Contempuls 5. listopadu 2010
Ostravská banda
Jan Rybář 23.11.2010
V pátek 5. listopadu 2010 večer vystoupil v rámci každoročního festivalu Contempuls dnes již celosvětově etablovaný mezinárodní soubor Ostravská banda, jehož šéfem je Petr Kotík. Soubor přinesl zajímavý, avšak poněkud dramaturgicky nevyvážený program.
Program zahájila skladba italského autora Lucy Francesconiho (nar. 1956) Riti Neurali pro sólové housle a komorní ansámbl (1991). Kompozice stylově vycházela z estetiky postserialismu. Byla velmi dynamická a pro sólový nástroj virtuózní. Výrazem mi připomínala tvorbu Luciana Beria (nebyla to však náhoda, autor skutečně u Beria studoval). Francesconi má promyšlený tónový a harmonický materiál, který opřádá velkým množstvím not s expresívní linkou sólových houslí. Nejedná se však o koncert v pravém slova smyslu. Sólový nástroj zapadá do komorního ansámblu jako do jednolitého hudebního útvaru a neprezentuje se zbytečnou virtuózní exhibicí. Jako celek sice skladba nevynikne osobitým skladatelským rukopisem, ale zcela jistě nenudí a stojí za poslech. Kompozici společně s Ostravskou bandou přednesla skvěle připravená Hana Kotková, která má s interpretací soudobé koncertantní hudby bohaté zkušenosti a s tímto ansámblem spolupracuje už mnoho let.
Dispersion pro komorní soubor (2007) mladé polské skladatelky Pauliny Załubské (nar. 1984) přináší oproti Francesconimu výrazně odlišný hudební svět. Autorka pracuje s poměrně omezeným množstvím materiálu a fragmenty melodických a rytmických struktur. Daleko více využívá ticho jako svébytnou součást skladby. Ani ne sedmiminutové dílo je složeno z velmi koncentrovaných kompozičních prostředků a člověka zaujme svou střídmostí a vyváženou délkou. Zajisté bude zajímavé sledovat vývoj této mladé skladatelky.
Instrumentář dalších dvou kompozic byl omezen pouze na bicí nástroje. Výborně sehraní perkusionisté Ostravské bandy představili Monadologii IV pro tři hráče na bicí nástroje (2008) Bernharda Langa (nar. 1957) a skladbu In Four Parts (3, 6 & 11 for John Cage(2009) Petra Kotíka (nar. 1942). Živé a energické dílo Langovo navodilo sympatickou industriální atmosféru, která se dobře pojila s továrním prostředím holešovické La Fabriky. Bohatý instrumentář nemelodických bicích zahrnoval všemožné bubínky i kovové nástroje a Lang s ním pracoval na bázi rytmických a polyrytmických hudebních pásem.
Skladba Petra Kotíka měla rytmicky podstatně uvolněnější charakter. Autor zvolil velké množství bicích nástrojů od nemelodických bicích až po vibrafon, tyčové zvony, marimbu atd. Dílo na mě však působilo vcelku improvizovaně. Obsahovalo sice plochy zpracovávající vždy nějaký daný kompoziční princip či tvar, ale nedocházelo příliš k jeho proměně, zpracovávání nebo vývoji. To však nelze Kotíkovi primárně vyčítat. Vyznává totiž právě cageovskou estetiku otevřené formy, aleatoriky a improvizace. Označil-li jsem dílo za improvizované, nemusí to nutně znamenat nezvládnutí kompozičního materiálu.
Celý večer završil přes padesát let starý Koncert pro klavír a orchestr(1957-8) Johna Cage (1912–1992). Slavné dílo pocházející z období, kdy po celém světě bujela postseriální avantgarda, je však přeci jen odlišné od raných opusů Boulezových, Stockhausenových či Beriových. Celá skladba je sestavena z více či méně náhodných (aleatorních) zvuků a hluků. Traktace sólového klavíru je však (až na pár míst v grafické notaci) poměrně „klasická”. Netematický způsob hudební struktury připomíná klavírní díla postserialistů, avšak Cage zásadně s matematickými operacemi nebo konstrukcemi nepracuje. S trochou nadsázky lze říci, že svou celkovou neorganizovaností materiálu se výrazem přibližuje právě totální seriální organizaci. Ač je Cageův Koncert dílo bohaté na všemožné skřeky, zvuky a šelesty, jeho výsledná podoba je víceméně kontemplativní a absolutně nevývojová. Všechny kontrasty v mikrostruktuře se slévají do jednoho zvukového oparu, skladba plyne jakoby odnikud nikam a nekončí, pouze přestává.