Contempuls 12. listopadu 2010
Fama Quartet a Klangforum Wien
Martin Ledvinka a Robert Škarda 30.11.2010
Na popud festivalu Contemlpuls nastudoval pražský Fama Quartet - součást Pražské komorní filharmonie – jedno z dnes již klasických děl kvartetního repertoáru, Fragmente-Stille, an Diotima Luigiho Nona (1924-1990).
Skladba Fragmente-Stille z roku 1980 představuje v Nonově tvorbě přechod od raných skladeb Il Canto Sospeso (1956), Intolleranza 1960 (1961) a Canti di vita e d´amore: Sul ponte di Hiroshima (1962) k dílům pozdním, jako např. Prometeo (1984). Obecně také platí za nejdůležitější čistě instrumentální dílo italského skladatele, a proto velmi oceňuji aktivitu festivalu nejen v zadávání objednávek na skladby nové, ale i v zadávání objednávek na nastudování zásadních děl z kánonu literatury druhé poloviny 20. století.
Asi čtyřicetiminutová kompozice Fragmente-Stille je naplněna zpravidla tichými, sotva slyšitelnými tóny, které z počátku nastupují s téměř pravidelnou pulsací. Ovšem jak se hudební děj vyvíjí a zahušťuje, rytmická pravidelnost, byla-li jaká, se zcela vytrácí. Jedná se sice o hudební proud téměř nehybný a statický, ovšem nikoli ve smyslu feldmanovského „nekonečného“ opakování, kteréžto srovnání mi vytanulo na mysli již po prvních pár tónech skladby, naopak, Nonova statičnost je více důsledkem téměř důsledné atematičnosti, pomalého vývoje bez návratů a opakování. Fragmente-Stille je skladba plná vnitřního napětí a mystického zvuku. Střídají se zde jednoduché, táhlé, tiché tóny a souzvuky, rychlé pasáže v pianissimu i hlasité vpády celého kvarteta, které ještě přidávají na celkové dramatičnosti výsledného efektu. Tím je tajemný zvukový svět, plný šelestů a ticha naplněného napětím z neočekávaných možností dalšího vývoje hudebního přediva.
Podání skladby pražským Fama Quartetem ve složení David Danel, Anna Veverková (housle), Ondřej Martinovský (viola), Balász Adorján (violoncello) nebylo možná tak uhlazené a zvukově jemné jako na studiové nahrávce Arditti String Quartetu, ze které znám toto dílo, ale nastudování bylo precizní a bez rušivých chyb. Už jen fakt, na němž jsme se po koncertu shodli i s ostatními posluchači, že totiž čtyřicetiminutová kompozice ve zpětném pohledu působila mnohem kratším dojmem, může být důkazem obstojné interpretace, která posluchače „vtáhla do děje.“
Koncertem šesti soudobých skladatelů z Itálie, Řecka, Česka, Kuby, Anglie a Německa pokračoval 12. listopadu 2010 v pražské La Fabrice festival Contempuls. Večer zahrnul dva koncerty, na nichž vystoupily renomované soubory soudobé hudby – mezinárodní smyčcové kvarteto Fama Quartet (David Danel, Anna Veverková – housle, Ondřej Martinovský – viola, Balász Adorján – violoncello) a rakouský Klangforum Wien s dirigentem Clementem Powerem.
To, čeho si na Comtempulsu nejvíce cením, je prezentace děl inovativního směru, která jsou součástí širšího mezinárodního kontextu. Dramaturgická vyhraněnost podává vcelku reprezentativní vzorek soudobého vývoje a pomáhá provést kompozice, které u nás navzdory své zahraniční proslulosti ještě nezazněly. To je případ smyčcového kvartetu Fragmente-Stille předního představitele evropské avantgardy po druhé světové válce Luigiho Nona (1924-1990), který velmi soustředěně zahrál Fama Quartet. Jak se uvádí na stránkách festivalu, provedení této partitury, vzniklé v roce 1980, bylo českou premiérou. Nono použil jako interpretační přednesová označení mnoho citátů z básní Friedricha Hölderlina, což může být pro hráče inspirující. A také to zajišťuje, a to byl pravděpodobně Nonův záměr, vždy odlišné provedení. „Hraj, dokud nepocítíš přítomnost ticha,“ předepisuje Nono v závěru, ovšem přítomnost ticha je cítit v celém průběhu téměř tři čtvrtě hodiny trvajícího díla. To se Fama Quartetu podařilo působivě vystihnout. Nono využívá ticho jako hudební prostředek, skladba vzniká jakoby z ničeho. K tichu se ostýchavě dlouhými tóny připojují jednotlivé smyčce, postupně vstupující silněji a odvážněji. Dalo by se to nazvat jako „výkřiky“ do ticha (náhlá sforzata). Postupně nad tichem hudba vítězí a dynamicky graduje a nakonec opět dospívá k počátečnímu stavu.
Řecký skladatel Georges Aperghis (nar. 1945) píše, vedle svých aktivit na poli hudebního divadla, kontinuálně od 70. let sólové skladby pro nejrůznější nástroje. Posledním příkladem je Parlando pro sólový kontrabas z roku 2009. Skvělé čtvrthodinové představení si v tomto kusu připravil kontrabasista Uli Fussenegger, čímž zahájil koncert souboru Klangforum Wien. Skladbu, která je psána přímo pro něj, zahrál s velkým přehledem. Osobně se mi líbí skladby pro sólový nástroj, v nichž autor dokáže z výrazových a technických možností nástroje vytěžit maximum. Přesně toto se Aperghisovi podařilo. Parlando pojal ne snad jako zpěv blízký mluvené řeči, ale spíše jako hudební zpodobení mluvené řeči, přibližující se v některých momentech zpěvu. Základem je stručný úzkointervalový motiv hraný v různých polohách nástroje, který se dále rozvíjí pomocí proměňujícího se výrazu, dynamiky a tempa, perkusivních zvuků i glissand.
V dalších skladbách večera kladli autoři, podle mého soudu, důraz hlavně na témbrový parametr. Jiné nástrojové obsazení každé kompozice pomohlo vyjevit barevnost partitur o to více. Miroslav Srnka (nar. 1975) představil skladbu z roku 2005 Magnitudo 9.0 pro flétnu, klarinet, housle, violoncello a bicí (magnitudo znamená veličinu udávající velikost zemětřesení v Richterově stupnici). Srnkova pozoruhodná zvukově barevná partitura bohatě využívá především perkusivní nástroje, které se působivě propojují s dalšími nástroji. Partu bicích se výborně zhostil Lukas Schiske. Výrazným melodickým motivem je zde vzestupná tónová škála, od níž se odvíjí další průběh. Zhruba v polovině skladby nastává dynamicky nejvypjatější pasáž, po náhlém zlomu pak dochází k znovuuvedení původního materiálu. Dílo je věnováno památce obětí zemětřesení v Thajsku v roce 2004.
Lilith pro komorní soubor (smyčce, flétny, klarinety, harfa, lesní rohy) z roku 1990 Angličana Simona Holta (nar. 1958) je skladba inspirovaná židovským mýtem o hadovi Lilith, první Adamově ženě. Lze ji charakterizovat jako hudbu plynoucí v převážně silné zvukové hladině, svižném tempu s neustálým dramatickým napětím a s využitím opakovaných melodicko-rytmických a témbrových patternů.
Především volbou sólového nástroje, využitím jeho specifické idiomatiky (neobyčejně velký tónový a dynamický rozsah) a zvukovými kombinacemi s doprovodnými nástroji mě zaujala skladba Gonzales the Earth Eater(Gonzales Zeměžrout podle románu W. S. Burroughese) pro wagnerovskou tubu a čtyři nástroje (anglický roh, basklarinet, viola a violoncello) z roku 1996 od kubánského autora Jorge E. Lópeze (nar. 1955). Vysoce náročný part wagnerovské tuby zahrál obdivuhodně Christoph Walder. Na časové ploše zhruba patnácti minut se rozvinula barevná paleta pracující s koncizními melodickými úryvky. Jejich zpracování dospívalo do poměrně bizarních zvukových excesů.
Do podobných fortissimových pasáží vyústila také kompozice Salz pro komorní orchestr (2005) německého autora Enna Poppeho (nar. 1969). Témbrovost zde byla umocněna vstupy Hammondových varhan. Trochu komplikovaně působící kompozice se neustále dynamicky stupňovala. Přesto jednotlivé nástroje často vystupovaly sólově, aby se poté opět včlenily do spletitého přediva hlasů. Pokud jde o kompoziční strategii tohoto díla, souzvuková složka na mě působila jako poměrně náhodný výsledek převažujícího horizontálního myšlení.
Po zběžném seznámení nelze pochopitelně jednotlivé kompozice objektivně hodnotit (lze-li to vůbec někdy), povahou své invence mě však všechny zaujaly. Reflektovaly současný hudební svět a neulpívaly na avantgardní bezbřehosti či naopak zkostnatělé tradičnosti.
Lapidárně lze konstatovat, že oba soubory zahrály výborně a přesvědčily o svých kvalitách. Potvrdila se potřebnost existence tohoto festivalu ve smyslu představování špičkové interpretace současné komponované hudby. Slovo komponované přidávám proto, že svým sociálním statusem (např. formou své prezentace nebo prostředím, ve kterém se koná) se tato akce vymyká jiným koncertům soudobé „vážné“ hudby odehrávajícím se v akademických prostorech velmi odlehlých dnešnímu publiku. V tomto ohledu snese Contempuls srovnání například s festivaly improvizované hudby a další klubovou hudební scénou.