Sněhy a Voda – co zůstane ležet a co odteče
Olga Richterová 4.12.2010
David Voda: Sněhy a další. Fra, Praha 2010, 60 stran.
O debutové sbírce kunsthistorika Davida Vody Sněhy a další napsala velmi pochvalně Markéta Pilátová. Stejně jako autor vidí Olomouc jako „město plné všeho toho německého… a o tom se dávno nemluví, něčeho natruc zapomenutého, německý element, po němž se plazí starý omšelý břečťan“). Navnadí také anotace knihy podepsaná Miloslavem Topinkou a prezentovaná mj. na Portálu české literatury: „Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. (…) To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma“. Já si ale dříve než pochvaly jiných přečetla samotnou sbírku a jejich nadšení tak bezvýhradně nesdílím.
Ano, v první části sbírky věnované Sabině se autor snaží nalézt nový jazyk, velmi podobný slovenštině, ale zároveň formovaný češtinou; jazyk čas od času proložený výrazem německým, anglickým či ruským (zkrátka makarónština). Forma si tak ale nárokuje velkou část pozornosti a jako by už tolik nezáleželo na sdělovaném. Přestože je většina milostných básní první části možná skutečně nejzajímavější právě hledáním nové formy pro stokrát vyslovené, verše typu „do teba vrásť“ či „ľadový slimák noci / zamrznutá morava“ nezvou na dobrodružnou cestu do míst, kam by se čtenář bez autora nevydal.
Důraz na vizuální vjemy se v některých básních první části už přetavuje v působivé postřehy, např. „farby teba“ evokované v básni na s. 18 tvoří ústrojný celek i s cizojazyčnými výrazy („made in Italia“, „komm“). Podobně stojí za vyzdvižení závěr básně na s. 21: „tvoje oči nasrdené“ je zdánlivě prostý popis, přitom zahrnuje nespočet proč a jak.
Některé básně také působí přeintelektualizovaně („Lúč hviezdy ktorá nie je / zanikla, ku mne // cez tepich mračien / padá jej svetlo), verše „ráno zOstudené hájenky slov / byvšov plávkou dopraviť / zo Sudet“ pak upřímně nechápu. Ovšem, z hájenek vyhnaných Němců jsou často bordely, proč z nich ale dělat „hájenky slov“? Autor se nejspíš snažil propojit příliš mnoho obrazů. To například slova–červi („Doniesol som slová / hýbali sa v mojich dlaniach“) jsou z jinačího ranku.
Z jinačího ranku je ostatně celá druhá část sbírky (dle datace napsaná v průběhu ledna 2009). Autor se omezuje na češtinu (jen zřídka prokládanou cizími pojmy), využívá svůj velký pozorovatelský talent bez násilných metafor a ani jeho „nebásnické“ znalosti z textů netrčí, jsou jejich součástí („josefinismus erární pekárny“). Také formát básní v próze; tu delších, tu kratších samostatně stojících odstavců, je velmi vhodný. Řazení obrazů čtenář zvládne sledovat, přitom se v žádném případě nenudí. Přispívá k tomu i práce s jazykem – několikrát chybí předmět („říkáme v zadním pokoji“), občas se objeví vnitřní rým („defilují / kmeny tújí,“), častá je zvukomalba („kočky krouží kolem nákupů“, „zvedají tlapky jak lipicáni na lepkavé podlaze“).
I tematicky se druhá část sbírky výrazně liší. Od objevování lásky a duchovna se zdá být mnohem víc připoutaná k obývanému prostoru (Olomouci). Dům jako polovina pagody, strhaný dům a dům obchodní (jehož dveře: „brána blažených stále v pohybu“), stadiony, domovní řády, krabicová loď (zřejmě z betonu), bílé fasády… Dům a město jako výpověď o tom, jak žijeme – např. ve velmi zdařilé básni (Hic sunt leones), v níž kromě roztočů (v ložnici potichu roznášených tmou), molů ve spíži a kvasinek ve kštici „tiše dorážejí lvi (z astrálu jakoby)“. Zároveň to není výpověď, která by čtenářem manipulovala, nutila mu určitý pohled, ale spíš „jako pes bez pána, v utopiích, sleduješ pěšinu“. V takových chvílích jsou básně Davida Vody nejlepší.