O Zarámovaných řasách.
Rozhovor se Stanislavem Vávrou
Michael Alexa 25.11.2010
Stanislava Vávru (nar. 1933 v Praze-Libni) jsme již v A tempo revue představovali (naposledy close hearingem Absolutní objekt a úvahou Tajemství prasklého zvonu). Jako poslední reprezentant skupiny Libeňští psychici uspořádal stejnojmenný sborník (Concordia, 2009). Na svých webových stránkách publikuje básně, prózu i úvahy o literatuře a umění. Jeho básnická tvorba by ale neměla stát ve stínu editorské a badatelské práce, i když to tak možná zprvu vypadá.
Tomu by chtěl pomoci pravidelný seriál jménem Zarámované řasy; prozraďte, jaký je vlastně jejich charakter?
Celý život jsme omýváni a obrušováni vodou, vzduchem i sluncem, mračnem i deštěm a sněhem, taky prachem a větrem, vůněmi i zápachem, city, které si neseme, i city, které k nám přicházejí. Smích a radost a také slzy a bolest… To všechno nás poznamenává, to všechno se na nás a v nás usazuje jako řasa zarámovaná do našeho pohledu na svět, na ten malý dílek ohraničený našima očima i vědomím. A jak přibývají roky v našem kalendáři, přibývají i řasy, které nás obrůstají. V dětství se na nás zachytávají první, téměř ještě neznatelné mikročástečky, aby pak, když náš čas vrcholí, se řasa rozvinula do vlající zeleně. A čím je náš život bohatší, tím jsou i řasy delší, silnější a zelenější. Potom, když překročíme horizont oblouku našeho života, mění řasa zářivou zeleň za rezivou a ztichlou hněď, aby pak nakonec milosrdně pokryla náš prach a uchovala ho pro budoucnost. Když není co zakrýt, zmizíme i s řasou beze stopy. V té hrstce prachu je volba našich životů. Řasy budou obsahovat texty příležitostné i texty staršího data a to všechno bude ještě promícháno poezií. Rád bych, kdyby se pro mladé básníky a básnířky staly jakýmsi vyzváním, jak přistupovat k poezii.
Píšete si deník?
Deníky jsem si nikdy nepsal… Snad nějaké záznamy mající však význam jen pro mne, když jsem chtěl, nebo chci, zachytit určitou myšlenku, kterou bych možná v návalu jiných událostí zapomněl. Jinak považuji tyto autorské deníky jen za vykalkulovanou a komerční, nebo jak se dnes říká, marketingovou záležitost. Deník je omluvitelným východiskem jen tehdy, kdy autor nemá možnost své myšlenky sdělit a není si jistý, zda ji někdy bude ještě za svého života mít. V současné době takový důvod nevidím.
Byl jste členem Libeňských psychiků. Asi nelze předpokládat, že by váš růst z takového podhoubí jimi nebyl ovlivněn, ale přesto: vracíte se k „těm svým“ (a dalším oblíbencům) často?
Vracím se k nim a nahlížím do nich téměř denně a stále v nich nacházím něco nového. Nejsou to však jenom oni a surrealisté Breton, Dalí a všichni další. Mými autory jsou i Ovidius, Ibsen, Čapek a mohl bych pokračovat. Jestli vás však zajímá, co jsem v posledních dnech mimo tyto autory četl. Tedy: Juliena Gracqa Pobřeží Syrt, také Antologii černého humoru od Bretona nebo Andrého Pieyra De Mandiarguese Černé muzeum. Dále Zykmundův Sjezd abiturientů a také Ladislava Klímu – Putování slepého hada za pravdou. Nechci dělat žádný soupis, je toho víc.
Jsou tam i nějací současníci?
Pokud jde o světovou literární scénu, nechci hodnotit. A ta naše? Kromě Pavla Řezníčka a Jaromíra Typlta nevidím nikoho. Samozřejmě máme básníky, kteří umí básnit, jenže já si s jejich poezií jaksi nerozumím, a proto hodnocení přenechám jiným. A próza? Tam zase podle mého soudu není ani jeden literát či literátka, jejichž „dílo“ může přečkat jejich život. Tím zase nechci říct, že neumí psát… Naopak, jsou mezi nimi skvělí fabulátoři a vypravěči, je však otázka, jestli to stačí. Naděje je v tom, že jsou pravděpodobně někde autoři, o nichž nevíme, které nikdo nevydává, nebo kteří vydávat nechtějí a které bude muset jednou někdo objevit.
Jak se taková setkání odráží v psaní?
Setkání s novým autorem, který mi stojí za to, abych si ho přečetl, mě v žádném případě nesmí ovlivnit tak, že bych se ho snažil napodobit, půjčoval si z něho. Tak to ne, spíše mi takový autor osvěží ducha a přesvědčí mě, že to, co dělám, možná ani není tak zbytečné. K tomu, abych psal, musím vždycky mít určitou pochybnost. Ale o tom až někdy později.
Dnes tiskem publikujete zřídka. Můžeme po básních ze sborníku očekávat i další knihy, nebo zůstanete u publikování na internetu?
Spíše nepublikuji vůbec. Knihy, které vyšly, měly vždycky štěstí na někoho, kdo porozuměl. Snovidění vydala Pražská imaginace Václava Kadlece a zaplatil ji Bohumil Hrabal. Knihy Perpetuum mobile, Zvířený prach a Mlčenlivá věž vydal pan Květák z odboru kultury libeňského magistrátu. Knihy měly být čtyři, přišly však rychle za sebou dvě změny a ta čtvrtá, Čas v podmínce, zůstala v šuplíku. Poslední knihu, sborník Libeňských psychiků, vydala Concordia, postarala se o to paní Magdalena Pechová spolu s editorem Martinem Machovcem. Bez něho by sborník patrně vůbec nespatřil světlo světa. Bohužel kromě rozhlasu (na mém webu je záznam hodinového pořadu vysílaného rádiem Vltava) a velmi příznivé recenze v literárním časopise Host nevzbudil sborník u „odborné veřejnosti“ žádný zájem. Z tištěných časopisů jediný Tvar otiskl jeden můj text a jeden fejeton. Mají ještě jeden rukopis… Kdy a jestlipak vůbec na něj dojde řada? Jeden čas jsem měl jistý prostor v rádiu Vltava, avšak i to bylo jen přechodné.
Vydávám na internetu v Divokém vínu, dva texty vyšly v Almanachu Wagon a věřím, že s panem Chorobou časem „spácháme“ i další. A pak v A tempo revue, kde by tedy měly vycházet Zarámované řasy. Texty se po internetu nějak šíří samy. A protože mi nejde jen o peníze, mám přehled, pro koho píšu. Nebo vyhledávám práce svých přátel, a tak si nestěžuji, jsem v tomto internetovém světě docela spokojený. A co přinese budoucnost? Copak mě to zajímá?