Máchovský večer v České filharmoniíi

Jan Fila 22.11.2010

 

 

Čtvrteční koncert 4. listopadu České filharmonie pod taktovkou Ondreje Lenárda byl věnován památce dvoustého výročí narození básníka Karla Hynka Máchy (16. listopadu 1810 – 6. listopadu 1836).

Vladimír Franz

Večer zahájila premiéra symfonické věty Radobÿl psané pro velký orchestr na objednávku České filharmonie Vladimírem Franzem (nar. 1959). Autor k obrovskému smyčcovému orchestru přidal dřeva a 3, velké žestě a rozsáhlý arzenál bicích nástrojů. Podle komentáře v programu je skladba napsána v sonátové formě. Bohužel však kompozice trpí přílišnou roztříštěností kontrastních ploch umístěných za sebou metodou střihů známých ze scénické hudby, kdy mezi nimi nenásleduje žádná výraznější souvislost, takže pokus o velkou tektoniku zaniká. Od počátku bylo jasné, že je autor mistrem malých ploch tolik potřebných ke scénice, což je však téměř nepřenesitelné do velké symfonické skladby. (Realizovatelné by to bylo za předpokladu, že by tyto kontrasty byly postaveny do vnitřních souvislostí a vícevrstevnatého vývoje formy.) Polystylový guláš kolísá mezi postromantickými strukturami bytostně tonální sazby přes vysloveně pop-muzikálové jevy ke chromatickým clusterům a až témbrovým prvkům, vše metodou střihu bez výraznějšího vývoje a souvislostí. Dalším úskalím partitury je instrumentace, kdy téměř permanentní obsazení smyčců, užitých jako základ všeho dění, nedává prostor k vydechnutí. Skladba má být vyjádřením Máchových poutí po Čechách. Hlavní téma M (transformace na Mi)-A-C-H-A je však kromě úvodu kvůli nevhodně volené sazbě nečitelné a v hutném zvuku téměř nerozpoznatelné. Proto také bylo zcela neopodstatnělé a bez souvislosti sólo pro es-klarinet uprostřed díla. Partitura postrádá kontrastní instrumentační plochy dechových či bicích nástrojů. Ačkoliv je autor i malířem, barevné hudební cítění v této skladbě příliš neprojevil. Plocha téměř dvaceti minut byla proto posluchačsky velmi náročná a publikum partituru přijalo vlažným potleskem. Jediná letošní premiéra v dramaturgii České filharmonie mne velmi zklamala.
Nových děl pro toto těleso nevzniká mnoho. Není to proto, že by čeští autoři neměli zájem o orchestrální tvorbu nebo že by v české hudbě nebyl dostatečný potenciál pro vytváření opravdu kvalitních děl, která by obstála v konfrontaci se světovou tvorbou, ale proto, že dramaturgie České filharmonie a bohužel i značná část samotných hráčů projevuje absolutní nezájem o současnou tvorbu. Někdy bývá nesmyslným argumentem, že nová tvorba je hráčsky obtížná, a proto je lépe ji neuvádět, aby náhodou nedošlo k poznání, že orchestr technicky nestačí. V případě partitury uvedené tento večer tomu tak ale vskutku nebylo…

Hlavní redaktor programové brožury zcela selhal. Program byl špatně vysázen, pomíchala se česká a anglická verze, což vedlo u řady posluchačů ke zmatení.

První polovinu večera uzavřela kantáta pro mužský sbor (Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek), recitátora (Otakar Brousek), baryton (Ivan Kusnjer) a symfonický orchestr na třetí zpěv stejnojmenné předlohy Máj, op. 159 (1936) Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951). Kantáta byla pro mne nejzajímavějším dílem večera. Po úvodním sólu violy autor rozvíjí dramatickou scénu loučení se hrdiny se světem. Stylově partitura spadá do skladatelova pozdního díla s typicky alterovanou harmonií využívající v doprovodných hlasech vůči melodice typické velké septimy. Byla opravdu škoda, že Česká filharmonie vokální ansámbl ubíjela zvukem a až příliš často se stávalo, že zpěváci v sále nebyli téměř slyšet. Zvláště ve vypjatých místech se fistulky tenoristů neprosazovaly proti mase zvuku. Bohužel druhý tenor se ukázal intonačně nejméně jistou složkou. Sbor na mne působil unaveným dojmem, dokonce se z něj občas ozýval chrapot. Otakar Brousek stejně jako Ivan Kusnjer přednesli své party s bohatým výrazem.

Ve svém okolí jsem zaregistroval velkou řadu samozvaných kritiků, podle kterých byly skladby přednesené v první polovině koncertu příšerné. Musím poznamenat, že se od dob Gustava Mahlera (jak nás o tom zpravuje jeho biografista Kurt Blaukopf) úroveň vzdělanosti publika příliš nezměnila, i když koncert přímo nedoprovázelo syčení (obvyklé v době vzniku Mahlerových skladeb i raných děl mladších současníků, např. Arnolda Schönberga), přesto jsem při zaznění sebemenší disonance zaregistroval ostentativní povzdechy a polovýkřiky nad údajnou úděsností hudby. Nedokáži si představit, co by však následovalo, kdyby zaznělo skutečně soudobé dílo využívající současné hudební výrazivo (např. aktuální sónické struktury v typické heterofonii).

Ani závěrečné dílo programu, monumentální třívětá Májová symfonie, op. 73 (léto 1943) pro soprán (Pavla Vykopalová), tenor (Tomáš Černý), smíšený sbor a orchestr Vítězslava Nováka (1870–1949) na verše Máchova Máje, Vítězslava Hálka a Františka Branislava, mne příliš nezaujalo. Náročné nevděčné vokální party jsou ubíjeny přebujelou instrumentací plnou neustálých imitací obrovského symfonického orchestru, nemluvě o přehnané výšce zvláště sborových partů (např. několik c3 v sopránu v závěru partitury), které v kombinaci s přebujelou chromatikou způsobují nemalé intonační obtíže projevující se bohužel i tentokrát. Pozdní Novákovo dílo včetně této partitury právem nepatří mezi repertoárové stálice. U sopránu filharmonické sboru se ukázalo, že ve výškách nad g2 nebývá intonačně sjednocený. V hudbě se objevují narážky na válečnou tematiku – nacistická německá hymna Deutschland, Deutschland über alles a ruská burlacká píseň Ej uchněm. Kromě toho je zde množství autocitátů (např. ze symfonické básně De profundis, op. 67, symfonické kantáty Bouře, op. 42 nebo Slovácké suity, op. 32 – č. 5 Zamilovaní) i citátů dalších (např. české hymny Kde domov můj a Smetanovy Hubičky). Všechny tři části začínají rozsáhlou introdukcí v orchestru. Druhá věta zpracovává Hálkův text, stejně jako Antonín Dvořák ve svém asi nejznámějším sborovém cyklu V přírodě, op. 63. V melodice je patrné nadužívání chromatické zvětšené kvinty v durovém kvintakordu, která dílo posouvá do přeslazených rovin. Zvláště ve vnitřních hlasech se v imitační sazbě objevuje princip malé sekundy k mollové tercii sopránu. Hudebně je nejzajímavější závěrečná kontemplace veškerého užitého materiálu. Novák kompozici po setkání s vojáky Rudé armády 11. května 1945 ve Skutči dodatečně věnoval „Generalissimu Josefu Visarionoviči Stalinovi, osvoboditeli Slovanstva“.Oproti sboru sólisté podali vynikající výkon na světové úrovni.

Tento večer hrála Česká filharmonie na hranici aktuálních možností. Bohužel, ačkoliv je Česká filharmonie „prvním“ českým orchestrem, byly ve výkonu velké rezervy, zvláště ve skupině smyčcových nástrojů, jež zněly dosti tupým tónem. Přesto orchestr v rámci Máchovského večera hrál nadprůměrně, což nebývá v posledních sezónách obvyklé. Je za to třeba poděkovat energickému výkonu Ondreje Lenárda, jenž těleso vedl s jistotou a prokázal vysokou míru hudební představivosti a konceptuality u děl, která právem nebývají zařazována do dramaturgie orchestrů.

 

foto: Jan Fila (1) a archiv