Contempuls 5. listopadu 2010
Ensemble Nikel a Ensemble Praesenz

Martin Ledvinka 23.11.2010

 

 

O zahájení třetího ročníku již zavedeného festivalu Contempuls se spojenými silami postaraly Ensemble Nikel a Ensemble Praesenz se svým společným projektem Faraway, so close, ve kterém představují výběr z tvorby posledních dvaceti let. Rozmanitý program zaujal především neotřelým zvukem a technickou precizností provedení každé ze sedmi představených skladeb.

Na pódium rázně vešel mladík (později se ukázalo, že se jedná o interpreta-klavíristu celého večera Reta Stauba) s bujnou kšticí, v obnošeném tričku a džínsech a začal k obecenstvu hovořit zmatenou směsí francouzštiny a neartikulovaných zvuků, aby po chvíli, stále za pološílené samomluvy, zasedl k bizarně preparovanému klavíru. V dialogu obou „nástrojů“ – v kadenci nesmyslných slov a zvuků klavíristy a nepravidelném přívalu jemných zvuků tlumených strun klavíru – se pak šílenství stupňuje až k závěru, k úplnému zhroucení interpreta. Toto téměř divadelně-hudební číslo řeckého skladatele Georgese Aperghise (nar. 1945) nese název Conversation X (1993) a bylo zajímavým vstupem do programu, ačkoli hudební kvality následujících kompozic dojem z úvodního kusu výrazně překryly.

Již bezprostředně následující skladba finského skladatele Magnuse Lindberga (nar. 1958) – Steamboat Bill Jr. (1990) pro klarinet a violoncello – na mě zanechala silný dojem. Zejména technické zvládnutí partů oběma interprety, Richardem Haynesem (klarinet) a Janem Filipem Ťupou (violoncello), bylo bravurní. Lindberg zde nabízí přehled několika kompozičních přístupů (seriální, spektrální či volná práce s materiálem) aplikovaných na omezený výchozí materiál, čímž dosahuje soudržnosti celé zvukově pestré kompozice.

Ještě bohatší paletu zvukových možností malého ansámblu ukázal japonský autor Toshio Hosokawa (nar. 1955) ve svém aktuálním díle Für Walter – Arc song II (2010) pro saxofon (R. Haynes), klavír (R. Staub) a bicí (T. de Cock). Skladba se skládá z několika hudebních „obrazů“ či ploch, které vznikají napodobováním, zdobením a rozváděním zvukových gest nebo obecně barev představených jako prvotní impuls nové plochy po rozpadu obrazu předcházejícího. V centru pozornosti zde stojí práce s hlasy jednotlivých nástrojů a prozkoumávání možností jejich barevných kombinací.

Fausto Romitelli (1963–2004) je známý italský autor využívající ve svých skladbách netradičních zvukových možností převzatých ze sféry rockové hudby. Ve skladbě Trash TV Trance (2002) pro elektrickou kytaru, kterou v této i ostatních kompozicích bravurně obsluhoval Yaron Deutsch, pracuje Romitelli s „útržky“ rockových riffů a částí kytarových sól tvořících dohromady ucelenou zvukově-hlukovou plochu, z níž vystupují melodické fráze sólujícího nástroje či jen rytmizovaný šum.

Díptico (2003/04) pro klarinet, saxofon, violoncello, klavír a bicí (interpreti výše uvedených děl se zhostili této i následujících skladeb s mimořádnou pečlivostí) španělské skladatelky Eleny Mendozy (nar. 1973) zahájilo druhou část koncertu věnovanou výhradně ženám-skladatelkám. Mendoza v tomto díle komponuje zvukové plochy složené z dlouhých, stálých tónů, do kterých vpadají živá, úsečná gesta jiných nástrojů. V celku se mi tato skladba však nespojuje do soudržného tvaru, ale zůstává pouze sledem jednotlivých hudebních událostí bez jakékoli gradace.

Drsnějším zvukem i kompaktnější formou disponuje kompozice Sahaf (2008) pro saxofon, elektrickou kytaru, klavír a bicí izraelské autorky Chayi Czernowin (nar. 1957). Zpočátku roztříštěné hudební události se postupně spojují do většího celku tím, jak „sledují“ zvuk řehtačky, který se marně snaží napodobit včetně jeho drobných rytmických nepřesností. Díky těmto arytmiím a vědomé nemožnosti dokonalé souhry také vzniká zajímavý a v pravém slova smyslu dráždivý efekt tohoto díla.

Vermilion (Rumělka) (2003) pro klarinet, elektrickou kytaru a violoncello britské skladatelky Rebeccy Saunders (nar. 1967) uzavřela svými zvukovými plochami zahajovací koncert festivalu. I tady byl na prvním místě skladatelčin zájem o zvuk a jeho emocionální dojem na posluchače. Neustálé vlny, cresscenda a decresscenda jednolitého zvuku jednoho či více nástrojů jsou oplétány jemnou polyfonií, tichými glissandy kytary nebo táhlými vysokými tóny klarinetu. Jindy tato jemná, tichá rovina skladby vystupovala na povrch jen v místech klidu před vzedmutím další vlny.

Celkově musím na úvodním koncertu festivalu vyzdvihnout technické kvality interpretů, kteří podali skutečně působivý výkon, a samozřejmě také výběr dramaturgie, jež posluchačům představila nejaktuálnější tvorbu plnou neotřelých zvukových výsledků.