Dramaturgické solo de concours

Viktor Hruška 24.11.2010

 

 

V neděli 7. listopadu se v Pálffyho paláci uskutečnil další z řady večerů 13. Mezinárodního festivalu koncertního melodramu. Dramaturgii tentokrát neměla na starosti duše festivalu, Věra Šustíková. Začínat koncertní kritiku takovouto zmínkou zajisté není úplně běžné, ale tvář, kterou dramaturg a režisér Lubomír Poživil koncertu vymodeloval, také nebyla právě ortodoxní. Podtitul večera zněl Cesty k melodramu a posluchači měli možnost vychutnat si několik zajímavých děl stojících právě na žánrovém pomezí mezi melodramem a dalšími hudebními druhy.

Vzhledem k tomu, že v letošním roce slavíme dvojí kulatiny otce novodobého českého melodramu Zdeňka Fibicha(1850-1900), není divu, že koncert otevírala právě jeho skladba. Dramaturg ovšem nepřipomněl skladatele jedním z jeho melodramů, ale drobnou klavírní kompozicí Z hor, op. 29 (1887) inspirovanou verši Jaroslava Vrchlického. Za klaviaturou účinkoval celý večer Daniel Wiesner, básnický text přednášel Alfred Strejček. Srovnání básně a jí inspirované skladby ale nedopadlo úplně dobře. Vrchlického báseň je vznosně melancholická, zatímco Fibichova klavírní sazba i přes některá romanticky dynamická místa nezapře určitou salónní náladu.

Následující dva výstupy byly věnovány Johannu Wolfgangu Goethovi, konkrétně jeho básni Rybář (1869, orig. Der Fischer). Tato báseň stála u zrodu stejnojmenné klavírní skladby Bedřicha Smetany (1824-1884). Tu textem až dodatečně podložil Otakar Zich a samozřejmost, s jakou Goethovy verše padnou na jednotlivá místa klavírního partu, připomíná otázku diskutovanou už po desetiletí, a to zda první velký český romantik Smetana nezacházel s popisností ve svých programních skladbách snad až příliš daleko. Druhý z Rybářů pocházel z pera dnes již málo známého libereckého skladatele německého původu Kamilla Horna (1860-1941). Ten pojal své dílo už skutečně jako melodram a zhostil se látky s patetickou vervou pravého wagnerovského eklektika. Ke klavíru se tu přidružil ještě part houslí (Pavla Franců). Český překlad básně ke skladbě Smetanově recitoval opět Alfred Strejček; německý originál užitý u Horna přednášela Christina Kluge.

I jméno dalšího ze skladatelů, geniálního dítěte Emila Němečka, není právě známé. Melodram na slova Karla Hynka Máchy Běhá jelen po lučinách je vcelku milé dílko, ačkoli jeho stylizace je popisná a velmi prvoplánově průhledná. Máchovy verše publiku představil opět Alfred Strejček.

Pro následující číslo sáhl dramaturg po dalším českém autorovi, který se dnes už rovněž velké popularitě netěší, a sice po chodském patriotovi Jindřichu Jindřichovi (1876-1967), postavě dodnes ceněné zejména v souvislosti s etnografickým výzkumem jihočeské lidové písně. V jeho osobě tak do autorsky velmi pestrého večera vstoupil i zástupce velmi početné kompoziční třídy Vítězslava Nováka. Jeho hudba byla věnována textu dalšího z našich národních klasiků: básni Holoubek Karla Jaromíra Erbena. Recitovala Marie Málková.

Závěr první půle večera byl svěřen dvojici ruských autorů. Vladimir Ivanovič Rebikov(1866-1920) ve svých Třech melodramech, op. 30 zhudebňoval texty Heinricha Heineho a Alexandra N. Apuchtina. Po nich následovala kompozice Jevgenije Borisoviče Vilbuševiče (1874-1933) na slova Alexandra Bloka V modravě bledém vzdáleném pokoji. Verše v českém překladu přednášela Marta Hrachovinová. Všechny skladby byly spíše drobnější a nezapřely velký vliv Petra Iljiče Čajkovského.

Program po přestávce zahajoval melodram Jana Páleníčka  Noc na Montparnassu na slova básně Ivana Skály. Po první polovině koncertu věnované romantickým skladatelům a jejich často velmi popisné hudbě působil melodram, kde hudba skutečně jen zprostředkovávala náladu, velmi osvěživě. Na klavír i v druhé půli hrál Daniel Wiesner a recitoval, pro tento večer naposledy, Alfred Strejček.

První premiérou večera byly Tři melodramy Olgy Ježkové(nar. 1956) na verše Jana Skácela. Poprvé zde měla možnost vystoupit nejmladší recitátorka večera Petra Doležalová. Pocity z hudby, která skvělým básnickým textům vždy opravdu jen sekundovala, by se daly shrnout do napůl řečnické otázky „Koneckonců, proč ne?“. Kdybych si na koncertě samém nepsal poznámky, už druhý den bych si jen velmi stěží vybavoval, jaké dojmy ve mně vlastně zanechala. Autorka na hudební stránku svého díla více upoutala pozornost asi jen v posledním z melodramů, díky zajímavému motivku barevně využívajícímu klavír téměř jako melodický bicí nástroj.

Druhá z premiérovaných kompozic následovala v bezprostředním sledu. Jiří Teml (nar. 1935) si za textovou předlohu zvolil jedinou sbírku z dálnovýchodních přebásnění a překladů Bohumila Mathesiuse, která není čínská, ale své kořeny má v lidové poezii japonské. Verše psané na vodu trpí podobným problémem jako předchozí premiérovaná skladba: nejedná se o rovnocennou syntézu tónů a slova, hudba je vždy až na druhém místě. Cyklus tvoří větší množství krátkých veršovaných textů, do kterých vhodně vstupují instrumentální party svěřené houslím a viole (Pavla a Eva Franců), respektive tak to zřejmě bylo původně zamýšleno. K dosažení cíle chybí cyklu lepší dramaturgická (nebo chceme-li tektonická) stavba. Kromě shodnosti první a poslední básničky hudebně nepojí cyklus dohromady vlastně nic. Navíc musím říct, že melodické obraty vystupující v roli coleur locale, situující hudební dění kamsi do východních dálav, působily velmi prvoplánově. Skvělý zážitek ovšem posluchačům bezpochyby poskytl výborný přednes Apoleny Veldové a Milana Kačmarčíka.

Koncert uzavírala známá kompozice: v původní čtyřruční klavírní verie Mé matky husy Maurice Ravela (1875-1937). Každý z kousků byl uvozen krátkým výtahem z pohádky, k níž byl určen. Za klavír usedli Daniel a Marie Wiesnerovi, četla Petra Doležalová.

Celkově jsem si z večera odnesl velmi zajímavý zážitek, za který myslím posluchačstvo vděčilo zejména originální dramaturgii večera. Především bych chtěl vyzdvihnout kvality vystoupení všech recitátorů a mezi nimi zvláště Petry Doležalové, která v sousedství osobností, jež už téměř považujeme za klasiky žánru, podala velmi dobrý, jistý výkon.

Úctyhodnou porci práce za sebou nechal i klavírista Daniel Wiesner. Ovšem je třeba říci, že ačkoli zjevně věnoval důkladnou přípravu premiérové skladbě Olgy Ježkové, u klasičtějších autorů občas připomínal jeho projev v uvozovkách „jen“ velmi kvalitní výkon korepetitora.