Jako bych nepoložil…

Viktor Špaček  27.11.2010

 

 

Jako bych nepoložil...

Jako bych nepoložil
dlaň na tebe
ale na svůj dotek

tak opatrně tě cítím
když světlo na sebe
bere tvůj tvar

a otevře se mezi námi
aby na sebe vzalo
zase tvar můj

Ladislav Puršl, Záznam. Revolver Revue, Praha 2010. 68 stran.

 

Když jsem četl tuto Ladislavovu báseň, vzpomněl jsem si, co píše Antonín Líman ve své předmluvě ke sbírce japonských haiku Pár much a já. Říká, že pro japonské básníky tohoto směru bylo podstatné, aby báseň měla švih a byla štíhlá. A taková Ladislavova báseň je. Křehce vypovídá o křehkém. Nehmotný svět téhle básně připomíná akvarely, jejichž barvami prosvítá papír. A myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že Ladislava k této básni inspirovalo jeho výtvarné vidění (Ladislav je mimo jiné zdatný grafik). A o výtvarném přístupu svědčí vlastně i téma básně. Není to žádná lamentace. Je v tom spíš nějaké ZAUJETÍ. Připomíná mi to zaujetí dítěte. Anebo malíře (což je možná velmi podobné), který chce zachytit světlo světa v té které chvíli, než bude překryto dalším okamžikem.

Toto výtvarné vidění světa by se dalo vystopovat i v jiných básních poslední Ladislavovy sbírky. Při budování svých básní spoléhá spíše na detail než na celek, „Babiččiny prsty, zastavené v pohybu“, „zatímco nehet cvaká rytmus“, což vytváří často až surrealiastické scény připomínající Medkovy obrazy. „…Ona v ní umenšovaná na délku pokoje, / zatímco má ruka, která vzala kliku / a pohybem rozpoutala, obludně roste. / Občas se spokojí s přesným zachycením nějakého vizuálního vjemu: „měděná slunce / jejich hlav – předsíní plavou / pomalé kulové blesky.“ Jindy má tato výtvarnost existenciální náboj: „Pomalá loď převáží / postavy nazpět do moří. / Nebo to není loď. / Je to jen vlnění.“

A velmi zajímavá je i báseň, která reflektuje samotné toto vidění, které se na Ladislavových básních tolik podílí.

 

... Řeka
v té chvíli
stojí ve svém plynutí,
kameny šumí,
mysl vystupuje
z ulpívání,
stromy z kůry,
z dlaní vstává
síť.

My jsme
vzájemně průhlední,
že je námi
vidět krajina,
jako by v nás už
nebylo zlého,
jen okna.

 

Jako by v nás už nebylo zlého… Ano. Jak napsal Ivan Wernisch: „Když kráčíš kolem hyacintů / neměl bys lhát / snad ani vraždit…“

Myslím, že v některých básních Ladislava Puršla je něco podobného.