Nebylo lze zapomenout
Michael Alexa 22.11.2010
Vladimír Justl, Holaniana. Akropolis, Praha 2010. 224 stran.
Eseje Vladimíra Justla, jehož dílo už je završeno (žil 1928–2010), byly vždy nutnou výbavou holanovských badatelů. Některé plody Justlovy práce se podařilo soustředit v knize Bagately, která náleží do řady Sebraných spisů Vladimíra Holana a je charakteru spíše historického a literárněvědného. Jiné Justl publikoval z dnešního zpětného pohledu nenápadněji – jako příspěvky v časopisech, novinách a doslovech různých výborů. Z těch Viktor Dobrev vybral a připravil důstojná Holaniana.
Celá kniha působí velice pečlivým dojmem. Editor články třídí tematicky (bere ovšem v potaz i hledisko chronologické) a nakonec je dělí na čtyři části. Pátá je pak věnována spíš technickým záležitostem – Justlově bibliografii holanovských článků, ediční poznámce a komentáři, jmennému rejstříku a obsahu.
Na prvním místě kniha přináší známý Dialog s básníkem, který vyšel už v Bagatelách a výboru z Holanova díla Noční hlídka srdce. Je to jediný příspěvek, který Dobrev přejal ze spisů. Zde má zahajovací, uváděcí funkci a jeho zařazení je velmi slušivé. Jak již víme, zdaleka nejde jen o pusté interview: Justl odpovědi komentuje, prokládá ukázkami, dokládá citacemi. Přispívá do Holanova životopisu popisem dětství, jinošství a období těsně po maturitě. Zmíněny jsou sbírky Blouznivý vějíř a Triumf smrti, knihy pozdější pak zmiňuje jen letmo v rámci obecnějšího dotazu. Důraz je kladen na Holanovy počátky; v tomto duchu pokračuje Justl v esejích dalších a z raného Holana se tak stává jeden z pilířů celé knihy.
Druhý esej se nazývá Krajina dětství a ruce osudu a díla, dětstvím se zabývá v souvislosti s krajinou. Justl zde popisuje Holanovo dojetí nad máchovskou přírodou, strach, písek, Bezděz, vichřice. „Je to smutná krajina“, řekl ostatně Holan už v Dialogu. Zde se zrodil básník. Sepětí dvou géniů analyzuje dále a dochází k závěru, že vlastně Holan Máchovo dědictví dovršuje; Máchův svět je i Holanův.
Později Justl zmíní, že „sám motiv dětství by vydal na objemnou holanovskou antologii“. První takový příspěvek vytvořil sám tematizováním tohoto inspiračního pramene v Podobách jednoho světa. Dětský zážitek se tak objevuje několika způsoby. Především je u Holana dětský pohled jednou z forem nazírání („pupeční šňůra dětství nebyla přetržena“). Je to pohled Máchův (kterému už byl jeden podrobný esej věnován) a pohled neposkvrněný, poctivě okouzlený, prostý a připravený na prvotní zážitky. Rovněž bezbranný (což Holan popisuje skrz starce, stařeny a samozřejmě děti). Konečně je zmíněn i Bajaja, který je vlastně rozhovorem s dítětem – s dcerou Kateřinou.
Ve výboru nechybí Kontinuita souvislostí, která v roce 1964 vyrovnala dluh způsobený chabým zájmem o Holanovu tvorbu v době poúnorové. Tato „rehabilitace“ Holana si vyžádala stručný výklad jeho vývoje znovu od začátku, díky čemuž je věnováno několik významných vět často opomíjenému (jak se později Justl nechá slyšet) Holanovu debutu, Blouznivému vějíři. Těžiště eseje však spočívá na sbírkách Bez názvu a Na postupu, které mapují Holanovu lyriku válečného a raně poválečného období. Justl poprvé v rámci Holanian upozorňuje na Příběhy. Holan v nich totiž křísí někdejší tradici české epické poezie a podle některých jde o vrcholná Holanova díla.
Holanova epika se postupně stane druhým pomyslným pilířem Holanian. Přesvědčí o tom podtitul dalšího příspěvku: Triumf smrti Vladimíra Holana. Poznámky k vývoji a interpretaci básníkovy rané epiky. Tato sbírka vyšla celkem ve třech vydáních (v roce 1930, 1936 a 1948; některé části už v roce 1927 časopisecky) a v každém případě jde o verzi oproti předešlé upravenou. I proto je Triumf smrti tak badatelsky lákavý. Po Justlově pečlivém a velmi obsáhlém srovnání je tedy jednoduché si všimnout, jak jsou Holanovy básně čím dál úspornější a hutnější. O vzájemně prospěšném vztahu Holanovy lyriky a epiky, který Justl možná ještě stále překvapivě označuje jako dialektický, pak není pochyb. Na konci knihy je zařazen i příspěvek Báseň jako příběh, jenž zkoumá napětí mezi lyrikou a epikou v díle Vladimíra Holana nanovo.
Zařazení krátkých esejů o Holanových Příbězích a Toskáně je motivováno hladem po sebemenší analýze tohoto pro Holana důležitého období. Vedle jiných, obsáhlejších a pečlivějších esejů Holanian, však tyto nepůsobí nosně ani důležitě (druhý z nich ani není uveden v podrobné Justlově bibliografii). Justl zde rovněž započal své bádání, jež vyústilo v dvoudílný esej K přednesu Holanovy poezie; obě části mohly být předloze nevěrné a vzhledem k svým délkám s klidem editorem spojeny dohromady. Justl se odděleně zabývá recitací Holanovy epiky a lyriky. A přestože považuje Holanovu poezii za náročnou a komplikovanou, ke čtení mu nevhodná nepřipadá.
Na části je rovněž dělen zcela zásadní, klíčový a ohromně důležitý příspěvek Atonální harmonie. Autorem výrazu je sám Holan. Justl považuje Rudoarmějce za mezník v básníkově poetice, od nějž můžeme atonální harmonii sledovat v plné míře. Jako již v několika případech předtím se neváhá ponořit až k debutu Blouznivý vějíř (v tomto eseji konečně dojde k imponující apologetice prvotiny: „Blouznivý vějíř z roku 1926 zapřel jak autor, tak kritika: neprávem – už zde je mnoho z dnešního Holana, ovšemže ve stavu zárodečném“). Rýmovaný sylabotónický verš opouští jen vzácně, zhruba od Záhřmotí se však těší verš volný i přísně vázaný plnohodnotné básníkově pozornosti. Justl následně popisuje složitý vývoj od Rudoarmějců po Příběhy. Ve třetí části pak konečně Justl popisuje atonální harmonii samotnou. Honba za harmonií, jistotou („ženeme se celý život za něčím, často myslíme, že tou jistotou je láska“) se „okamžitě rozbíjí o tvrdou realitu“. To vše umocňuje motto z Bacha: „Disonance jsou tím tvrdší, čím více se blíží harmonii.“ Dialektika v díle Holanově je nyní čirá a zřetelná. Termín atonální harmonie ve smyslu ontologické tematizace skutečně vypadá jako vystřižen z nějakého Hérakleitova zlomku. V eseji Láska je skutečně smrtelná, konečně pečlivě zhlížející důležitý motiv básníkova díla, se dozvíme, že naprosto jedinou jistotou v životě je básníkovi Matka.
Závěr knihy tvoří i eseje „světové“, předně krátká americká přednáška Isola – toť ostrov a nejrozsáhlejší esej Credo, quia absurdum…, který z pochopitelných důvodů vyšel až v roce 1991. Je vlastně kombinací Holanova životopisu a stručného průřezu jeho dílem a tím, že jej Dobrev zařadil na konec knihy, se nutně některé informace opakují a dojem badatele z obohacení se tak ředí.
Knize nesluší přehnaná věrnost kontextu, do něhož byly původně eseje zařazeny, jako již zmíněné „nesloučení“ nebo třeba časté Justlovo lákání na blízká vydání prvních svazků Sebraných spisů. Téměř shodné formulace tří ujištění v prvním oddílu, že „Holan strávil dětství v máchovské krajině pod Bezdězem“ jsou možná trochu úsměvné, neboť tyto eseje zřejmě Justl nezamýšlel vydávat vedle sebe. Ač Holaniana nevyčerpávají práce Vladimíra Justla a ani jiné pozapomenuté holanovské, jde o sbírku esejů cennou a zodpovědně obhospodařenou.