Contempuls 12. listopadu 2010
Ensemble Adapter
Jan Rybář 7.12.2010
19. listopadu vystoupil na festivalu Contempuls v holešovické La Fabrice mladý německý soubor Adapter. Netradiční obsazení (flétna, klarinet, klavír, bicí, harfa) přineslo specifický hudební svět. Absence smyčcových i žesťových nástrojů dodala většině kompozic zvláštní a charakteristický zvuk. Interpreti přednesli 5 skladeb německých autorů mladší i střední generace a světovou premiéru díla Jany Vöröšové zkomponovaného na objednávku festivalu Contempuls přímo pro ansámbl Adapter.
 Ensemble Adapter |
Skladby zazněly v odlišném pořadí, než bylo avizováno v programu. Z tohoto důvodu se v úvodu za sebou objevily dvě velmi nevýrazné kompozice. Tre Canti (2010) od Arneho Sanderse (nar. 1975) a FOXFIRE DREI <kaliumchlorid> (1993) Helmuta Oehringa (nar. 1961). Obě se nesly v převážně nízké dynamice. Postrádaly však (alespoň pro mě) osobitou poetiku, kterou známe např. z kontemplativních prací Feldmanových. Sandersovy Tre Canti nepřinesly zajímavý hudební materiál ani napětí. Skladba na mě působila pouze jako sled nezáživných hudebních událostí ve velmi slabé dynamice. FOXFIRE DREI <kaliumchlorid> od Helmuta Oehringa pro jednoho hráče na bicí nástroje byla v podstatě pouze přehlídkou roztodivných zvuků vytvářených na bicí nástroje, jež navíc nebyly skoro slyšet. Oehring si pohrával s taháním paličky po kamenu vibrafonu a podobnými technikami, které by fungovaly pouze při přehnané amplifikaci či velmi kontaktním nahrávání.
Živelnou a strukturálně nápaditou hudbu přinesla skladba Sebastiana Elikowského-Winklera (nar. 1978) Auf ausgetretenen Pfaden! z roku 2007. Ta naplno využívá barevné obsazení ansámblu, multifonika dechových nástrojů, glissanda harfy po jedné struně apod. Nepříliš rozsáhlá kompozice mě zaujala po stránce rytmické i invenční.
Po ní jsme měli možnost vyslechnout premiéru skladby Echoes of the sea, while I am taking a bath(2010) Jany Vöröšové (nar. 1980). Lyrické a něžné dílo mladé autorky mě také velmi oslovilo. Jana Vöröšová zde pracuje s výrazně diatonickým materiálem, který často osciluje mezi tónorodem dur a moll. Najdeme tu také rytmicky rozvolněnou punktuální sazbu, která díky užití tří nástrojů (klavír, harfa, marimba) perkusivním způsobem vyvolává pocit kapek nepravidelně dopadajících na zem. Nástroje melodické (flétna a klarinet) pak autorka upotřebí hlavně jako hudební pojivo mezi punktuální sazbou ostatních nástrojů, a tudíž zaznívají převážně ve vydržovaných tónech. Celek působí velice přesvědčivě, obrazotvorně a až melancholicky.
Psalmos (1988) Helmuta Zapfa (1956) jsou v podstatě koncertantní skladbou pro sólovou flétnu a harfu. Barevně se jedná o zajímavou kombinaci. Harfový doprovod je jemnější a něžnější, než by tomu bylo v případě doprovodu klavírního, avšak invence skladby mi nepřišla příliš poutavá. Jednalo se o klasickou atonální strukturu bez většího charakteristického autorského rukopisu. Zapfovy psalmy mi přišly příliš obyčejné.
Poslední skladbou večera bylo Kore (2010) Waltera Zimmermanna (nar. 1949). Toto dílo taktéž zaznělo v premiéře. Kompozice pracuje s postupně proměnlivými harmonickými pásmy, jež se prolínají jedno do druhého. Skladba se stále drží v poměrně slabé dynamice, ale přitom obsahuje bohaté, pestré a invenční hudební dění. Celé dílo působí jako jakýsi hudební opar, ze kterého se občas vynořují kvazi tonální či diatonické hudební struktury. Vyvolává dojem, že se jedná o vcelku tradiční hudbu, kde jsou nástroje v čase posunuty od ostatních. Proto je zde každý jakoby sám za sebe, ale přitom celý ansámbl dohromady vytváří smysluplný celek.
Interpretační výkon souboru Adapter nebyl ve všech skladbách stejný. Tradičně měli hráči dobře připravené sólové výstupy, avšak v ansámblových vystoupeních často docházelo k rytmickým i tónovým nesrovnalostem. I přesto se však jednalo o zajímavý náhled do současné produkce našich západních sousedů, jež u nás paradoxně není příliš známá. Je třeba říci, že němečtí autoři však mnohdy postrádají onu stylovou originalitu, kterou nalézáme u některých autorů francouzských či anglických.
foto: Jan Fila