soudobou hudbu. Po dlouhé době jsem se setkal s mimořádně nadšenými reakcemi posluchačů během koncertu avantgardní současné hudby. Občas jsem měl podle chování publika pocit, že jsem na rockovém koncertě. Je to důkaz, že v Praze o tuto hudbu je zájem, a proto si je třeba položit otázku, proč, na rozdíl od Contempulsu, jindy pokulhává návštěvnost za očekáváním. Jako velmi pozitivní se ukázal streaming na webu festivalu, kdy opětovný poslech umožnil autorovi tohoto článku hlubší pochopení všech kompozic. Bez zajímavosti také není výrazný rozdíl zvuku ansámblu saxofonů na nahrávce v porovnání s posluchačskou zkušeností v sále La Fabriky, kde leckdy nebyl znát tak typický výrazný kovový zrnitý zvuk nástrojů.

 

foto: Jan Fila